Sluníčkem zeď neprorazíš

Ta ironie: obdivuju podnikatelské samorosty. Jen v posledních týdnech jsem se dojal příběhy Blanky Milfaitové, která v šumavském Srní vaří prý nejlepší marmelády na světě, Jana Paroubka, stavitele hausbótů, a Lucase Popa, tvůrce úspěšného simulátoru pasové kontroly. A přesto jsem se v tu samou dobu dostal na seznam nepřátel hnutí za svobodu v práci – nebo doslovně lidí, kteří pokřikují na Tomáše Hajzlera, českou tvář tohoto hnutí.

Na seznam hejtrů určitě patřím a jsem na to pyšný. Svoboda v práci – možnost vybrat si priority, příležitost dělat náročné volby a nést za ně zodpovědnost – je pro mě důležitá. Zároveň ale budu pokřikovat na lidi, kteří z jednoho z několika možných přístupů k práci udělají jediný ideální. Nebo ho dokonce povýší na završení dějin: „Termín ‚Svoboda v práci‘ nechápu ani tak jako myšlenkovou školu či podnikatelský směr, ale spíš jako nevyhnutelnou fázi, do které lidstvo pomalu dorůstá,“ věští ve své (ne)definici sám Hajzler.

Pokud lidstvem myslí několik tisíc vyhořelých japíků v Praze, Brně a Ostravě, kteří hledají změnu, pak do téhle fáze opravdu dorůstá (i když ne nevyhnutelně). Pokud lidstvem myslí sedm miliard lidí, pak ho můžu ubezpečit, že většina z nich řeší úplně jiné věci, než jestli našli svůj šťastný „důlek“. A právě pro takové je myšlenka svobody v práci přeměněná v univerzální ideologii vyloženě nebezpečná.

Všiml jsem si, že Hajzler a spol. mají rádi citáty moudrých lidí, a tak než znovu popisovat popsané, podělím se o něco ze svých výpisků. Jsou myslím takové ironicky inspirativní.

„Při výběru zaměstnanců se držíme zmrd-free kultury. Cíleně vybíráme lidi, kteří nejsou zmrdi. Takoví lidí by měli být féroví hlavně k sobě navzájem. Všechno začíná u slušných lidí,“ říká Martin Palička šéf firmy Etnetera o tom, jak to ve firmě, která uplatňuje koncept svoboda v práci, dělají, aby se kolegové nesežrali navzájem.

Čtěte v našem rozhovoru:

• Mít dobře v břiše
• Svobodná firma „není o“ totální demokracii, ale o možnostech

Tohle hnutí není pro marný

Cala Newporta připomínám poněkolikáté, jenže jeho knihy So Good They Can’t Ignore You není nikdy dost:

„Základní ekonomická teorie říká, že pokud chcete něco, co je zároveň vzácné a cenné, musíte něco vzácného a cenného nabídnout na oplátku. To se dozvíte v první přednášce o nabídce a poptávce. Vyplývá z toho, že když chcete báječnou práci, musíte nabídnout stejně báječnou protihodnotu.“

Tomáš Hajzler sice nikde netvrdí opak, ovšem tuhle nepříjemnou tržní mechaniku předvádí jen z její veselejší stránky. Celé hnutí za svobodu v práci totiž ukazuje záda lidem, kteří nemůžou na trhu práce nabídnout žádnou pořádnou protihodnotu, protože nedisponují žádnou formou kapitálu – penězi, zkušenostmi, drajvem. Takových jsou jen v Česku miliony. Znuděný manažer může vzít úspory a otevřít na Letné pivnici, jakou viděl v Londýně, nebo studovat rok jógu v Indii a pak založit studio v Libni. Zato uklízečka, vychovatelka ze školky nebo zdravotní sestra tak leda zkusí po večerech prodat svoje tvořeníčko na Fléru nebo básničky na Palmknihách. Tu možnost mají a je to fajn. Nemůžete se ovšem kvůli pár šťastným příběhům tvářit, že to je univerzální recept na alespoň skromný úspěch nebo snad na sociální mobilitu. Někteří lidi jsou prostě na blbých stranách všech Gaussových křivek, což by z nich nemělo hned dělat untrmenše. Starší otevřeně diskriminační varování facebookové stránky Svobody v práci před vpouštěním průměrných lidí do firem ukazuje, jaké šance mají v téhle utopii. Stejně blbé jako na trhu bez přívlastků, proti kterému se hnutí vymezuje.

(Vlastně horší, protože i takový zlý továrník Henry Ford dělal z nijak zvlášť nenadaných chlápků nadprůměrně placenou pracovní sílu. Námět na grotesku: Hajzler v továrně na Ford T přesvědčuje dělníky, že mají nechat lopoty a najít si svůj důlek.)

Netrap se, že tvoje práce nedává smysl – stačí, že tvůj život ano

Kvůli všudypřítomnému principu nabídky a poptávky se může snadno stát, že po odchodu z dobře (nebo aspoň nějak) placené „práce nahovno“ budete mít paradoxně méně příležitostí dělat to, co dává vašemu životu smysl a přesah. Jak píše James Shakespeare v krátkém blogu Don’t worry that your job is pointless:

„Neužírejte se tím, že vaše zaměstnání není bůhvíjak užitečné, obětavé nebo ctnostné. Prostě své sebevědomí nestavte na takové práci. Zaměstnání poskytuje prostředky pro konání dobrých skutků, ale ne nutně taky příležitosti.“

Občasný nákup Nového prostoru pochopitelně není odpustkem za vaření pervitinu – pokud jste ovšem příčetní, snad poznáte hranici, po kterou až Shakespearova rada platí. Osobně věřím, že leží dál, než míní bojovníci proti „bullshit jobs“.

Jste spokojení v zaměstnání?

Děkuju za optání, je to fajnMohlo by to být lepšíJe to na pytlík, ale zas o to v životě tolik nejdeJe to k nesneseníNejsem zaměstnanec

Hlasovat

Kdo má prospěch z toho, že vám práce nepřipadá jako práce?

Poslední rok nebo dva se do mě vkrádá podezření, že deklarovaná snaha o svobodnější práci může paradoxně vést k nesvobodě lidí a budování demokratičtějších firem k nerovnější společnosti. S veřejnoprávní vyvážeností teď budu citovat libertariána, konzervativce a marxistku, všechny v nečekaném souznění:

Po materiální i společenské stránce se zdá, že technologie zmenšují rozdíly mezi bohatými a chudými. Kdyby se Lenin prošel po kancelářích Yahoo, Intelu nebo Cisca, pomyslel by si, že komunismus zvítězil. Všichni nosí stejné oblečení, pracují ve stejných kancelářích (nebo kubiklech) se stejným vybavením a oslovují se křestními jmény. Všechno by vypadalo přesně tak, jak Lenin předpověděl – do chvíle, než by se podíval na jejich bankovní účty. Ejhle!

Tolik investor Paul Graham ve starším blogu Mind the Gap. Citace je sice o technologii, ale ideologie svobodných firem může fungovat jako podobná zástěrka. Viz příklad e-shopu Zappos, o jehož lidumilském étosu a šéfech v džínách a tričku vyšla kniha v Hajzlerově nakladatelství – a kde se přitom příchod na plac opožděný o pět minut trestá propouštěním. Což bych jako továrník klidně zavedl taky, ale netvářil bych se při tom, že jsme všichni jedna rodina.

Sociolog Zygmunt Bauman v knize Tekutý dohledbryskně píše o tom, jak využít k cílům společnosti „celou podřízenou osobnost a veškerý její čas“. Osobní vášeň má na pracovníky podobně ohlupující účinek jako mrkev přivázaná k dlouhé tyči na osly:

[V současnosti se oceňují] bytostně „iracionální“ schopnosti iniciativy, touhy po dobrodružství, experimentování, asertivity, emocionality a vyhledávání požitku a zábavy. Jestliže Bentham spatřoval klíč k úspěšnému řízení v omezení možností, jež jsou k dispozici chovancům panoptika, na základní alternativu tupé práce nebo ještě tupější nudy, každodenní misky ovesné kaše nebo hladovění, pak dnešní manažeři hodní svého jména by v takovém režimu spatřovali odporné a hloupé mrhání kapitálovými zdroji, které se skrývají v osobních idyosinkraciích a které rostou s jejich variacemi. Těmto manažerům, poslušným ducha doby, by připadalo neomluvitelně iracionální spoléhat pouze na lidskou racionalitu a potlačovat nezvladatelné emoce. (…) [H]lavním cílem [je] využít celou podřízenou osobnost a veškerý její čas k cílům společnosti. Toto uspořádání je vnímáno, nikoli bezdůvodně, jako tisíckrát praktičtější a výnosnější než drahá, těžkopádná, restriktivní a příliš pracná panoptika.

Veselý marš do klícky pod Hajzlerovým praporem „Dělej, co miluješ“. Drtivou kritiku tohoto hesla nabízí magazín Jacobin:

Dělej, co miluješ, a už nikdy nestrávíš ani jeden den prací! – Než podlehnete tomuto omamně hřejivému příslibu, je naprosto zásadní zeptat se: „Kdo má ve skutečnosti prospěch z toho, že mi moje práce nepřipadá jako práce?“ Historik Mario Liverani připomíná, že „funkcí ideologie je prezentovat vykořisťování tak, aby se zalíbilo vykořisťovaným a přišlo výhodné znevýhodněným“.

Pointa Miyi Tokumitsuové je mrazivá: když svou práci nebudete považovat za opravdovou práci, stěží si řeknete o řádnou odměnu nebo schůdnou pracovní dobu. Tím snížíte obecné standardy a paradoxně připravíte jiné lidi o možnost pracovat a žít podle svých představ.

Můj závěr není tak temný. Budu dál fandit lidem, kteří se rozhodli jít cestou některého z několika takzvaně svobodných přístupů k práci, a kterým to šlape k prospěchu jich samotných i jejich okolí. Příklady jsem zmínil v úvodu. Trh s prací je ale příliš složitý na to, aby jeho problémy – strukturální nezaměstnanost, nerovné šance, odcizení od produktu vlastní práce a další – mohla vyřešit jednoduchá ideologie, kterou zastává Tomáš Hajzler spolu se svými následovníky. Sluníčkem zeď neprorazíš. Nekritické prosazování svobody v práci jako univerzálního řešení může paradoxně některé už tak dost bité lidi vehnat do ještě většího neštěstí.