Ústecké aktivistické voodoo

„Množí se spektákly rozhořčení, účinný odpor se vytrácí,“ napsal před měsícem Václav Bělohradský a já si na to vzpomenu pokaždé, když vidím zprávy z Ústí. Radní tam náhlou změnou pravidel financování de facto zlikvidovali Činoherní studio a jeho příznivci proto už třetí měsíc předvádějí spektákl rozhořčení jak z příručky:

• Odhalování ňader. Smíchejte přízemní domácí erotiku se vznešenými cíli — výsledek bude pořád přízemní, jak bylo vidět už před čtyřmi lety v kampani Karel je sexy.
• Chození v černém. Nejběžnější barva svršků z českých ulic jako projev politického postoje: lišácké.
• Alegorický pohřeb lomeno zabíjačka. Bývalý šéf Činoherního studia na akci podle Ústeckého deníku pronesl ultimátní argument: „Mluvit o penězích v souvislosti s kulturou, to je jako když dítě zabije své rodiče a pak se u soudu hájí tím, že je sirotek.“
• Facka oponentovi. Herec Jiří Maryško říká svému záhlavci pro radního Jana Eichlera noblesně „výchovný pohlavek“ a „občanská povinnost“. Já tomu říkám přiznání bezradnosti, poslední zoufalý krok před promočením kalhot.
• Petice. Petice dávají smysl, když vyžadujete místní referendum nebo kandidujete na prezidenta: pak jim zákony přisuzují skutečnou moc. Nezávazná petice „na podporu“ je politické homeopatikum.
• Bití na poplach. Povinná bojová symbolika.
• Transparent „Radní odejděte“. Škoda, že o téhle superzbrani nevěděl Lee Harvey Oswald, ušetřila by dva životy.
• Festiválek. Co by byla revoluce bez koncertů a kelímkového piva?

Na ústecké radní kupodivu nic z aktivistického voodoo nezabralo, Činoherák definitivně končí.

Zajdete si takhle rádi na demonstraci?

Když je za co, určitěKdyž je za co a je to srandaKdyž je to sranda, tak na čumenduNo to už by muselo býtJe to ztráta časuJe to kýč

Hlasovat

Naši mladí byli v televizi!

Když sleduju tolik lidí s upřímným zájmem o veřejné dění, jak buší do kovadliny, chytá mě stejný smutek jako při pohledu na plápolající tibetské vlajky. Smutek pragmatika litujícího tisíců člověkohodin mizejících v aktivitách, které jsou pěkné na pohled a člověk z nich může mít prima pocit i uvnitř. Jenže nijak nezasáhnou ty, proti kterým jsou namířeny.

Nemůžu to doložit daty, ale stejně jako Bělohradskému se mi zdá, že se tyhle spektákly množí. Že se z pohledných akcí pro něco nebo proti něčemu stává oblíbená společenská aktivita středních vrstev. Navzdory jejich nevalným výsledkům.

V Česku v tom slyším rezonovat naučenou bezmocnost: když už nic nezměníme, tak si to aspoň uděláme hezký. Zároveň (od prvního článku na Žít Brno, kterého se to bohužel taky týká, přiznávám) žasnu nad tím, jak nadšeně lidé reagují na jakoukoliv palbu do „těch nahoře“. Jako děti, kteří se radují z vtípků o učitelce — kterou si samy zvolily.

Díky osobní zkušenosti se spektákly rozhořčení mám tip, proč je spektakulární odpor tak populární všude na světě, nejen v zemi s totalitní minulostí a tradicí pašijí a majálesů: cokoliv jde zaznamenat působivým obrazem, to přitáhne pozornost médií. Tuhle okamžitou a přehnaně ceněnou („naši mladí byli v televizi!“) zpětnou vazbu pak člověk snadno zamění za úspěch, za dosažení cílů. Mediální ohlas jsou pro aktivního občana rychlé cukry, návykový zdroj euforie, zároveň ale taky jed rozostřující pozornost.

Druhý tip: je jednoduché vytvořit spektákl, hlavně když se na internetu můžete inspirovat od nesčetných protestních hnutí celého světa. Složité je zato zformulovat alternativu a tu politickými mechanismy prosadit. Říct přesně, co chcete, kde na to vzít peníze, koho to bude bolet. Protože „mluvit o penězích v souvislosti s kulturou“ není víc chucpe než mluvit o penězích v souvislosti se školstvím nebo zdravotnictvím.

Jak jsem při rešerši procházel články za poslední dva měsíce, všiml jsem si, že se v protestech postupně rozpustily argumenty a konkrétní požadavky. Ještě 4. února se v Lidovkách psalo, že divadlo „nemá problém se sepisováním grantových žádostí a nebrání se transparentnímu financování. Není však schopno, aniž by porušilo rozpočtovou kázeň, v polovině divadelní sezony a měsíc po začátku fiskálního roku, dostát všem svým závazkům a zároveň přistoupit na nesplnitelné podmínky.“ To znělo rozumně. Pak přišly facky, ňadra a argumenty vzpírající se logice.

Činoherák tím získal ohromnou pozornost a podporu z jiných měst, která má na ústecké záležitosti stejný vliv jako podpora z Laponska: žádný. Zároveň ale z diskuse zmizel původní věcný spor a nahradilo jej klišé utlačovaní kumštýři versus mocipáni, čímž nakonec zmizela i diskuse samotná.

Do kolonky „ustaraní lidi prohráli, ale aspoň si to udělali hezký“ čmrkám další čárku. Kolik ještě?

Foto ze setkání na podporu Činoherního studia isifa/MAFRA/Karel Pešek