Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Feminismus 2.0

Jsou ženy diskriminovány na pracovištích? Dostávají za úplně stejnou práci nižší odměnu než muži? Je na ně vyvíjen kulturní tlak, aby se vzdaly vzdělání a kariéry? Lze odpovědět na tyto otázky „ne“, a přesto úplně nezavrhnout ideu feminismu?

Nedávno jsem poslouchal mladou ženu, která mně a dalším posluchačům vysvětlovala, že i když ženy nejsou na Západě ve většině případů státními institucemi nijak diskriminovány, neustále je tu na ně vyvíjen jakýsi kulturní tlak. Mladé ženy jsou prý tlačeny k tomu, že musí mít děti, že kvůli nim musí obětovat svoji kariéru, někdy dokonce i vzdělání.

Nabízí se otázka – kdo k těmto věcem mladé ženy tlačí? Opravdu žijeme ve společnosti, kde převládá taková atmosféra? Jde o ošemetnou záležitost, protože něco takového, jako je atmosféra ve společnosti nebo společenský tlak, se jen velice obtížně měří. Sám tedy mohu přispět jen vlastní zkušeností, která je přesně opačná.

Dnes a denně se setkávám s tím, že jsou ženy nabádány k tomu, aby se realizovaly. Na univerzitách vidím plné posluchárny studentek. A když s nimi člověk hovoří, často se dozví, že ani nevědí, jestli vůbec nějakou rodinu mít chtějí. Není úplně vzácné, když mladá žena programově odmítá mít děti.

Pokud bych chtěl za každou cenu hledat nějaký společenský tlak, našel bych tlak spíš opačným směrem. Tlak na ženy, aby pracovaly, a pokud budou mít děti, tak ne dříve než ve třiceti.

Na ženu, která má děti dřív, hledí leckdy společnost s latentním despektem. Asi je příliš hloupá na to, aby pracovala nebo studovala, tak si „nechala udělat dítě“. A to je skutečně degradující.

Volné pokračování a víc feminismu

Především jde o to, že přívrženci krajně levicové formy feminismu nejsou ochotni řešit skutečné problémy skutečných lidí. Proto před řešením problémů z příliš nepřátelské reality utíkají do přívětivějšího světa utopických idejí. Podobným způsobem jako někteří libertariáni se upínají k vizi anarchokapitalismu a hystericky odmítají jakékoliv snahy reálně zvýšit svobodu.

Spontánní řád neselhal – nikdo nikdy netvrdil, že bude směřovat k cíli, který vytyčili ideologové feminismu. A to je právě to, co etatisty dráždí – společnost, v níž každý sleduje své partikulární cíle, považují za příšerné mrhání. Bylo by přece efektivnější, pokud by všichni táhli za jeden provaz a snažili se dosáhnout cíle určeného centrálním plánovačem.

Jak populární by bylo feministické hnutí a jeho další požadavky, kdyby vám trafikant na otázku "Už vyšlo nové Leo?" odpověděl: "Nevyšlo a nevyjde, to jste neslyšel o tom, že je to teď zakázaný?" Obecně mne fascinuje (a nemyslím to úplně zle) přístup mnoha levicových organizací, který se dá shrnout jako "My vás osvobodíme a učiníme šťastnými, i když o to nestojíte a budete nás za to nenávidět."

Zatímco dcera dojičky nebude schopna soutěžit s dcerou ministryně v cílevědomosti ani analytických schopnostech, bez větších problémů se jí vyrovná ve schopnosti rozepnout si na blůzičce knoflík navíc. To vysvětluje, proč se mezi bohatými a vzdělanými tak často setkáme s názorem, že žena nemá být vnímána jako sexuální objekt. 

Platová nerovnost

A pak jsou tu další témata, kterými se dnešní feministi intenzivně zabývají, například takzvaná platová nerovnost. Údajně ženy dostávají na stejné pozici za stejnou vykonanou práci nižší odměnu než jejich mužští kolegové. Ve Spojených státech amerických je populární statistika, kterou rádi používají jak feministi, tak levicoví politici, podle níž na každý dolar vyplacený mužskému pracovníkovi připadá jen 77 centů vyplacených ženské pracovnici.

Háček je v tom, že ona statistika ve skutečnosti neporovnává pracovníky na stejných pozicích. Ve skutečnosti statistika směšuje všechna povolání dohromady. Genevieve Woodová z think tanku Heritage Foundation upozorňuje, že i když kongresman vydělává podstatně více peněz než učitel, kongresmanka a kongresman vydělávají stejně. Protože je však podstatně více učitelů ženského pohlaví než mužského a v kongresu naopak zasedá mnohem více pánů než dam, na statistice se to výrazně podepíše.

Pokud srovnáváme muže a ženy s podobnou úrovní dosaženého vzdělání a na podobných pozicích, propast záhy přestane být tak dramatická. Stále tu však mírná disproporce zůstává. Nejen zmíněná Woodová hovoří o nedostatku sebevědomí; některé studie potvrzují, že ženy si méně často dokážou říct o zvýšení platu nebo o povýšení.

Možná že zde bude hrát roli výše zmíněný vliv společnosti? To je rozhodně možné. Jisté však je, že řešením není žádná akce státu, který by firmy „nějak“ přiměl, aby konečně ženy odměňovaly „spravedlivě“.

Kvóty

Se skutečností, že ženy méně často obsazují lépe placené pozice, se pak feministi a politická levice snaží vypořádat zavedením kvót. Povinně aspoň 25 procent žen do vedoucích pozic ve velkých firmách. Aspoň 50 procent na kandidátky politických stran. A určitě by se našly i mnohé další nápady, jak direktivně přinutit společnost, aby se konečně koukala vyvíjet směrem, který by se jejich autorům zamlouval.

Měnit společnost tímto způsobem však nikdy k ničemu dobrému nevedlo. Pokud se nyní nenajde dostatek kvalifikovaných žen, které by stály o některé pozice, najdou se snad, pokud to nařídíme direktivou? Nebo dojde k tomu, že výrazná část svůj názor nezmění a místo nich se pozice začnou obsazovat nedostatečně kvalifikovanými lidmi, jen aby byla naplněna nějaká kvóta?

Zatím nikdo nepřišel s přesvědčivým důkazem, proč nestačí odstranit všechny překážky a čekat, jak se společnost bude vyvíjet sama, když v tomto procesu nebudeme nemotorně šlapat jako slon v porcelánu.

Anketa

Potkáváte se s diskriminací žen?

Domácí násilí

Mnohem závažnějším tématem spojeným s feminismem je domácí násilí.

Jako muž si nemůžu odpustit zmínku o problému, na který se v tomto kontextu často zapomíná: I muži jsou oběťmi domácího násilí. Leckdy jde „jen“ o násilí psychické, ale to je přinejmenším stejně závažné jako fyzické. Zde je hradba mlčení často způsobena tím, že mužská oběť se často stydí.

K tomu patří i primitivní reakce na znásilnění mužů ženami: Významná část společnosti reaguje zcela nepochopitelně stylem: Kdyby nechtěl, tak by přece nemohl, který je naprosto degradující a ukazuje, že i vůči mužům má společnost nesmyslné předsudky.

 To nic nemění na tom, že problém domácího násilí na ženách je závažnější – protože častější. A ačkoliv ho společnost neignoruje, rozhodně mu nevěnuje dostatečnou pozornost. A hlavně jej nedokáže účinně řešit.

Je naprosto nepochopitelné, že mnoha ženám přijde normální, pokud je jejich partner bije. Proto je nutná změna myšlení už od základních škol.

Učit od dětství, že v rovnoprávném vztahu není normální se nechat mlátit a terorizovat. Je třeba vést lidi takřka od mala k tomu, že z takového vztahu musí utéct – pokud ne okamžitě, pak přinejmenším dát ultimátum a při jeho nesplnění nekompromisně odejít.

Pokud budou vychovávány sebevědomější osobnosti, možná se pak zmenší rozdíly v platech.

Určitě tomu ale nepomohou kvóty nebo vynucování platové rovnoprávnosti.

Určitě tomu nepomůže oblékání chlapečků do růžových šatiček, aby si hráli s panenkami.

Takové věci nemají se snahou o skutečná řešení závažných problémů nic společného.

Bohumír Žídek

Bohumír Žídek

Spolupracuje s Centrem pro studium demokracie a kultury. V létě 2013 pobýval na pozvání Richarda Sulíka v Bratislavě, kde se potkal např. s Matúšem Pošvancem z Nadácie F.A. Hayeka nebo s lidmi z předního liberálního think... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK