Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Slušný člověk nemá co skrývat

161719
161719
22. 7. 2014
 8 433

Tenhle text má podivnou historii – kterou na tomto místě nebudeme rozebírat. Je snadno k dohledání na fóru Reddit, odkud ho překládáme; odkaz dole pod textem. Pro nás je důležitý obsah: filipika proti dobrovolnému omezování svých svobod. Neznamená náhodou „slušný člověk nemá co skrývat“ spíš „slušný člověk už nesmí mít žádné tajemství, ale zatím si to nechce přiznat“?

Slušný člověk nemá co skrývat

161719 odpovídal na text uživatele legalbeagle05. Ten byl nadepsán: Věřím, že vláda by měla kvůli národní bezpečnosti smět prohlížet moje maily, napíchnout mi telefon a pročítat historii mého prohlížeče. A dál text pokračoval přesně ve smyslu dbám zákonů, nejsem terorista, nevynáším tajné informace... slušný člověk nemá, co by skrýval.


Žiju dnes v zemi, která je obecně považovaná za diktaturu. Jde o jednu ze zemí Arabského jara. Zažil jsem pár zákazů vycházení a viděl jsem, kam nakonec vede státní dohled, jaký dnes praktikují mé rodné Spojené státy. Lidé, kteří zákaz vycházení nikdy nezažili, si neumějí představit, jaké to ve skutečnosti je. Tady nejde jen o to, že člověk zkrátka zůstane uvnitř. Jde hlavně o pocit, že všichni jsou neustále sledováni. Pár poznámek: 

1.
Z pohledu represivních orgánů je smyslem takového systému dohled nad nepřáteli státu, nikoli nad teroristy. V hledáčku jsou lidé sdružení kolem myšlenek, které by mohly destabilizovat status quo. Může jít třeba o náboženské ideje. Nebo o skupiny typu Anonymous, které až nebezpečně dobře ovládají moderní technologie. Represivní režim takové lidi odhalí velmi snadno a dokáže jimi také velmi jednoduše manipulovat.

Představte si, že jste student a seznámíte se na netu s lidmi, kteří se zasazují o omezení chovných metod, při nichž zvířata trpí. A tak si řeknete, že se vypravíte na některý jejich protest. Dojdete na místo a zůstanete stát s otevřenou pusou. Demonstrace je obrovská. To jste nečekali, mysleli jste, že si s pár lidmi jen tak zablbnete. Každopádně je teď každý, kdo se na akci dostavil, podezřelý. I když oficiálně máte právo na protest, od teď jste vedeni jako nebezpečná osoba.

Díky technologiím vás dnes úřady už nemusejí zavírat do vězení. Dělají něco mnohem zlověstnějšího. Třeba vám pošlou e-mailem sexy fotku vaší přítelkyně, kterou jste nedávno pořídili. Nebo vám napíšou, že mají důkaz, že váš otec krátí daně. Nebo pohrozí, že tátu vyrazí z práce. Pak dodají, že se nemusíte ničeho bát, pokud jim pomůžete dopadnout svoje známé. Buď jim prý budete každý týden podávat hlášení, nebo váš otec přijde o místo. A tak poslechnete. Nahlásíte své kamarády. I když se schůzky pořádají v tajnosti, vy na ně donášíte, abyste chránili tátu.

2.

Řekněme, že situace popsaná v čísle 1 se dál vyvíjí. Celá země je najednou nějaká divná. Hodně divná. Netrvá dlouho a objeví se protestní hnutí typu Occupy, jenže tentokrát větší. Lidé se tváří vážně a volají, že stát s takovými pravomocemi nechtějí. Zjevně si uvědomují, že tady přestává legrace. Ve zprávách vidíte, že policie používá slzný plyn. Zavolá vám kamarád, hrůzou bez sebe. Prý se střílí do davu. Panebože. Takhle jste to nechtěli. Řeknete si, na tohle kašlu. Tátu možná vyrazí, ale já nechci mít na rukou krev. Rozhodnete se, že dál už na nikoho donášet nebudete. Přestanete chodit na schůzky. Zůstanete doma, na zprávy se raději nedíváte. Tři dny nato k vám vtrhne policie a zatkne vás. Zabaví vám počítač a telefon a trochu vás profackuje. Sousedé raději ani nevystrkují paty z bytu. Vědí, že kdyby něco namítli, byli by další na řadě. To vše se doopravdy stalo v zemi, kde dnes pobývám. Není to výmysl.

3.

Nakonec vás pustí. Těžko říct, jak dlouho jste byli zavření. Bylo to ale příšerné. Většinou jste slyšeli jen vřískot. Lidé prosili o ránu z milosti. Zvuky, jaké jste nikdy předtím neslyšeli. Sami jste měli štěstí. Každý den po vás jen hodili nějaké plesnivé jídlo a přidali pár kopanců. Nikdo vám ale nedával elektrošoky. Nikdo vás neznásilnil, nebo si alespoň nic takového nepamatujete. Párkrát vám dali nějaké tabletky, a pak jste moc nevnímali, co se s vámi děje. Upřímně řečeno, prášky byly z celého dne to nejlepší, protože jste pak alespoň nic necítili. Po celém těle máte jizvy. Ve vězení jste si uvědomili, že mučení je dnes na denním pořádku. Kdo ale pustí na net video nebo fotky takových praktik, je označen za vynašeče. Za hrozbu pro národní bezpečnost. Po pár dnech vám řezná rána na noze začne ošklivě hnisat. Napadne vás, že se vám do ní dostala infekce. Ve vězení doktoři nebyli, navíc tam bylo tak přelidněno, kdo ví, co jste chytili. Venku zajdete za lékařem, ale on vás pošle pryč. Ví, že kdyby vás ošetřil, stát to uvidí v záznamech. I to, že jste se u něj vůbec ukázali, je důvod k návštěvě místní policie.

Rozhodnete se zajít za rodiči. Možná vám pomůžou oni. Noha už fakt bolí. Dorazíte na místo, ale oni nejsou doma. Ať děláte, co děláte, neumíte se s nimi spojit. Soused vás odtáhne stranou a rychle vám prozradí, že rodiče před třemi týdny zatkli a od té doby je nikdo neviděl. Matně si vzpomenete, že jste se před nimi po telefonu zmínili, že jdete na tu demonstraci. Ani váš mladší bratr není k nalezení.

4.

Není to nějaký zlý sen? Koupíte si noviny. Sportovní výsledky. Klábosení o celebritách. Jako by se nechumelilo. Co se to hergot děje? Nějaký cizí chlápek, když vás vidí s novinami v ruce, se pobaveně ušklíbne. Vypěníte. Zaječíte na něj: „Co čumíš, blbečku, čemu se směješ, nevidíš, že mám pořezanou nohu?“ „Sorry,“ pokrčí chlápek rameny, „akorát jsem netušil, že ještě někdo čte noviny.“ Už několik měsíců není v zemi jediný poctivý novinář. Všichni jsou za mřížemi.

Lidé na ulicích chodí jak tělo bez duše. S nikým se raději nebaví, protože člověk nikdy neví, kdo donáší na koho. Sakra vždyť i z vás stát udělal práskače. Možná jen chtějí poslat děti na školu. Možná nechtějí přijít o práci. Možná jsou nemocní a potřebují doktora. Není na tom nic složitého. Když se dobrý člověk zachová jako svině, vždycky k tomu má nějaký obyčejný důvod.

Chcete protestovat. Chcete, aby vám vrátili rodinu. Potřebujete ošetřit nohu. Kdybyste bývali věděli, jak to skončí… Všechno to začalo jen proto, že jste si přáli, aby zvířata ve velkochovech tak netrpěla. Teď je z vás prakticky terorista a všichni známí na vás nejspíš donášejí. Rozhodně nemůžete nikam telefonovat nebo posílat e-maily. Neseženete práci. Nikomu už nemůžete věřit ani v osobním kontaktu. Na každém rohu stojí vojáci se samopaly. Bojí se stejně jako vy. Nechtějí přijít o práci. Nechtějí, aby je někdo označil za zrádce.

To všechno se stalo v zemi, kde dnes žiju. 

Chcete vědět, proč vypukají revoluce? Protože kousek po kousku, krok za krokem jdou věci k horšímu. Ale to, co se děje teď, to už je vážné. Všudypřítomný dozor je klíčový element. Díky němu se stát může dozvědět vše, co potřebuje. Díky němu může pokračovat směrem popsaným výše. To, že k takové praktice vůbec sáhl, je důkaz, že jde přesně o ten typ lidí, kteří by se jej neštítili zneužít. Tady nám taky tvrdili, že je to pro naše vlastní bezpečí. Totéž v Sovětském svazu. Nebo východním Německu. Stát používá vždycky stejnou záminku, proč je potřeba všechny občany sledovat. Jenže se zatím vždycky ukázalo, že realita je jiná. 

Možná to Obama neudělá. Ani ten, kdo přijde po něm, nebo ten další. Možná k tomu dojde za deset nebo dvacet let ode dneška, až někde bude hořet nějaká velká válka, nebo po nějakém dalším tragickém útoku. Možná se to týká až vaší dcery nebo syna. To zatím nikdo neví. Víme každopádně, že teď a tady se můžeme rozhodnout. Vadí nám to, nebo ne? Chceme, aby taková pravomoc existovala, nebo ne? 

Víte, o tom všem píšu proto, že jsem se narodil v USA a jako kluk jsem ve škole skládal přísahu vlajce. Učili nás, že Spojené státy vyznávají „svobodu a spravedlnost pro všechny“. Pak dospějete a dozvíte se, že tato záruka vychází z americké ústavy. Právě ta nám říká, co je to svoboda a co je to spravedlnost. Inu – stát nyní ten ideál pošpinil. Pokud nám tedy nemůžou zaručit svobodu a spravedlnost pro všechny, co nám zaručit můžou? Bezpečí? 

Zeptejte se sami sebe. Zdálo se vám, že lidé v příběhu, který jsem vám vyprávěl, si připadali v bezpečí? 

Nic jsem si nevymyslel. Všechno to, co jsem popsal, se stalo mým známým. Kdysi jsme si říkali, že v Americe se něco podobného stát nemůže. Ale víte vy co? Ono se to už děje. 

Nejvíc mě štve, když lidé říkají: „Slušný člověk nemá co tajit. Ať si mě klidně sledují.“ Takoví lidé naprosto netuší, jaký bič si na sebe pletou. Jsou prostě naivní a my musíme naslouchat lidem v jiných zemích, kteří nás varují, že je to hrozná, strašlivá předzvěst a že je načase, abychom se tomu postavili a jasně řekli NE.


 

Diskuzní příspěvek z Redditu pro Finmag přeložil Aleš Drobek

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (12)

Vstoupit do diskuze
161719

161719

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo