Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nespokojená demokracie?

Demokracie nemá ideologii. Demokracie je technologie, mechanismus na dosahování kompromisu. Snaha podřídit ji univerzální ideologii podrývá národní stát, jedinou suverénní politickou obec schopnou si sama vládnout.

V Praze proběhla pod heslem Nespokojená demokracie už 18. mezinárodní konference Forum 2000. jako obvykle promluvili státníci, politologové a odpůrci diktátorských či autoritativních režimů, tentokrát z Ruska, Ázerbájdžánu, Venezuely i Číny. Řečníci se shodovali, že je liberální politický systém v Evropě ohrožen růstem nacionalismu a populismu, a vůbec je nenapadlo, aby tu pluralitní antropologickou aktivitu, připomínající tržní mechanismus, odlišili od řádu čili obsahu, který vytváří.

Demokratický politický proces je forma omezení mezi svobodnými lidmi, není totožný s žádným fixním ideálem. Jestliže však delší dobu vzniká značná nespokojenost s vládami vzniklými ze svobodných voleb a lidé chtějí vládu autoritativní, chtějí snad, aby jim stát nařizoval, jak mají žít a jaké hodnoty mají vyznávat? Nikoli. Mají pocit, že nejsou reprezentováni, že ztratili volbu. V tom případě je ale třeba mluvit o defektu demokracie a ten může být jen jediný – oligarchie, která se dohodla na obsahu politiky. Na konferenci se však nemluvilo, proč si lid nevládne, proč nevytváří reprezentativní obsah, nýbrž o jakési psychologické nechuti a únavě z demokracie, jak tvrdil Schwarzenberg.

Ve skutečnosti je demokracie, jako čirá technologie na dosažení většinového kompromisu, bezobsažná. Společnost různých skupinových zájmů a společného veřejného zájmu (více silnic nebo nemocnic, škol nebo armády) se o neideologických záležitostech může pod vládou zákona, ústavy a dělby moci celkem snadno dohodnout. Volby a vládu vyhrává sice většina, ale nenastupuje tyranie většiny; demokracie toleruje politickou menšinu, chrání politickou i osobní svobodu a soukromí jedince. Je výsledkem dlouhodobého zápasu o svobodu a řád, jež nezápadní společnosti (včetně té druhé, byzantské Evropy) až donedávna nepoznaly. Existovaly velké civilizace, ale jen starořecké obce a křesťanská království byly svobodné. Politická svoboda je také paradoxně výsledkem oddělení duchovní moci (církve) a politiky lidských zákonů, smluv a dohod. Je soudržná s tradicí, demokracie ji nanejvýš posiluje. Je-li dnes tenhle úžasný civilizační objev v krizi, musí mít příčiny, které omezily demokratický proces.

Vynucování dobra

Dnešním liberálům je rostoucí nespokojenost s formou vlády naprosto záhadná a stále opakují, jako španělský expremiér José María Aznar, že máme posilovat demokratické hodnoty. Jaké hodnoty? V souladu s buržoazní liberální filozofií považuje náboženství za ryze soukromou záležitost a společnost za nezbytně sekulární. Nabízí tradiční osvícenské hodnoty individuální seberealizace (ekonomismus) a všem i vyšší životní úroveň svobodného trhu a stejně jako politická levice i ochranářský sociální stát. Jenže se ztrátou tradiční útěchy posmrtného života se nároky na slasti života vezdejšího znásobily a stát na ně už dávno nestačí. Někdejší milionáře chránil étos protestantské střídmosti a služby společnosti. S postupující sekularizací se i ten vytratil, jak vidíme na ostré kritice vůči dnešním zbohatlíkům, a lidé pochybují, zda bohatství miliardářů prospívá všem. Individuální svoboda může existovat jenom v řádu společných hodnot, tradice, vzájemnosti, loajality, které přesahují obec chápanou jen liberálně a ekonomicky. Moderní krize je de facto pomstou metafyziky. Stačí položit tradiční otázku, za jakou vlast jsou lidé ochotni obětovat život.

Vytratil se však i předpoklad neutrálního snášenlivého státu. Klasický liberalismus měl individuální svobodu automaticky za dobro, za blažený život rozumu bez předsudků a tradičních pověr. Moderní liberální stát se s tím nespokojil a z kolektivního humanismu si pokoutně vypůjčil nové rovnostářské hodnoty, které prosazuje jako nejvyšší dobro. Stal se státem s ideologickým obsahem, státem normativním, který se neutrálně jen tváří. Politickou korektností chce prosadit kult lidství, lidských práv a podivnou morálkou tolerance správné chování autonomního jedince, což je protimluv. Každý, kdo se chce proti bezbřehé toleranci a antidiskriminaci vymezit, je považován za patologickou úchylku. Po poražených pokusech o kolektivistický humanismus (komunismus, nacismus), vzniká i spor s ideologickým liberalismem, jenž nadřazuje univerzálně chápané lidství specifické politice a tím demokracii zásadně oslabil. Má-li být společenství vzájemnosti svobodné, musí mít možnost o své věci veřejné rozhodovat podle svého domácího zájmu.

Od univerzalismu zpět k národnímu státu

Stačí se podívat na problém přistěhovalectví, který se stal hlavním útokem proti extrémně liberálnímu státu. Privilegium občanství nemůže být odvozeno z abstraktního humanismu. Přelidněná Anglie se dnes kupříkladu hroutí pod náporem chudých mas a podle unijního práva jim musí zajistit stejné sociální výhody jako svým občanům. To znamená, že by musela všem, čili na úkor většiny, sociální dávky snížit, protože volný pohyb pracujících je jedním ze základních fundamentů Unie. Jinou volbu nemá, neboť Unie výpadek nezaplatí. Není divu, že i pro většinu přistěhovalců, kteří už privilegium občanství získali a stali se loajálními občany, je tato politika nepřijatelná a volí národní stranu. Z hlediska všeobecných lidských práv je dokonce nepřípustné omezit přistěhovalectví kvótami a vybírat si nové občany podle profesí či kvalifikace nebo, nedej Bože, podle náboženství a národnosti, jak to dělají Spojené státy, natož zakázat sňatkovou imigraci a následné slučování rodin.

Takových příkladů lze uvést mnoho, obětí liberálního humanismu je dokonce i svoboda projevu, z principu nekorektního, ačkoli bez ní není demokracie možná. Dnešní spor s demokracií je proto odpor s vnuceným obsahem univerzální ideologie a ti, kteří na konferenci naříkali nad nepochopitelnými projevy xenofobie, šovinismu a volání po autoritativním státu, zřejmě netuší, že sami oslabili národní stát, jedinou suverénní politickou obec, která si dokáže sama vládnout. Nejspíš nevědí, že nikoho nelze přinutit, aby byl lepší, než hodlá být sám. Dohodnutá jednota univerzálního programu zničila partikulární politiku, tak jako tomu bývalo v diktatuře, a politici se diví, že se proti tomu nepochybně zmateně lidé bouří. A cesta z krize? Návrat k národnímu státu.

Převzato se souhlasem redakce z Neviditelného psa

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK