Šimon Pánek: Brutalitou a mírou násilí připomíná Sýrie Čečnu

Adopce na dálku, pomoc dětem z dětských domovů, bezdomovci a časopis Nový prostor, filantropie v České republice a drsné podmínky peruánských indiánů v Andách – když jsme v redakci dávali dohromady témata pro sérii článků Peníze nejsou všechno, říkal jsem si, že se mi musí podařit za každou cenu domluvit také rozhovor s Šimonem Pánkem. Organizaci Člověk v tísni, které dnes šéfuje a kterou před víc jak dvaceti lety spoluzakládal, zná v České republice skoro každý. Každý ale neví, o jak velký kolos se ve skutečnosti jedná. Stovky zaměstnanců rozesetých po celém světě a tři čtvrtě miliardový rozpočet – tahle čísla dělají z Člověka tísni neziskovou organizaci, která nemá v našem regionu obdoby. Její řízení logicky vyžaduje spoustu práce, a to se svým způsobem projevilo i při domlouvání rozhovoru. První mail sice ještě zůstal bez odezvy, na druhý mi ale už přišla pozitivní odpověď: „Rád se s vámi sejdu. Jsem ale právě v Africe. Zkuste to začátkem prosince.“ Hledání vhodného termínu sice pak ještě několik týdnů zabralo, nakonec jsme se ale přece jen setkali v centrále Člověka v tísni na Vinohradech a hodinu si povídali o aktuálních humanitárních a rozvojových projektech a také o tom, jak moc se od devadesátých let změnil pohled Šimona Pánka na neziskový sektor a jeho úlohy.

• První část rozhovoru: I dobro se dá dělat špatně

Šimon Pánek v Kosovu 1998. Archiv ŠP

Na který z vašich projektů nejvíc vzpomínáte a proč?

Hodně mě ovlivnila válka na Balkáně. Zejména pak v Bosně a Hercegovině. Tehdy mi bylo nějakých třiadvacet let a skoro každý měsíc jsem s náklaďákem jezdil do války. Během těch čtyř pěti let jsem tam byl dohromady pětatřicetkrát. Když si tam uděláte řadu přátel a někteří z nich zahynou, když se sami dostanete do situací, kdy vám jde o život, tak se to na vás samozřejmě hodně promítne. Člověk najednou začne úplně jinak přemýšlet o hodnotách a smyslu věcí.

Velmi silné jsou ale také vzpomínky na povodně z roku 2002, kdy jsme najednou dostali skoro 300 milionů. Tehdy to pro nás byla skutečně velká výzva. Museli jsme s rozmyslem – ale zároveň velmi rychle – vyřešit, jak nastavit systém pomoci sedmi tisícům poškozených rodin. Nedává přece smysl, aby ten, kdo má miliony a několik dalších nemovitostí, dostal stejně jako chudá rodina, které vzala voda úplně všechno.

Rád bych ale taky zmínil festival Jeden svět. Je úžasné, že každoročně stojí stovky a tisíce většinou mladých lidí fronty na filmy o lidských právech. To je skvělá zpráva, protože je vidět, že je tady spousta těch, které tyhle věci zajímají a nejsou jim lhostejné. Občas můžeme slyšet, že jsou mladí jen vyprázdněnou konzumní generací. Já něco takového rozhodně nesdílím a nemám rád, když takhle někdo mluví.

Peníze nejsou všechno

Svůj volný seriál Peníze nejsou všechno odstartovaly Peníze.cz v době adventu. Jak jsme ale slíbili, budeme se k němu nepravidelně vracet. Jako třeba nyní. Zatím jsme psali:

• Tátové uhasili oheň, aby nebylo vidět, jak jídlo vypadá
• Adopce na dálku: pětistovka měsíčně změní život jednomu dítěti
• Odpustky největších syčáků. Dávají velké firmy dost?
• Když dáte bezdomovci klíče od bytu, nic to neřeší
• Nejsem bezdomovec, jen dobrodruh
• Diagnóza děcák. Děti z domova netojí o škatulky ani o váš soucit
• Není to tak, že bychom jim v osmnácti sbalili kufr a řekli Jdi
• Jiří Bárta: Darování obohacuje
• Čisté svědomí za charitu? Nadace nejsou morální pračky peněz
• „Na děcák dobrý.“ Tuhle větu zapomeňte

Které projekty se Člověku v tísni naopak nepovedly zcela podle vašich představ?

Myslím si, že první velké rozvojové projekty, které jsme dělali například v Africe, nebyly úplně ideální. Trochu jsme podcenili, že jsme neznali až tak detailně situaci v dané lokalitě. Snažili jsme se tam pak zavést zbytečně složité koncepty. Dneska bych ty věci dělal jednodušší, menší a víc je přizpůsobil tomu, v jaké fázi byla tamější společnost. Na druhou stranu naštěstí nebyl žádný projekt, při kterém bychom úplně ulítli a kde bych teď všechno měnil úplně od základů.

Podle jakého klíče vybíráte oblasti a regiony, ve kterých se angažujete? Když se člověk podívá kolem sebe, tak je těch míst, kde je potřeba pomoc, nespočet…

Nechceme, aby to sklouzlo jen do nějaké honby za tím, abychom měli na mapě světa co nejvíc vlaječek. Snažíme se jít naopak do hloubky. Vždycky pečlivě zvažujeme, jestli je v daném místě naše přítomnost relevantní. Když tam bude tři sta tisíc lidí, kteří potřebují pomoc, tak tam nepůjdeme, pokud zvládneme pomoci jen stovkám z nich. Když bychom naopak dokázali pomoci desetitisícům, tak je to něco jiného, už by to nebylo jen prázdné gesto. Tím nechci útočit na dobrovolníky, kteří jedou za vlastní peníze do Afriky a učí tam dvacet dětí anglicky. To je zkrátka jiný přístup, než jaký musí mít organizace, která do světa posílá profesionály, kteří si to na rozdíl od dobrovolníků neplatí ze svého. My musíme být co nejvíc efektivní. Je důležité, že jsme členem osmičlenné aliance neziskových organizací – sedm členů je ze západní Evropy plus my ze střední. Za poslední roky se nám podařilo vypilovat vzájemnou koordinaci a schopnost delegování. Když se ve světě stane něco menšího nebo středního rozsahu, tak se dokážeme velmi rychle domluvit, kdo tam začne něco dělat za podpory ostatních členů. Příkladem je zemětřesení v Íránu před osmi lety, kdy jsme tam působili za celou alianci právě my. Podobné je to teď třeba s účastí Člověka v tísni v severní Sýrii.

Jak obtížné je budovat pobočky v zemích, jako jsou Pákistán, Afghánistán nebo Sýrie? Jaké problémy tam musíte nejčastěji řešit?

Když začínáme v nějakých nebezpečných zemích, tak si musíme hlídat především dvě věci. Na prvním místě samozřejmě stojí otázka bezpečnosti. Vždy musíme nejdřív vyhodnotit, co nám tam reálně hrozí. Často je totiž situace hodně nepřehledná. Bezpečnost tak v podstatě řešíme dnes a denně. Ukázkovým příkladem je třeba Sýrie. Druhá hrozně důležitá věc je pak najít správné lidi, na kterých to tam postavíte. Člověk se sice na začátku může částečně opřít i o jiné nevládní organizace, které si vždy vycházejí vstříc, bez vlastních kvalitních lidí to ale nejde.

Šimon Pánek v Etiopii 2013. Foto Filip Vyhnálek

Šimon Pánek v Afghánistánu 2007. Foto Marián Koreček

Jak se na vás dívají v zemích, kde zrovna probíhá občanská válka nebo kde vládne režim založený na vojenské moci? Dá se s různými vládnoucími frakcemi, jejichž vlády jsou často hodně krátkodobé, vůbec nějak smysluplně vyjednávat?

I když jednáte s nějakou místní vojenskou milicí nebo nově ustavenou vládnoucí strukturou, tak je klíčem k úspěchu to, že děláte svoji práci dobře. Důležité je pracovat transparentně a dostatečně komunikovat s místními. Naše velká výhoda je v tom, že se nám daří přesvědčit místní, že jsme tam skutečně kvůli tomu, abychom jim pomáhali. To, že jsme místním lidem blízko, není jen nějaká prázdná fráze, ale fakt. Na to kupodivu slyší i různí velitelé vojenských milicí, kteří si uvědomují, že i oni potřebují podporu místních a nechtějí si je zbytečně popudit. Samozřejmě, že to neplatí vždycky a všude. Kdyby jednotky Bašára Asada obsazovaly Aleppo, tak se taky stáhneme. A v mnoha oblastech působí vyloženě proticizinecky založené radikální jednotky, kterým je dobré se obloukem vyhnout.

A co komunikace s úřady? Stává se často, že vám hází klacky pod nohy?

Občas se to stává. Myslím si, že ve všech zemích na světě narazíte na takové ty úředníky, kteří mají tendenci zneužívat svoji funkci a schválně lidem komplikovat život. Není to sice nic nepřekonatelného, ale jsou státy, kde je to celkem problém. A když si vezmete, že tam musíte kvůli projektu žít třeba i několik let a neustále svádět nerovný boj s byrokratickým molochem, tak vám to může pořádně otrávit život.

Můžete být konkrétnější a některé z těchto zemí jmenovat?

To po mě nechtějte. Jsou tady jejich velvyslanectví a nemá cenu zbytečně přilévat olej do ohně. Navíc snad kromě Ruska a Uzbekistánu, se kterými jsme měli velké problémy, se nám podařilo úřady ve všech zemích nakonec přesvědčit.

Člověk v tísni se představuje

Člověk v tísni a peníze: Odkud a kam

Struktura výdajů Člověka v tísni. Zvětšíte kliknutím

Struktura finančních zdrojů Člověka v tísni. Zvětšíte kliknutím

„Jsme nevládní nezisková organizace vycházející z myšlenek humanismu, svobody, rovnosti a solidarity. Lidskou důstojnost a svobodu považujeme za základní hodnoty. Věříme, že lidé kdekoli na světě mají mít právo rozhodovat o svých životech a společně sdílet práva vyjádřená Všeobecnou deklarací lidských práv. Usilujeme o otevřenou, informovanou, angažovanou a zodpovědnou společnost k problémům doma i za hranicemi naší země. Chceme se aktivně podílet na vytváření společnosti, ve které jsou kulturní, etnické, rasové a jiné odlišnosti zdrojem obohacení, a nikoli konfliktů.“

Zdroj: www.clovekvtisni.cz

Před olympijskými hrami v Soči spustil Člověk v tísni projekt Utajené disciplíny, který upozorňuje na porušování lidských práv v Rusku? Věříte, že se tento stav může v Rusku změnit, nebo tam bude naopak přituhovat?

Poslední roky spíš přituhuje, ale o to víc je třeba na situaci upozorňovat. V tuto chvíli byla dobrá příležitost ukázat, že Rusko je nejen organizátorem olympijských her, ale čím dál tím víc porušuje lidská práva. Ostatně tlak na Rusko před olympiádou patrně vedl k předčasnému propuštění Pussy Riot, možná i Chodorkovského. I kdyby naše práce neměla přinést okamžité efekty, není možné ji vzdávat. Kdo by byl býval tušil někdy v roce 1978, když se pořádaly první akce na podporu Charty 77 v západní Evropě, jak to o deset a něco let později dopadne… Podpora lidských práv a lidí, kteří o ně usilují, je otázka principu, nikoli okamžitého projektového výstupu – ostatně společensko-politické procesy se přes projektové indikátory opravdu neřídí.

Šimon Pánek

Studoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1989 byl jedním ze studentských vůdců Sametové revoluce. Ve volbách do Sněmovny národů Federálního shromáždění v roce 1990 získal poslanecký mandát za Občanské fórum, ale na tuto pozici okamžitě rezignoval. Humanitární činnosti se Šimon Pánek věnuje už od roku 1988, kdy se podílel na pomoci obětem zemětřesení v Arménii. V roce 1992 spoluzakládal organizaci Člověk v tísni (tehdy ještě pod názvem Nadace Lidových novin), ve které dnes působí jako ředitel. Prezident Václav Havel ho v roce 2002 vyznamenal medailí Za zásluhy.

Pojďme přejít k tématu občanské války v Sýrii, ke které jsme se během našeho rozhovoru už několikrát dostali. Na začátku ledna tam tragicky zahynuli tři místní zaměstnanci Člověka v tísni. V únoru pak skončila neúspěchem vrcholná diplomatická jednání v Ženevě, která se pokoušela s aktuálním stavem něco udělat. Jak se vy osobně díváte na situaci, která v tuhle chvíli v Sýrii panuje? A vidíte nějaké východisko?

Situace v Sýrii je skutečně strašná. Východisko se pod patronací OSN snažila při ženevských jednáních najít řada ultrazkušených diplomatů, takže já vám asi nic lepšího neřeknu. Myslím si ale, že cesta ven z této kritické situace bude nesmírně složitá. Během tří let, co se v Sýrii válčí, narostla míra násilí a brutality – a tím pádem i emocí – na nejvyšší možnou míru. Nedávno byla zveřejněná zpráva, která mluví o tom, že jen za těch pár let umučila v Sýrii vládní strana kolem 11 tisíc lidí. A je potřeba zdůraznit, že to nejsou lidé, kteří byli zastřeleni nebo popraveni, ale opravdu brutálně umučeni. To je přece něco naprosto šíleného. Obrovské násilí ale páchají i ostatní strany konfliktu. Do všeho navíc vstoupila Al-Káida, která využila rozpadu syrské opozice. Tou hroznou brutalitou a mírou násilí mi to připomíná Čečnu, kde se ze smrti a poprav stala taky naprostá samozřejmost. Najít nějaké mírové řešení bude extrémně těžké. Podívejte se, jak složité to bylo na Balkáně, kde navíc byla ochota intervenovat jak ze strany Evropy, tak i Ameriky. V případě Sýrie je přitom tahle ochota téměř nulová.

Takže si myslíte, že spojenecká intervence v tuhle chvíli nepřichází v úvahu?

Myslím si, že je to téměř vyloučené. Ochota světových mocností vojensky intervenovat po světě je už vyčerpaná. Po Afganistánu, Iráku, Libyi a po tom, co se děje v Egyptě, už se do toho nikomu moc nechce. Amerika i Evropská unie mají spoustu vlastních problémů. Svou roli v posledních pěti letech sehrála i ekonomická krize. To všechno se pak promítá i do sebevědomí, se kterým se pouštíte do řešení konfliktů jinde po světě. Když se celý rok patláte s vlastními problémy, tak už na nějaké složité akce nezbývá chuť ani síla. Nehledě na to, že vojenská intervence je velmi nákladná záležitost. Navíc Čína s Ruskem v Radě bezpečnosti jakékoli náznaky akce úspěšně a systematicky blokují.

Fotografie Šimona Pánka Hynek Glos, není-li uvedeno jinak