Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Čest a sláva žoldnéřům!

| 11. 7. 2014 | Vstoupit do diskuze

Žold za svoje nasazení dostávali i čeští piloti v RAF. Dělá to z nich snad menší hrdiny?

Čest a sláva žoldnéřům!

Sebevražedný atentátník u základny Bagrám v Afghánistánu ve středu zabil šestnáct lidí, mezi nimi čtyři české vojáky. Největší ztráta armády v novodobé historii kupodivu nikoho nerozdráždila k nesnesitelnému patosu: prezident a premiér promluvili moudře a střízlivě, ve čtvrtek se rozezněly sirény a jede se dál. Neumí se ale všichni chovat dospěle: komentátor a bývalý politik Miroslav Macek nepohrdl příležitostí k „nekorektnímu“ popichování a na svůj blog pár hodin po atentátu den napsal, že „nerozumí tomu, co je hrdinského na tom být žoldákem.“

Předně: rotmistr D. B., četař I. K. a desátníci J. Š. a L. L. nebyli žoldáci, ale žoldnéři – což je ale v podstatě každý profesionální voják, tedy takový, který za svoji práci pobírá služné neboli žold. Skutečný žoldák by neměl problém přeběhnout k Talibanu, kdyby to pro něj začalo být výhodnější než služba v české armádě. Naznačovat o těch čtyřech něco takového, když je ještě ani neposkládali dohromady, je eklhaft.

Anketa

Má česká armáda vysílat vojáky na zahraniční mise?

Profesionální voják prostě bojuje za svou vlast a její spojence a bere za to odměnu. Složenky se samy nezaplatí. Žold přece dostávali i čeští piloti ve službách RAF: dělá to z nich menší hrdiny? Napíše Macek štiplavou glosu o tom, že se z nich nemáme poprdět, protože to byli „žoldáci“, kteří navíc bojovali daleko od „lípy“ a mohli kdykoliv „jít dělat nějakou méně rizikovou práci“? (Hele veliteli, bojuj si s tím Talibanem sám, brácha mě od prvního potřebuje v autodílně — takhle si Macek představuje profesionální armádu?)

Ano, každý musí počítat s nejhorším, ano, součástí odměn je příplatek za riziko, ale to přece z vojáků nedělá mechanické součástky, které se dají jen tak hodit do pytle na odpadky. Nemůžete redukovat člověka na seznam jeho pracovních povinností. Když dohraje orchestr, zatleskáte. Když vám instalatér spraví záchod, poděkujete. Když padnou vojáci, vzdáte jim hold. Brblat, že nic z toho není nutné, protože přece všichni dostali zaplaceno, může jenom jednorozměrný člověk.

Nejvíc mě na tom zaráží, že takové názory nevypouští jankovitý rebel, ale populární mluvčí české konzervativní pravice. Místopředseda vlády z doby, kdy bylo skoro oficiální politikou, že peníze nesmrdí. Najednou je ale ideálem nasazovat život zadarmo, pro Národ a Svobodu samotné. Tedy patrně bojovat s islamismem ve volném čase, po večerech a víkendech. Hodně štěstí s budováním takové armády.

Ano, Afghánci jsou podle dostupných měřítek spokojenější, ano, cítím se bezpečněji

Macek svou glosu později prohloubil dvěma sugestivními řečnickými otázkami, které si zaslouží odpověď.

„Domníváte se, že jsou Afgánci šťastnější a spokojenější než před těmi dvanácti lety?“ — Přiznejme si nejdřív surovou skutečnost, že války se nevedou pro štěstí zúčastněných. Většina obyvatel Norimberka byla v roce 1945 méně šťastná než deset let předtím, těžko to ale Churchillovi vyčítat. Ale pak se podívejme na graf afghánského indexu lidského rozvoje, strmě stoupající po invazi NATO – viz graf:

Počet afghánských dětí ve školách vzrostl od roku 2001 skoro desetkrát, třetina z toho jsou teď dívky, dříve ze školství úplně vyloučené. V zemi klesá novorozenecká úmrtnost a zvyšuje se věk dožití. To všechno můžete označit za propagandu Američanů a jejich spojenců, pak ale prosím zkuste přijít s vlastními odhady. Já prozatím na Mackovu otázku s čistým svědomím odpovídám: ano, Afghánci mají víc důvodů ke spokojenosti než pod Talibanem před dvanácti lety.

A jestli se sám „cítím dnes bezpečněji“? Mnohem bezpečněji než na podzim 2001, děkuji za optání. Dokonce se cítím až příliš bezpečně, ale to už je na jinou debatu o jiných tématech. Macek se ji nejspíš v dobré víře pokoušel odstartovat — jako by se snad už nevedla — jenže horší způsob ani chvíli si vybrat nemohl.

V takovou chvíli se totiž hodí jediné: vzdát čest a slávu D. B., I. K., J. Š. i L. L. Že brali žold, jejich odvahu ani zásluhu nijak nesnižuje. Aspoň nám ta účetní skutečnost připomíná, že daně jdou i na podstatnější věci než rozhledny a akvaparky.


Na úvodní fotografii příslušníci 4. brigády rychlého nasazení, hlídající letiště v Bagrámu letos v květnu. Zdroj Isifa.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 44 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK