Česká špička nosu

Jsem rád, že jsem měl možnost na vlastní kůži zažít pravý socialistický prvomájový průvod. Jeden na Slovensku, další v Praze na Letné, kde z tribuny Sparty kynul sám Gustáv Husák. Vzpomínky jsou to dětské, ale pro mě důležité; a paradoxně nejcennější na nich je ta spodní bezstarostnost, která se ještě nemusela ptát po tom, v jakém režimu žije. Ale ta atmosféra, kterou tak skvěle přibližuje film Pouta (přečtěte si mou dřívější recenzi), ta se dokázala nějak dostat i pod dětskou kůži.

Takže když vidím letošní moskevské oslavy Dne vítězství, dovedu si představit, co přesně se za těmi obrazy skrývá ve více rovinách sdělení. Od povinně-spontánního nadšení, přes pomatenost davu i jeho vůdců, anebo naopak skrývanou odevzdanost tichého nesouhlasu, až po demonstraci síly, stojící na různě pevných a různě hliněných nohou. A ten mráz, kdy za úsměvem a kynutím pohlavárů kráčí děs, kdy je zase ideologie důležitější než člověk a kdy slouží jen jako nejodolnější zbraň pro udržení moci. My jsme měli to štěstí, že po tomhle všem přišlo rozčarování, kdy se celý ten světonázor zbortil jako dům z karet. Jen někteří tomu dodnes nechtějí uvěřit.

V 80. letech byly také populární dětské památníčky, do kterých příbuzní a spolužáci kreslili obrázky. Někde ten svůj mám a určitě je v něm alespoň jedna dětská kresba vojenské techniky s rudou hvězdou. Dnes taky děti kreslí dobytí Krymu a abecedu se učí podle propagandistického zadání. Nešťastné země a nešťastná doba, když válka a ideologie patří mezi hlavní dětské obrazy. A to i přesto, že v zajetí omezených informací a v nadvládě jednoho přijatelného názoru to leckdy nevadí ani dospělým.

Být o něco starší, možná by se mi všechny tyhle rekvizity i po změně režimu zdály mnohem samozřejmější, normálnější a přijatelnější, kdo ví. Zabalené do sladké vzpomínky na staré dobré časy, které kromě pár nesnází znamenaly první lásky, chlapské pitky, vysokoškolské koleje, osahávání života a spoustu skvělých historek, jež jsou s odstupem času už jenom k smíchu, i když tenkrát to nebyla žádná sranda.

To nenasdílíš

Jako mladší bych asi vůbec nechápal, o čem je řeč. Stejně jako si člověk nedokáže představit tu hrůzu, když z amplionu denně četli další a další popravené oběti heydrichiády a všichni v němém děsu čekali, jestli se mezi nimi objeví známé jméno. Příběh z dávné historie a neosobních učebnic. Mávátka? Kádrový profil v zádech na každém kroku? Jak mohli ti senilní důchodci žvatlající nesmysly o kůlech v plotě někomu nahánět strach? To máme brát vážně? Ano, i tenhle uvadající režim lidem naháněl strach.

Jako mladší bych navíc asi doplácel na to, že výuka dějepisu na českých školách je proslulá tím, že v tom lepším případě končí druhou světovou válkou. Na válku studenou už v horkém období blížících se prázdnin obvykle nebývá čas. A tak mají studenti ničím nespoutaný prostor, aby si pletli Palacha s Opletalem, pokud u toho v čase prvního vůbec tuší, kdo to byl, neřku-li aby věděli, že 17. listopady jsou v česko-slovenské historii památné dny hned dva. A když si uvědomíme, že i legendární soudružka Semelová je učitelkou základní školy a že mezi pedagogickými kádry jistě podobného druhu není jediná, nemusíme si dělat iluze, že by rezistence k autoritářství patřila k samozřejmým základům českého školství.

Až zpětně člověk ocení přímou zkušenost a „pro krásu děkuje za ošklivost“. Až zpětně člověku dochází, proč je důležité a co pro svět může znamenat, když se zhruba před deseti lety začalo říkat, že nadchází éra, kdy z vrcholné politiky mizí lidé, kteří zažili druhou světovou válku. Že ten zážitek na vlastní oči, kůži a pocity nelze nasdílet. Že člověk z míru a bezstarostných dob se války a zla nedokáže doopravdy bát a připravit se na ně.

Jak chcete někomu narozenému po sametové revoluci přiblížit třeba takové detaily jako směs pocitů, které ve vás vyvolává název časopisu Dikobraz? Mělo to obrázky, bylo to barevné, některým vtipům jsem rozuměl už i já, bylo to široko daleko nejvtipnější čtivo, protože bylo jediné, ale dnes by po tom neštěkl pes; a stejně to plnilo svůj účel, protože jestli jsem si odněkud do paměti nesmazatelně vryl obraz hnusného imperialisty a strach z války, kterou se proti nám chystá každým dnem rozpoutat, pak právě odsud. Tohle byla každodenní a pro mnohé příjemná součást pěstování zdejší mentality, servírovaná jako samozřejmost, to se z hlavy strašně špatně dává pryč. Televariété, Menšík, Kaiser s Lábusem – to přece bylo často skutečně vtipné, ideologicky neutrální, copak jsme se neměli dobře? Jak tohle vysvětlíte svým dětem? Se stim smiř!

Umění zapomnění

Starší ročníky jsou proti těm mladším zase kvůli všem ideologickým a mentálním turbulencím prolezlé nevírou a podezíráním, oním tak těžko pochopitelným nihilistickým rozkladem mysli pod standartou s heslem „Nikomu nevěř!“. Lže imperialistický Západ, lže vlastní vláda, udává soused, ideál je zástěrka pro naivní tupce, naděje je zaslepenost, čest neexistuje. Přesně jak říká Jakub Parusinski z Kyiv Post: „Cílem letité ruské propagandy na Ukrajině není přesvědčit lidi, že Moskva má pravdu. Cílem je přesvědčit je, že pravdu nemá nikdo. Cílem je zasít do jejich vědomí hluboké přesvědčení, že lžou úplně všichni.“ Když je člověk, chybující, nedokonalý, selhávající, sobecký, ale stále lidský, ďáblem postaven na roveň ďábla, zlo nelze rozlišit – lze se mu jen poddat nebo odsoudit obojí stejně. Geniální, vpravdě ďábelská taktika.

Přesto se pořád ptám sám sebe. Jak je možné, že si zrovna česká společnost nedokáže spočítat jedna a jedna? Proč nedokáže rozlišovat a všechno míchá do jedné rozbředlé kaše bez hodnot a vlastních zájmů? Pořád toužíme mít extrovní místo ve světovém dění, aniž bychom světu měli co výjimečného nabídnout. Chceme těžit maximum z toho, co mají ostatní, aniž bychom k tomu chtěli jakkoliv přispět nebo cokoliv obětovat. Kverulování máme jako politický program. A pak všem rádoby měříme stejným metrem – všichni jsou na špatné straně, všichni lžou, všichni jsou špína, „nikomu se nedá věřit“… Pořád totéž, i čtvrtstoletí po revoluci. Na ďáblově lopatě ochotně a bez zaváhání. Nihilisticky a odevzdaně, ale se spikleneckým „my přece víme, jak to je“ na cestě do nikam pod vlajkou českého nesvědomí.

Ale budiž, přijměme realitu subjektivního zkreslení, i s jeho emocemi a osobními výchylkami, jakkoliv jsou neracionální. Jenže to absolutní popírání historických faktů je v české kotlině tak zarážející, že jeho objasnění by si zřejmě žádalo několik desítek vědeckých prací.

Vezměme si – Československo by v roce 1918 pravděpodobně nevzniklo bez podpory amerického presidenta Woodrowa Wilsona, zatímco naše legie už tenkrát při cestě domů přes Sibiř a Vladivostok bojovaly s bolševiky. Československo v roce 1945 by také nebylo obnoveno, nebýt společného amerického a sovětského boje proti nacismu, který vyrostl mimo jiné i díky souručenství Hitlera se Stalinem. Americký přínos k našemu osvobození byl sovětskou stranou a vlastními komunisty ve veřejné paměti před rokem 1989 cíleně utajován a českoslovenští letci z RAF po válce dostali za odměnu uranové lágry. Naopak za sovětskou pomoc jsme poděkovali nejen přenecháním Podkarpatské Rusi, ale také ztrátou svobody hned po komunistickém převratu v roce 1948, který byl připraven a koordinován stalinistickou tajnou službou za úspěšné infiltrace domácích kolaborantů (podobnost s děním na Ukrajině čistě náhodná). Pro srovnání – Američané nám nabízeli svůj Marshallův plán, ten jsme odmítli a Spojené státy to respektovaly. Kdo v postupu obou velmocí nevidí rozdíl, tomu ani oční lékař nepomůže.

Když sovětský ideál začínal ztrácet na přitažlivosti, přicházely na řadu tanky. V roce 1956 v Maďarsku, v roce 1968 v Československu. Následnou normalizaci na věčné časy, vnímanou jako porobení, jsme si kompenzovali jen občasnými výhrami nad sovětskou sbornou v hokejových zápasech. Sovětští vojáci na našem území zůstali až do poloviny roku 1991.

Sovětská a československá totalita by se nerozpadla, nebýt studenoválečné protiváhy ze západní Evropy a Spojených států. Sametová revoluce se nám stala, a přece téměř nenajdete člověka, který by o sobě říkal, že necinkal klíčema na náměstí, i když se vzápětí chytrácky vymezí, že těma klíčema necinkal „kvůli tomuhle“. Po převratu, ve svobodě a v bezpečí se už každý „odvážně“ vymezoval proti nenáviděným „Rusákům“, přezíravost a pohrdání odvážného Češstva, které roky drželo hubu a krok. Ach. A stejní lidé dnes dokážou prohlašovat, že Rusko má nárok na Ukrajinu jako nárazníkové pásmo proti rozpínavému NATO a že Američané nejsou o nic lepší.

Když se u nás měl před několika lety stavět protiraketový americký radar, bouřila politická scéna na všechny strany, část veřejnosti se mohla udemonstrovat. Dnes, kdy Rusko už zabralo část Ukrajiny a snaží se o další, žádné velké zástupy lidu na naše náměstí neproudí. Naopak, jak jsem psal včera, česká zpravodajská média spokojeně přebírají oficiální proruské, tedy propagandistické výstupy, o masivní podpoře separatistů během takzvaných „referend“ na východě země. Toho, kdo zažil 99% volební účast a podporu Komunistické strany Československa ve volbách před Listopadem, něco takového rozhodně nevyruší z konceptu, že.

Přičemž při obhajobě ruského postupu nikde neslyšet, co dobrého velmocenská politika Sovětského svazu, v jehož stopách se současné putinovské Rusko rozhodlo dunivě kráčet, přinesla České republice a před tím Československu. Nikde neslyšet, jakým právem si Rusko na Ukrajině bere to, co uzná za vhodné. Ať už si o Ukrajině myslíme cokoliv, ať už jsou její vláda a všechny předchozí zkorumpované až na půdu, ať už jsou naše osobní sympatie na kterékoliv straně – z čistě geopolitického hlediska, z primitivního porovnání našich vlastních možností rozhodování a manévrovacího prostoru i ekonomické situace, všechna fakta mluví naprosto průzračně a jasně.

Ale stačí ne zcela naplněné ideály evropského blahobytu, ekonomická krize znejistělého a oslabeného Západu, zklamání z korupce ukrajinských nebo českých vlád, a rázem dokáže být silná ruka, která ví, co chce, loví tygry a létá s jeřáby, střílí góly v hokeji, objevuje v moři vzácné amfory, zahajuje olympijské hry nebo i jen vzdoruje „zkaženému Západu s jeho buzerantskou a konzumní morálkou“, nejen přijatelnou, ale dokonce lákavou alternativou, otevřenou otcovskou náručí slibující bezpečí a klid na práci v roztěkaném, drsném, krutém, nelítostném, nejistém a strach nahánějícím světě. Moc a schopnost jednat logicky imponují slabým či nerozhodným, jsou pro ně o tolik přesvědčivější než složité vyjednávání kompromisu; je o tolik jednodušší se k té silnější a vyhrávající straně přiklonit, zvlášť když z ní jde i strach.

I dnes nejspíš nadchází chvíle, kdy se budeme muset rozhodovat a přiklonit na jednu či druhou stranu. Po druhé světové válce, mezi lety 1945–1948, když jsme ještě měli jakous takous možnost volby, ačkoliv mnohé z naší totalitní tragédie bylo připraveno ještě za války, jsme se rozhodli úplně špatně. Stejně tak vždy, kdy jsme v přesvědčení o vlastní výjimečnosti chtěli být benešovským mostem mezi Východem a Západem, stali jsme se mostem, po kterém si ostatní šlapali, jak se jim zlíbilo.

STÁT SE O VÁS NEPOSTARÁ. MY ANO…

Čím dříve začnete spořit na stáří, tím lépe se budete mít.

V Ušetři.peníze.cz dokážeme mnohem víc. Přesvědčte se sami.

Čas se krátí

Významná část národa, který se považuje za oběť Mnichova, dnes překvapuje neschopností jasně identifikovat zlo. A to nikoliv z pragmatických, geopolitických důvodů, ale z čistě pomatených ideologických iluzí. I západní země jsou opatrné v přijímání razantních kroků proti ruské agresi na Ukrajině, například napříč Německem zní velice silně přízemní hlas nabádající k velmocenské velkorysosti a spolupráci, bývalý německý kancléř se ani dnes neváhá objímat s ruským prezidentem, ale odstup, který si při své síle může dovolit Německo, jakkoliv o tom lze vést diskuse z morálních hledisek, není dovolen marginální České republice, která je pro velmoci zajímavá možná snad jako turistická destinace s přijatelným poměrem výkon/cena.

Jenže ministr obrany Martin Stropnický ve fázi, kdy se ruské zájmy nebezpečně rychle přibližují k našim hranicím, dokáže bezostyšně prohlásit, že Česko nemůže souhlasit s přítomností spojeneckých vojáků NATO, protože v naší kolektivní paměti je příliš těžká vzpomínka na přítomnost vojsk, které přišly ze stejného východu, z jakého hrozí přijít i dnes. Elementární logika? Geopolitické zájmy? Hledá snad útěchu v tom, že dá zbaběle ruce pryč, abychom pak mohli říkat, že se zase dějiny přehnaly přes nás ve stylu o nás bez nás? Zavřeme oči, bychom neviděli, co se děje, a s nadějí, že bouřka sama odezní? Nebo abychom si neviděli na vlastní špičku nosu?

Nebetyčný rozdíl proti tomu, jak silně vnímají historickou lekci Poláci, za které by Evropa měla dnes být vděčná jako za nikoho jiného, protože svou zkušenost dokážou přinést přímo do centra dění a ovlivnit pozice zemí, pro něž je ruská expanze mnohem vzdálenější problém.

Měli bychom si uvědomit, že už není čas na to, abychom se ptali, komu zvoní hrana. Je totiž dost pravděpodobné, že za chvíli bude zvonit nám. A měli bychom se podle toho už konečně začít chovat.

Převzato z autorova blogu