Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Feminismus 2.0: Alternativa ke krajní levici

Bohumír Žídek
Bohumír Žídek
8. 7. 2014
 5 651

Některé otázky, které nastoluje soudobý feminismus, jsou do určité míry oprávněné. Nenechejme extrémní levici, aby si je přivlastnila a tvrdila, že jen ona je oprávněná na ně odpovídat.

Feminismus 2.0: Alternativa ke krajní levici

Na začátku června probíhala ve Spojených státech soutěž krásy Miss USA. Miss Nevada Nia Sanchezová, vítězka soutěže a držitelka černého pásu v taekwondu, prohlásila, že by se ženy měly učit sebeobraně, aby se dokázaly samy ubránit útoku.

Byl z toho menší twitterový „skandál“. Soutěžící totiž takto odpověděla na otázku ohledně zvyšujícího se počtu znásilnění na amerických vysokých školách. „Neměly bychom ženy učit sebeobraně, aby se ubránily znásilnění. Spíše bychom měli jenom učit muže neznásilňovat,“ zněla rozčilená odpověď jedné z krajně levicových feministek.

Takových reakcí se objevilo víc. Pro našince to může znít absurdně. Ti lidé to však skutečně myslí vážně a v americkém univerzitním prostředí zdaleka nejde o ojedinělé názory. Krajně levicová podoba feminismu je v něm velice vlivná.

Přitom na velmi palčivé problémy nabízí vysloveně absurdní odpovědi, které znemožňují jakoukoliv racionální diskuzi. A s ní i možnost reálného řešení problémů. U nás naštěstí krajně levicová podoba feminismu nemá takový vliv. To se ale může rychle změnit. Proto je třeba, aby tato témata nastoloval někdo jiný než krajní levice.

Feminismus na Finmagu

Pokud budou vychovávány sebevědomější osobnosti, možná se pak zmenší rozdíly v platech. Určitě tomu ale nepomohou kvóty nebo vynucování platové rovnoprávnosti. Určitě tomu nepomůže oblékání chlapečků do růžových šatiček, aby si hráli s panenkami.

Spontánní řád neselhal – nikdo nikdy netvrdil, že bude směřovat k cíli, který vytyčili ideologové feminismu. A to je právě to, co etatisty dráždí – společnost, v níž každý sleduje své partikulární cíle, považují za příšerné mrhání. Bylo by přece efektivnější, pokud by všichni táhli za jeden provaz a snažili se dosáhnout cíle určeného centrálním plánovačem. 

Jak populární by bylo feministické hnutí a jeho další požadavky, kdyby vám trafikant na otázku „Už vyšlo nové Leo?“ odpověděl: „Nevyšlo a nevyjde, to jste neslyšel o tom, že je to teď zakázaný?“ Obecně mne fascinuje (a nemyslím to úplně zle) přístup mnoha levicových organizací, který se dá shrnout jako „My vás osvobodíme a učiníme šťastnými, i když o to nestojíte a budete nás za to nenávidět.“

Zatímco dcera dojičky nebude schopna soutěžit s dcerou ministryně v cílevědomosti ani analytických schopnostech, bez větších problémů se jí vyrovná ve schopnosti rozepnout si na blůzičce knoflík navíc. To vysvětluje, proč se mezi bohatými a vzdělanými tak často setkáme s názorem, že žena nemá být vnímána jako sexuální objekt. 

Sebeobrana? Vysvětlete násilníkům, že jednají špatně

Součástí námitek vůči výroku Miss Nevada bylo i tvrzení, že jde ve skutečnosti o victim blaming, tedy obviňování oběti.

Nejčastějším případem victim blaming je obviňování oběti znásilnění, že si za znásilnění „může sama“ například vyzývavým oblečením. Odmítat a odsuzovat výroky takového ražení je víc než na místě. Samozřejmě, že viníkem je vždycky pouze a jedině pachatel znásilnění.

Nakonec podle některých studií pachatelé znásilnění hledají oběti vykazující známky pasivity a submisivnosti. Podle tohoto pohledu jsou naopak ženy, které se oblékají vyzývavé méně náchylné k napadení než ženy preferující konzervativnější oblečení.

Obviňování oběti je jistě nehorázné, především ale není jasné, jak s ním souvisí výrok Miss Nevada: „Myslím, že větší povědomí o tomto problému je velmi důležité, aby se ženy mohly naučit, jak se samy chránit. Já sama, jakožto nositelka černého pásu čtvrté třídy, jsem se od mládí učila, že potřebujete být sebevědomí a umět se sami bránit. A myslím si, že to je něco, co bychom měli začít skutečně zavádět pro velké množství žen.“

Podle levicově feministických reakcí bychom neměli ženy učit, jak se bránit, ale spíš učit muže, že nemají znásilňovat. Známá vloggerka Julie Borowská poukazuje na to, že takový postoj je vlastně omlouváním pachatele znásilnění. Podle takové logiky si totiž pachatelé neuvědomují, že dělají něco špatného a nepřípustného: „Mně to zní jako omlouvání chování pachatelů znásilnění nebo eventuálně jako sympatizování s nimi na základě jejich domnělé nevědomosti.“

Ideologická slepota

Především jde o to, že přívrženci krajně levicové formy feminismu nejsou ochotni řešit skutečné problémy skutečných lidí. Proto před řešením problémů z příliš nepřátelské reality utíkají do přívětivějšího světa utopických idejí. Podobným způsobem jako někteří libertariáni se upínají k vizi anarchokapitalismu a hystericky odmítají jakékoliv snahy reálně zvýšit svobodu.

Je tedy jistě správné vytvářet společenské klima, v němž je znásilnění něco naprosto neakceptovatelného a odsouzeníhodného. Nicméně je třeba si uvědomit, že stejně jako se vždy bude v určité míře vraždit, loupit a krást, bude se i znásilňovat. Proto je velice příhodné vést ženy – i muže – k sebeobraně.

Rape Culture

I na českém Facebooku vzbudil pozdvižení článek Zarona Burnetta na téma „rape culture“. Na rozdíl od odpůrců sebeobrany má přitom v lecčem pravdu.

V principu jde o to, že ženy mají oprávněný strach.  Pocit zranitelnosti, kdykoliv se octnou ve výtahu o samotě s cizím mužem. Kdykoliv jdou v noci o samotě domů a objeví se cizí muž.  Samozřejmě, že takové pocity může někdy pociťovat i muž. Ale v drtivé většině případů je nepociťuje. U žen je tomu naopak.

Obvyklá reakce? Já přece ženy nijak neohrožuji a nikdy jsem nikoho neznásilnil. Není fér, aby byli všichni muži házeni do jednoho pytle. A k tomu samozřejmě i rozčílení na autora, který muže nabádá, aby se v podobných situacích snažili chovat způsobem, který vzbuzuje strach co možná nejméně. Ideálně vůbec.

V našem prostředí je pak poměrně známá kauza dámských vlakových oddílů. Když České dráhy poprvé přišly s nápadem zavést ve svých vlacích oddíly výhradně pro ženy, našla se spousta lidí, kterým najednou vadí diskriminace. Přitom muži jsou dámskými oddíly diskriminováni asi tak jako bezdětní oddíly pro rodiče s dětmi a zdraví oddíly pro zdravotně hendikepované.

Článek Zarona Burnetta i zavedení dámských oddílů jsou přitom vedeny pouze snahou, aby se ženy mohly cítit bezpečně. Tak, prosím, odložme mužskou ješitnost a přečtěme si ten článek v klidu ještě jednou.

Zkontrolujte si svoje privilegium

Posledním memem krajně levicové formy feminismu je fráze Check your privillege. Jestliže je senzitivnější chování vyplývající z uvědomění si „rape culture“ do značné míry na místě, s posedlostí privilegiem je tomu naopak.

Podle zastánců teorie mužského (male privillege) a bílého privilegia (white privillege) se vám dostalo zvýhodnění už tím, že jste se narodili jako příslušníci určitého pohlaví. Pokud tedy v diskuzi zaujmete stanovisko, které není v souladu s krajně levicovou ideologií, jste vyzváni, abyste si „uvědomili svoje privilegium“.

Cílem takové výzvy není, aby se lidé nad sebou zamysleli a chovali se lépe. Jde o agresivní nástroj, jakým umlčet oponenta nesdílejícího krajně levicové názory. Je to totéž jako někoho nazvat fašistou nebo přirovnat k Hitlerovi.

Import tohoto fenoménu sice zatím snad není na pořadu dne, i tak je ale třeba jej odmítnout. Nakonec vede pouze k radikalizaci stanovisek obou stran a zamezuje konstruktivnímu dialogu. Příkladem reakce na „check your privillege“ mánii je infografika Bastiat Institutu.

Podle ní na muže připadá 97 procent obětí v boji a 93 procent úmrtí a nehod v průmyslu. Muži dále tvoří 76 procent obětí vražd a 80 procent sebevrahů. V 84 procentech sporů o péči o dítě vítězí ženy. Pomáhá něčemu vedení debaty v takové rovině? Nikoliv.

Alternativa vůči krajní levici

Odmítněme tedy obviňování obětí znásilňování jako něco naprosto nepřípustného, co nemá ve slušné společnosti místo.

Snažme se chovat tak, aby se ženy nemusely cítit ohroženě. Odmítněme hlasy, podle kterých by se ženy neměly učit sebeobraně. Naopak jde o prostředek, díky kterému se ženy můžou cítit sebevědoměji a méně ohrožené.

Vyhněme se šermováním pojmy jako mužské privilegium, které pouze zplošťují, ba znemožňují diskuzi. Odmítněme mužské privilegium jako příklad argumentačního faulu.

Je třeba uznat, že některé otázky, jež soudobý feminismus nastoluje, jsou do určité míry oprávněné. Jen tak můžeme nabídnout odpovědi, které budou skutečnou alternativou vůči krajní levici.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Bohumír Žídek

Bohumír Žídek

Ekonomický novinář. Spolupracuje s Forbes BrandVoice. Pět let působil jako ekonomický redaktor serveru Novinky, odkud odešel do týdeníku Ekonom. Absolvoval bakalářskou němčinu a religionistiku na Filosofické... Více

Související témata

argumentační faulčeské dráhyfeminismusjulie borowskikrajní levicemiss americania sanchezprivilegiarape culturevictim blamingzaron burnett
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo