Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Šetřte si vztek a zamávejte Praze

Kellnerova škola je Dejvicím i společnosti prospěšnější než papalášský hotel. Proč to tolik lidí odmítá vidět?

V docházkové vzdálenosti od Pražského hradu najdete jednu z nejkvalitnějších českých základních a středních škol. Je sice soukromá, většina studentů ale pochází z chudých rodin a školné jim hradí nadace založená nejbohatším Čechem. Děcka díky tomu můžou studovat v cizím jazyce, žít v relativním pohodlí na internátě a počítat s lepším životem, než jaký poznali jejich rodiče. Školu obhání velká zahrada — park tomu neříkejme, protože jsme už zvyklí, že parky jsou veřejné, a tenhle není. Ale okolí aspoň kouká do zeleně.

Včil přichází investor, všechno to kupuje, kácí stromy, boří učebny a na jejich místě plánuje do svahu zarýt brutalistickou betonovou stavbu, zdaleka viditelnou, vyprsenou mezi vilkami v okolí. Hotel pro nejbohatší klientelu, tak honosný a naddimenzovaný, že se jeho provoz jen stěží může vyplatit. Drzý investor navíc peče na jakékoliv ekologické standardy a budovu naprojektuje tak neúsporně, jak to bylo zvykem před půl stoletím: jen ať mají havíři práci.

Jak na vás ta zpráva působí? Kdybych se něco takového jako uvědomělý Pražan dozvěděl, nasadím všechno aktivistické voodoo. Škola versus hotel, sociální mobilita versus pokuřování doutníků v lobby, zeleň versus beton — to přece brnká na první signální.

Stačí ale příběh otočit, brutalistický hotel nahradit internátní školou — a někteří lidé budou reagovat přesně naopak: hájit hotel, bránit se škole. Můžete se přesvědčit: demoliční čety už stříhají hotel Praha, aby uvolnily místo základce a gymnáziu Open Gate, a několikaměsíční vlna kritiky přesto ještě nedoznívá. Naposled se k ní paradoxně přidal i levicový Deník Referendum.

Anketa

Zalitovali jste hotelu Praha?

Nesnesitelná představa ztráty

Truchlení za hotel — přesněji za budovu hotelu, hodnotnou, ale ne jedinečnou — si vysvětluji takzvanou averzí ke ztrátě. Daniel Kahneman v knize Myšlení, rychlé a pomalé vypíchl několik ekonomických a psychologických výzkumů, které ukázaly, jak hluboko do lidské mysli je ta averze zažraná a jaké ztráty paradoxně způsobuje:

„Newyorští taxikáři sice můžou mít představu o určitém měsíčním příjmu, nicméně jejich úsilí se obvykle upíná k dennímu plánu. Ten lze pochopitelně někdy naplnit nebo jej dokonce překročit snáz a v jiné dny zas obtížněji. Když prší, newyorský taxík nikdy nezůstane dlouho neobsazený a řidič brzo vydělá tolik, kolik si předsevzal. Ne tak za pěkného počasí, kdy musí při hledání rita neobsazený křižovat ulice. Ekonomická logika napovídá, že by taxikáři měli víc pracovat v deštivém počasí a za pěkných dní si dopřát odpočinek, který si mohou „koupit“ za nižší cenu. Logika averze ke ztrátě napovídá opak: řidiči budou přehnaně pracovat, když jsou výdělky hubené, a pak si dají padla, až budou promoklí zákazníci škemrat o svezení.“

Taxikáři totiž nesnesou představu, že by něco ztratili — i kdyby šlo jen o peníze zbývající do virtuálního plánu. Golfisté zase podle průzkumu zmiňovaného Kahnemanem patují přesněji, když mají trefit jamku přesně na par, než když mají ze stejné vzdálenosti zakončit jamku o jednu ránu pod par. V obou případech se hraje o stejně důležitý bod — v prvním má ale golfista motivaci uniknout viditelnější ztrátě.

Šetřím si vztek

Kahneman se dokonce pokouší vyčíslit „koeficent averze ke ztrátě“: podle výzkumů bude někde mezi 1,5 a 2,5. Velmi hrubě řečeno vás tedy nalezené dvě stovky můžou těšit zhruba stejně intenzivně, jak vás bude mrzet stovka ztracená.

Kdo Myšlení… četl, ví, že mozek je k takové emoční reakci naprogramovaný a ke ztrátám budete cítit averzi vždy — naštěstí vás příroda obdařila i rozumem, a tak se můžete rozhodovat nezávisle na nepříjemných emocích.

Sám používám ten jednoduchý trik s testem záměny. Jsem velký fanda brutalistické architektury (ano, toto se mi líbí!), a jestli je pro mě něco laciný antikomunismus, pak křupanské odsuzování všeho, co se postavilo před devětaosmdesátém. Jenže když v myšlenkovém experimentu udělám z Open Gate to, o co bychom měli přijít, a z Prahy to, co bychom měli získat, budu si raději vztek šetřit na obranu cennějších „brutálů“ bořených z méně bohulibých důvodů.

Úvodní foto isifa/MAFRA/Michal Šula

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 18 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK