Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Bude Hollywood zase boží?

| 26. 3. 2014 | Vstoupit do diskuze

Ateistický režim nám (mimo jiné) upřel i jeden z nejvýraznějších proudů hollywoodské kinematografie 50. let. Tím byly biblické eposy: nesly nejvelkolepější akci, byly průkopníky filmových technologií a adepty na kasovní trháky. Možná si užijeme aspoň jejich revival.

Bude Hollywood zase boží?

Darren Aronofsky, režisér Rekviem za sen a Černé labutě, usiloval posledních několik let o adaptaci komiksu. Posledního Wolverina ale nakonec pustil a vrhl se na zpracování příběhu o potopě světa; jeho Noe má u nás premiéru 27. března. Ridley Scott by mohl točit na stará kolena cokoliv, místo toho zorganizuje v prosinci Exodus. Kolem biblických námětů se motají i Steven Spielberg, David Fincher a další.

Jestli se z jejich náhlého zájmu zrodí trend, teprve uvidíme. Nemožné to ale není. Perverzně brutální Umučení Krista vydělalo v roce 2004 skoro 700 milionů dolarů, což je na nepřístupný film natočený převážně v mrtvé aramejštině něco nevídaného. Navíc se Melu Gibsonovi, dnes za antisemitské a rasistické výroky prakticky odříznutému od Hollywodu, podařilo přesvědčit svět, že jeho úchylné vyžívání se ve fyzickém násilí ve filmu postrádajícím jakýkoliv myšlenkový rozměr je umění.

Úspěch zaručen

Ukázal, že biblické eposy pořád ještě mají jednu značnou výhodu před jinými filmy – můžou si dovolit zajít dál než „obyčejná zábava“. A roli záminky pro víc akce a víc násilí plnily vždycky. Ať už mluvíme o omlouvání Gibsonových znepokojujících choutek, nebo o tvoření čisté žánrové zábavy naroubované na pár zákonních mouder.

Technologicky revoluční Roucho z roku 1953, první velký širokoúhlý film, proto svou zápletku odvíjelo od Ježíšova roucha, o které při ukřižování hráli v kostky římští vojáci a který pak putovalo světem v rukou různých lidí a konalo zázraky. Jedenáctioscarový Ben-Hur z roku 1959: sandálový opus plný úchvatných akčních scén se odstrkuje od skutečnosti, že hrdina vyslechl několik Ježíšových kázání a pochopil, kde tkví dobro. A pak tu máme třeba kultovní Desatero přikázání Cecila B. DeMilla, které je v USA dodnes notoricky známým dílem. I v Kubrickově Spartakovi, odehrávajícím se skoro sto let před narozením Krista, najdeme o křesťanství alespoň zmínku v úvodním prologu.

Hollywood byl zvlášť tenkrát proslulý vysokým podílem židovských producentů a majitelů studií, křesťansko-židovská tematika však byla spíš ryze pragmatická berlička, jak svému filmu předplatit publikum a posléze Oscary. Do kina vyrážely celé kongregace a kazatelé nabádali zcela instinktivně své ovečky, aby neváhaly a zašly. Geniální marketing.

V šedesátých letech se poměry změnily a lidé už se nechtěli dojímat nad Biblí, tak se žánr pomalu vytratil. Filmy s náboženskou tematikou vznikaly spíš v Evropě od přemýšlivých režisérů jako Robert Bresson, Pier Paolo Pasolini či Luis Buňuel, kteří se nebáli na různé úrovni stavět křesťanskou symboliku do kontroverzního světla. Tyto filmy už samozřejmě nevznikaly primárně pro výdělek.

Blíží se druhé kolo?

V Americe si na náboženskou kontroverzi troufne málokdo. Jedním z nejvýraznějších počinů dodnes zůstávají sedmdesátkový rockový muzikál Jesus Christ Superstar a o dekádu mladší úchvatné Poslední pokušení Krista od Martina Scorseseho, po kterém se papežovi zatočila hlava. Jejich úspěch se nemohl rovnat tržbám „hodných“ adaptací, protože mnozí věřící se jim raději vyhýbali. Jesus Christ Superstar sice nalákal mladé rebely, Scorseseho mistrovský kousek o síle lidského rozhodnutí ale dodnes zůstává upozaděn oproti dalším jeho počinům.

Náboženské filmy sice samozřejmě v rámci USA vznikaly po celou tuto dobu a vznikají dodnes, spíš už ale jako menší televizní projekty. Rozpočty srovnatelné s těmi v padesátých letech už nikdo nebyl ochoten jen tak pustit, pozornost producentů se totiž od dospělých přesunula na teenagery, které zajímal spíš Arnie a Sly než Mojžíš a Áron. Umučení Krista sice před deseti lety připomnělo dávnou slávu, samo ale nemohlo odstartovat trend, protože rvát dvě hodiny Ježíšovi maso z těla přece jenom není snadno opakovatelný mustr.

Až nyní se Aronofsky a Scott pokoušejí vrátit k pravé podstatě koketování Hollywoodu s Biblí – chtějí nabídnout velkolepou podívanou opírající se o biblický předobraz. Bude zajímavé sledovat jejich úspěch, protože Amerika už netočí jen pro sebe a je závislá na tržbách ze zbytku světa mnohem víc, než byla kdy dřív. Noe je už nyní, před svou premiérou, zakázán v mnoha arabských zemích a nemálo křesťanům se ani trochu nezamlouvá akční stránka filmu. Scottův Exodus je zatím poměrně vzdálený, takže o něm tolik nevíme.

Jestli bude alespoň jeden z pánů výrazně finančně úspěšný, jistě se setkáme i s dalším příběhem z knihy knih. Jestli nebude, zavře se nad případnými zájemci voda jako Rudé moře nad Egypťany. Hollywoodské zákony jsou stejně neúprosné jako starozákonní Jahve.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK