Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kurz geopolitiky profesora Putina

Západní politikové se jezdili ukazovat na kyjevské demonstrace. Dalo by se čekat, že jsou si vědomi, co činí, a že budou připraveni. Jenže jak ukazují jejich reakce na obsazení Krymu, neměli potuchy, co se jim před očima odehrává a k čemu to může vést.

Příběh o Majdanu, jak ho vyprávěla západní média a západní politikové, dospěl po měsících protestů k happyendu. Demonstranti svrhli nemilovaného prezidenta Janukovyče, dosluhující parlament udělá, co jim na očích vidí, ve vládě zasedli ti, které tam lid chce mít. Tedy jednak radikální nacionalisté, ale zaplaťpámbu také prozápadní demokraté.

A teď mělo přijít A žili šťastně až do smrti.

Jenže přišlo obsazení Krymu a západní média a politikové jsou v šoku a neumějí s novou situací pracovat. Zdá se, že na kurzech geopolitiky (a historie) nedávali moc pozor. Profesor Putin jim jistě pár lekcí rád poskytne. Co to bude stát, se ještě uvidí.

Ukrajina na Finmagu

Ukrajině se už věnoval magazín Finmag, který přinesl dva páry textů, které pokaždé nasvětlovaly týž problém z odlišných perspektiv.

Prvně šlo o ukrajinskou revoluci 2013/2014 obecně:

Podruhé pak o ekonomické sankce vůči Rusku:

O sankcích a „ochotě“ Západu opravdu něco udělat psal včera také Lukáš Kovanda:

Pozadu nezůstaly ani pravidelné rubriky. Michal Kašpárek se ve svém sloupku přimlouval za trochu pevnější páteř, mnozí slovutní pánové pak vedle v tradiční anketě pro změnu naznačovali, že jako geografičtí a ekonomičtí prckové máme držet hubu, krok a být rádi, že jsme rádi.

Majdanská předehra

Směsice lidí, kteří demonstrovali na kyjevském Náměstí nezávislosti, byla skutečně pestrá. Není pravda, že tam byli jenom ultranacionalisté a neonacisté, jak věří mnozí vystrašení obyvatelé rusky mluvícího východu země. Ale určitě není pravda ani to, že šlo jenom o okrajovou menšinu, jak tvrdí druhá strana. Naopak, tito radikálové a jejich (ať už útočné, či obranné) násilné akce určovali dynamiku protestů.

Možná to byla právě snaha zalíbit se radikálům, co vedlo opoziční lídry Vitalije Klička a Arsenije Jaceňuka k neústupnosti a odmítání všech Janukovyčových vstřícných gest. Ten na konci ledna nabídl opozici křeslo premiéra a další posty v nové vládě, která měla zemi dovést k řádným volbám. Legendární boxer Kličko nabídku odmítl přímo na Majdanu a nadále trval na vypsání předčasných voleb.

Nakonec začali umírat lidé a radikálové se zcela vymkli kontrole opozičních předáků. Když se totiž Kličko vrátil k jednáním s Janukovyčem, nacionalisté ho prohlásili za zrádce. Poté, co na obou stranách zemřelo mnoho lidí, bylo sice 19. února vyhlášeno příměří. Na druhý den dopoledne však došlo k další eskalaci násilí. Následně vyjednaná dohoda garantovaná evropskými politiky byla k ničemu – dav slovo kompromis ve slovníku nemá.

Právě role západních politiků je vysloveně pozoruhodná. Na majdanském pódiu se objevil třeba kandidát na předsedu Evropské komise, belgický eurofederalista Guy Verhofstadt. Ten neopomněl na Twitteru šířit banderovské heslo Sláva Ukrajině. Velmi se angažoval rovněž polský ministr zahraničí Radosław Sikorski, ale i mnozí další. Dalo by se předpokládat, že dobře věděli, co dělají, a budou velice dobře připraveni na ruskou reakci. Opak se ukázal být pravdou.

Rus vidí Krym ruský

Oranžová revoluce na přelomu let 2004 a 2005 byla pro Rusko definitivním ukončením příměří, které nastalo s koncem studené války. Nástupnická země Sovětského svazu tyto události nemohla nevidět jako pokus Západu a Spojených států o přetažení Ukrajiny do NATO a západní sféry vlivu.

Americký geopolitický expert George Friedman z analytické společnosti Stratfor už v roce 2008 napsal, že z ruského pohledu by takový vývoj vedl k rozpadu Ruské federace. Friedman takový pohled považuje za vcelku oprávněný. Pokud by totiž Západ ovládl Ukrajinu, Rusko by nemohlo efektivně bránit své západní hranice. Jak asi Rusové vnímali poslední vývoj na Ukrajině, si lze tím pádem snadno domyslet.

Nelze ignorovat ani vztah Rusů ke Krymu. Ten je sice dnes (stále?) autonomní ukrajinskou republikou, od pádu tatarského Krymského chanátu v roce 1783 byl ale součástí Ruska a sídlem ruské černomořské flotily. K Ukrajině ho administrativně připojil až v roce 1954 sovětský vůdce Nikita Chruščov. Který byl původem, jak Rusové nikdy neopomenou zmínit, z Ukrajiny.

Připočtěme, že mezi obyvateli poloostrova převažují etničtí Rusové, a výsledek je jasný: pro Rusko neexistuje relevantní argument, proč by měl Krym patřit Ukrajině. Není jím ani skutečnost, že se zavázalo ctít územní celistvost země.

Euroasijec Putin

Putinova geopolitická strategie je významně ovlivněna ideologií jeho bývalého poradce Alexandera Dugina, známá jako (neo)eurasijství. Dugin v roce 1994 s Eduardem Limonovem (dnes jedním z vůdců protiputinovské opozice) založil Nacionálně bolševickou stranu. Jejím symbolem se stala nacistická vlajka, v jejímž středu se místo hákového kříže objevil srp a kladivo.

Poté, co opustil aktivní politiku, začal rozvíjet novou ideologii, navazující na meziválečné eurasijské hnutí. To se zrodilo mezi německou komunitou ruských emigrantů, kteří snili o předělání Sovětského svazu na pravoslavnou konzervativní říši a hltali díla německých konzervativních revolucionářů jako Edgar Jung či Carl Schmitt, inspiroval je ale i i italský fašismus. Vedli dokonce debaty o tom, zda by se Stalin mohl stát eurasijským carem. Mezi tyto lidi patřil například i představitel Pražského lingvistického kroužku Nikolaj Sergejevič Trubeckoj.  

Dugin na základě jejich myšlenek stvořil Putinův program pro 21. století. Vzhledem ke zranitelnosti ruské západní hranice je třeba ji posunout co nejdále na západ. Do začátku devadesátých let ji koneckonců tvořila hranice ČSSR a NDR se západním Německem. Dugin vidí historii jako souboj liberálních, dekadentních mořských říší s konzervativními, morálními říšemi na kontinentu, jakým je Eurasie.

K dalšímu čtení

 

Politický kýč

Ačkoliv můžeme chápat, co pro Rusko znamenala majdanská revoluce, neznamená to, že bychom měli jen nečinně přihlížet, jak vojensky zasahuje v zemi sousedící se Slovenskem. Z tohoto pohledu byla reakce evropských a zejména českých špiček politickým kýčem, jak by řekl profesor Bělohradský.

Podle Schwarzenberga jsme se vrátili do roku 1938, podle Zemana do roku 1968. Zaorálek posílá do Moskvy ostré prosby přes kosmonauta Remka. Bez jakékoliv hysterie lze přitom vojenské manévry na Ukrajině vidět jako ohrožení naší národní bezpečnosti.

Místo gest jsme se mohli připojit k žádosti Lotyšska, Litvy a Polska, aby se NATO zabývalo ohrožením jejich území celistvosti. Je zarážející, že se naši představitelé nepokusili sejít s představiteli Slovenska (případně Visegrádské čtyřky) a navrhnout společný postup.

Právě tak je zvláštní, že na situaci nebyly připraveny ani západní špičky a nepřikročily třeba k přesunutí amerických jednotek z německých základen, kde zůstávají od konce studené války, do Pobaltí a Polska. Nic by to neřešilo, ale znamenalo by to aspoň něco dělat.

Bohumír Žídek

Bohumír Žídek

Spolupracuje s Centrem pro studium demokracie a kultury. V létě 2013 pobýval na pozvání Richarda Sulíka v Bratislavě, kde se potkal např. s Matúšem Pošvancem z Nadácie F.A. Hayeka nebo s lidmi z předního liberálního think... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK