Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Povinné sledovací kamery v soukromých prostorách. Čas začít křičet

| 26. 3. 2014 | Vstoupit do diskuze

Zatímco si vybíjíme komplexy ze srpna 1968 a hádáme se o hranici mezi Moskevskou Rusí a Kyjevskou Rusí, dochází k v naší zemi k největšímu útoku na občanské svobody od roku 1989. Nejsou kvůli tomu novinové titulky, nepořádají se pouliční demonstrace, ani se nemění zákony. Vše se odehrává v rámci vyhlášek ministerstva financí.

Povinné sledovací kamery v soukromých prostorách. Čas začít křičet

Obávám se, že se naplňuje to, před čím jsem já a mnozí další varovali hned v prvních dnech kauzy Nečas. Politická třída, oligarchové a kapitáni korporací se dokážou se státními úředníky velmi rychle dohodnout, takže veškeré důsledky represí dopadnou na obyčejné lidi z nižších tříd. Proto jsem tak skeptický třeba k povinnému prokazování původu majetku, a proto si myslím, že to dopadne stejně jako s exekucemi – korupčníci svá aktiva převedou do svěřeneckých fondů a běžní občané budou shánět desítky dokumentů, aby prokázali, že před 15 lety si mohli dovolit dvoupokoják a nejen jednopokoják, jak tvrdí úřad. Ostatně, s exekucemi tomu bylo na začátku podobně. Prý to umožní došlápnout si na velké dlužníky, kteří mají stomilionové závazky, krachují kvůli nim dodavatelé a oni sami jezdí v luxusních mercedesech. Všichni víme, jak to dopadlo.

Historický exekuční exkurz

Návrhy na zavedení exekucí v dnešní podobě se ozývaly už od poloviny 90. let. Zásadním odpůrcem byl Václav Klaus, který tvrdil, že určité pravomoci nemohou z principu svěřeny nikomu jinému než soudům (na internetu již články nedohledáte, ale možná si pamatujete, že Václav Klaus byl obviňován z toho, že nadržuje zlodějům a tunelářům, kteří se vysmívají věřitelům). V roce 1999 předložili společně poslanci Pavel Svoboda, Pavel Němec, Karel Kühnl, Zdeněk Kořistka a Pavel Pešek (všichni Unie svobody) a Cyril Svoboda a Jan Grůza (oba KDU-ČSL). V důvodové zprávě uvádějí, že:

  • Věřitelé se nemohou domoci svých práv
  • Soudy jsou příliš pomalé a neefektivní
  • Pokus o exekuci se často táhne tak dlouho, že dlužník svůj majetek mezitím ukryje
  • Současný stav vede k ztrátě důvěry v soudy
  • Věřitelé jsou nuceni vymáhat pohledávky ilegálním způsobem

Tehdejší poslanecký návrh dával exekutorům ještě výrazně vyšší pravomoci, než mají dnes (mohli například odvést dlužníka k výslechu). Je zajímavé, že v důvodové zprávě se často opakuje slovo „nezávislost“ – v podstatě jako záruka toho, že exekutoři budou postupovat korektně a nestranně. Další argument zněl, že podobné exekutorské zákony jsou ve většině zemí EU. Zemanova vláda normu odmítla, nicméně připravila vlastní založenou na stejných principech. Ta byla přijata v roce 2001. Proti návrhu hlasovali všichni komunisté, dva sociální demokrati a tři poslanci ODS. Byl tedy přijat v zásadě jednomyslně.

Dobře to shrnuje článek na serveru ePrávo.

Dozor přísnější než ve věznici

Ale zpět k tomu, co se děje dnes. Prvním takovým děsivým krokem je povinná instalace kamer v soukromých prostorách. Pokud patříte ke sledované profesi, vzniká vám povinnost pořídit si kameru s detailním rozlišením a umožnit úředníkům, aby si vás na dálku prohlíželi. Vyhláška řeší i takové věci, že v případě výpadku proudu musíte zajistit náhradní zdroj. Vaše výroba se zastavit může, sledování nikoliv. Co kdyby někdo dal během výpadku pusu své asistentce a úřednice z finančáku přišly o romantický příběh?

Zatím

Sledování se zatím týká „pouze“ výrobců a dovozců lihu. Povinnost instalovat do výroben a skladů kamerový systém s nepřetržitou možností sledování zavádí zákon 307/2013Sb. a vyostřuje navazující Stanovisko celní správy. Z textu zákona je přitom zřejmé, že on-line sledování je vyloženě nadbytečné. Každá lahev má totiž svůj kolek s konkrétním číslem, takže pokud někdo netiskne falešné kolky, nemá žádnou možnost uvést do oběhu lahev navíc.

V médiích se toto téma skutečně objevilo, ale mluví se o něm z úplně jiného aspektu. Články si všímají toho, jaké obrovské náklady budou s pořízením těchto kamer spojeny a že je to likvidační pro desítky firem. Po malých benzinových pumpách tak státní správy zlikviduje další odvětví, historicky nejvyšší nezaměstnanost stoupne o dalších pár tisíc lidí a planoucí oko Mordoru se zaměří na další sektor. Mimochodem, všimli jste, že ačkoliv máme za poslední rok třetího ministra financí, fungování ministerstva a jeho návrhy se nezměnily ani v nejmenším? Kolik ministrů se ještě vymění, než si Češi přiznají, že problém je v aparátu „odborníků“?

Co uniká, je problém soukromí. Zase se vracím k dichotomii svobodných občanů a nevolníků, na kterou jsem na Finmagu před časem zavedl. Připomněl jsem tehdy, že po většinu evropských dějin tomu bylo tak, že svobodný občan mohl nosit zbraň, aniž k tomu potřeboval speciální povolení a pokud platil daně, měl také právo rozhodovat, jak tyto daně budou použity. Dnes připomenu další aspekt.

Proč svobodní lidé hájí svá území

Nevolník musí strpět návštěvy ve svém domě a na svém pozemku. Všechno, co má, totiž fakticky patří jeho pánovi, takže pán má právo přicházet a nahlížet do soukromí, kdykoliv ho napadne. Žádná část domu nemůže být před dohlížející mocí skryta. Kdyby ve středověku existovaly bezpečnostní kamery, nepochybně by byly v nevolnických chalupách instalovány.

Svobodný člověk vlastní určité území, kam nikoho pustit nemusí. Dokonce i policie potřebuje speciální povolení, pokud chce vstupovat na můj pozemek nebo prohlížet mé věci. Známe historické příklady měst, kde se obyvatelé rozhodli zrušit záclony a navzájem se špehovat ve svých bytech – ale pozor! Bylo to jejich svobodné rozhodnutí. Když po pár letech zjistili, že jim takové uspořádání nevyhovuje, prostě ho zrušili. Nebyl za tím císař, inkvizice ani jiná centrální moc, která by si mohla nahlížení vynutit.

V uplynulých desetiletích byly vedeny spory o to, kudy tato hranice soukromí vede (např. zda se má na vnitřní prostory automobilu vztahovat stejná ochrana jako na soukromý byt), ale samotná existence této hranice nikdy zpochybněna nebyla. Prolamují ji až povinné kamery v soukromých firmách.

STÁT SE O VÁS NEPOSTARÁ. MY ANO…

Čím dříve začnete spořit na stáří, tím lépe se budete mít.

V Ušetři.peníze.cz dokážeme mnohem víc. Přesvědčte se sami.

Kamery proti domácímu násilí?

Bylo by velice naivní si myslet, že to likérkami skončí. Ostatně, ministerstvo financí nic takového neslibuje. Je jen otázkou času, kdy bude povinnost rozšířena na další důležité provozovny. Třeba autoservisy, tam se přece rozhoduje o bezpečí na silnicích. A co třeba hospoda, kde kamera umožní počítat, kolik půllitrů piva vypil který host a zda tomu odpovídají účtenky? Nebo kontrola, zda truhlář nedělá část zakázek načerno? Kamera v dílně by to vyřešila. V dalším kole se nabízí možnost konečně zahájit účinný boj proti domácímu násilí a proti rodičům, kteří by snad mohli dětem vštěpovat nesprávné názory. Hranice byla prolomena a není nic, co by mohlo státní správu omezit.

Druhý nápad pochází ze stejného rezortu a tentokrát se týká účetnictví. Je to změna dramatičtější, než by se mohlo na první pohled zdát. I podnikatelské účetnictví bylo totiž dosud pokládáno za soukromou věc. Ano, podnikatel i firma byly povinny strpět kontrolu, nicméně kontrolor se musel řádně předem ohlásit a splnit určité formality. Prostě taková domácí policejní prohlídka v malém. Tím bylo sníženo riziko, že se ven dostanou i ryze soukromé informace. Proč by se měl finanční úřad zajímat o to, že jedna z obchodních partnerek soukromé firmy dostává výrazně vyšší odměny než ostatní? Proč by měli všichni vědět, od koho nakupuji materiál a jakou cenu se mi podařilo usmlouvat? Když investuji do certifikace, proč by měli konkurenti vědět, jakou novou službu chystám? To všechno je možné z faktur vyčíst a to všechno může být velmi citlivou informací, zejména s ohledem na to, že pracovníci finančních úřadů zpravidla bydlí ve stejném regionu jako podnikatel a často i mají společné známé.

Záležitost má i ryze politický rozměr. Jestliže v České republice je naprostá většina firem součástí nějakého „potravního řetězce“, na jehož konci je stát nebo Agrofert, umožní centrální přehled nad všemi fakturami snadno zasáhnout proti každému podnikateli, který podporuje nesprávné politické názory. Stačí upozornit jeho partnery, že pokud s ním budou dál obchodovat, mohou být z řetězce vyřazeni i oni.

Snížení rizika prozrazení důvěrných informací (a rizika politického pronásledování) je naopak vyváženo zvýšeným rizikem daňového nedoplatku. Pokud moje účetní udělá chybu a já omylem zaplatím menší daň a pokud mám tu smůlu, že si toho finanční úřad všimne až po třech letech, může penále dosáhnout takové výše, že firmu pošle do bankrotu a živnostníka připraví o veškerý majetek. Nicméně všichni jsme se s tím rizikem naučili žít.

Teď ale přišlo ministerstvo financí s myšlenkou tzv. Centrálního úložiště daňových dokladů od roku 2016. Pro firmy to bude znamenat, že

  • veškerá rizika pro podnikatele zůstanou,
  • pracovníci finančního úřadu budou mít neomezenou možnost prohlížet si jeho účetnictví, aniž by to komukoliv oznamovali,
  • finanční správa se nezavazuje, že by měla přijmout nějaká speciální bezpečnostní opatření k zamezení úniku těchto citlivých dat.

Je v zásadě lhostejné, jakou technickou podobu to bude mít. Jestli online přístup do firemního účetnictví nebo „jen“ pravidelné zasílání všech faktur. V každém případě se i zde jedná o dramatické narušení práva na soukromí. A samozřejmě práci navíc, ve firmách budou povinně skenovat každou účtenku.

Oficiální zdůvodnění říká, že toto špiclování má zabránit mnohamilionovým podvodům s DPH u pohonných hmot, cigaret a podobných položek. Jenže nařízení se vztahuje na převážně na firmy, které s ničím podobným neobchodují a které milionové faktury nevydávají.

Mezitím se začalo diskutovat o centrálním registru bankovních účtů. Možná jen proto, aby byl tento absurdní nápad nakonec opuštěn, ale aby tu bylo něco, ve srovnání s čím bude povinná registrace faktur působit celkem nevinně.

Lidé, kteří si vybírají otroctví

Zajímavá otázka pro nás zní, proč tak radikální změna nevyvolala téměř žádnou reakci. Nenarážíme dokonce ani bouřlivé debaty na internetu. Jako by se nedělo vůbec nic. Jak je to možné? Obávám se, že to není jen otázkou nepozornosti, ale že jsme narazili na dvě slabá místa současného libertariánského myšlení, která nám znemožňují uvědomit si vážnost situace a bránit se.

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou,“ píše se v americké deklaraci nezávislosti. Což když to ale tak jednoduché není? Co když si některé národy zřizují vládu proto, aby je zotročila?

Problém je v tom, že se nerodíme s touhou po svobodě ani s odhodláním bránit svůj životní prostor. Aby lidé dokázali preferovat svobodu před otroctvím, musí vyrůstat v určitém typu rodinného prostředí. Musí probíhat určité interakce s maminkou, tatínkem a dalšími lidmi. Ti všichni dospělí se pěkně nadřou, než vznikne lidská bytost schopná usilovat o svobodu a schopná nést odpovědnost. Pokud tahle část „ochranného obalu kapitalismu“, jak to nazýval Schumpeter, přestane fungovat, snadno může vzniknout společnost, jejíž příslušníci budou milovat spíše otroctví než svobodu. I to je důvodem, proč moudří lidé tak těžko nesou nahrazování tradiční rodiny alternativními způsoby soužití a proč mají takovou úctu k tradiční morálce. Protože si uvědomují, že když například žena odloží na veřejnosti podprsenku, dobrovolně a zbytečně se tím vzdává určité části svého soukromí. A uvědomují si, že bez existence určité zóny soukromí, kde jsem jen se svými blízkými, a kam vládce nesmí za žádných okolností zasahovat, slovo svoboda ztrácí smysl.

Bojím se, že nám vyrostla generace libertariánů, kterým tohle rozdělení zón úplně uniklo. Kteří nevidí rozdíl mezi bezpečnostní kamerou na ulici a bezpečnostní kamerou ve své ložnici. Protože nevnímají předěl mezi tím, co je na soukromém pozemku a co je za jeho hranicemi, nejsou schopni vystartovat na obranu. Popsal jsem to podrobněji v úvodníku pro Data Security Management, kam chystáme společně s drem Donatem delší text.

Korporace není soukromý podnik

Druhým problémem je neschopnost rozlišovat mezi různými druhy organizací. Možná to neodpovídá filozofickým principům, ale je zcela zřejmé, že existuje obrovský rozdíl mezi nahlížením do účetnictví Microsoftu či společnosti Skanska a nahlížením do účetnictví rodinné firmy. A že kamery ve výrobní hale společnosti Coca Cola nejsou totéž co kamera v likérce o třech zaměstnancích. Nedokážu říci, kudy má ta hranice procházet. Má jí být 250 zaměstnanců? Nebo nějaký obrat? Nebo firma s jasným majitelem vůči akciové společnosti s anonymními akciemi?

V každém případě však zrušení tohoto rozdělení znamená, že socialisté mohou vůči malým soukromým subjektům prosadit téměř cokoliv a obhájit to nutností regulovat ty velké. Barack Obama zlikvidoval malé finanční ústavy a prodal to americké veřejnosti jako snahu spoutat nezodpovědné finanční obry (kteří mu ve skutečnosti financovali kampaň). Když Ilona Švihlíková prosazuje povinné zavedení minimální mzdy, tak argumentuje velkými nadnárodními korporacemi a jejich zisky. „Detail“ je v tom, že velké nadnárodní koncerny platí minimální mzdu jen zřídka. Změna ale pošle ke dnu malé firmičky.

Tím neříkám, že podporuji masové zavádění regulací vůči těm velkým. Tam je situace mnohem složitější. Ale argumentovat svobodou není snadné. A navíc pak libertariáni, kteří hájí své právo žít jako svobodní lidé, působí jako najatí agenti anonymního kapitálu.

Anketa

Hlasovali byste v referendu za zrušení ministerstva financí?

Báječný svět bez ministerstva financí

Možná vše vidím zbytečně černě a nová opatření nakonec zruší nejvyšší soud. Ale samotný fakt, že jsou zaváděna, aniž by narazila na odpor, to je něco, z čeho mrazí. Mimochodem, je to i další doklad o tom, že politický systém, ve kterém žijeme, je zcela nefunkční. Reálné možnosti zastavit podobnou ničemnost jsou nulové. I kdyby byl po příštích volbách vyměněn ministr financí, na vyhlášky to nebude mít vliv.

Kdybych bydlel ve Švýcarsku, už bych sbíral podpisy pod lidovou iniciativu s cílem prosadit velmi stručný zákon. „Státní správa si nesmí vynucovat přístup k informacím o žádném soukromém subjektu tím, že jej bude nutit instalovat kamery, odposlechy, nástroje pro neomezené nahlížení do dokumentů ani jiná sledovací zařízení. Nesmí ani taková zařízení sama instalovat. Jedinou výjimku může představovat řádné kriminální šetření vedené v souladu se všemi relevantními předpisy.“ A hned druhá lidová iniciativa by měla za cíl zrušit ministerstvo financí. 

Petr Hampl

Petr Hampl

Tatík, který se živí normální prací (majitel malé firmy, expert na prodejní metodiky a marketing složitějších technologií) a po večerech se zabývá sociologií. Momentálně si dálkově dodělává doktorát na FF UK, kde už dříve... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 86 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK