Lesk a bída hollywoodského podnikového večírku

Kromě verze pořadatelů Oscarů, kterou jsme právě zrekapitulovali, je tu opačná interpretace. Předávání Oscarů je řádně nafouknutá obměna trapného podnikového večírku, sošky se v podstatě rozprodají a velcí studioví hlavouni, představte si je jako obézní pány s doutníkem v koutku úst, se vysmějou jak starým senilním akademikům, tak i divákům; a v neposlední řadě tvůrcům. Jejich peníze opět vyhrály.

Asi netřeba vysvětlovat, že ani jeden z pohledů neodpovídá skutečnosti. Pravda je kdesi mezi, i když ne uprostřed.

A protože Oscary do značné míry rozhodují o tom, jakým směrem potečou obrovské sumy peněz, stojí za to mechanismus jejich udílení aspoň zběžně prozkoumat.

Nejde o souboj filmů

Co tedy musí snímek, přesněji řečeno jeho producent, udělat, aby vyhrál Oscara? Možná to bude znít banálně, ale v první řadě musí chtít vyhrát. Není to tak samozřejmé, jak se na pohled zdá. Především proto, že Oscary nejsou soubojem filmů, ale produkčních studií. A ta nejsou tak hloupá, aby cpala akademikům každý svůj počin a přespříliš zatěžovala jejich většinou šedivé hlavy.

Studia vytipují na základě ohlasů, tržeb a šuškandy několik málo titulů, které zapadají do rutinní škatulky „oscarové dílo“, a různě tvrdě je prosazují i na úkor jiných svých produktů. Ušetří finance i energii, a navíc omezí riziko, že kvůli podobnosti dvou titulů dojde k tříštění hlasů.

Když se ovšem studio rozhodne, že DVD s některým ze svých filmů akademikům nepošle, v podstatě zaručuje jeho vyřazení ze soutěže. Protože akademici jsou povětšinou postarší neaktivní lidé, do kina mezi normální smrtelníky dávno nechodí a filmy, které jim nepřinese pošťák na stříbrném podnosu, vůbec neberou v potaz.

Poukazoval to třeba v roce 2009 Duncan Jones. Věřil, že výkon Sama Rockwella v jeho skvělém sci-fi debutu Moon by byl hodný přinejmenším nominace, Sony Pictures ale odmítlo rozjet jakékoliv promo včetně rozesílání DVD. Z pohledu Sony šlo o logický krok, Moon, ač výborný, na Oscary nemohl dosáhnout, na to šlo o příliš „nevhodný“ projekt. Malá levná sci-fi nevítězí. Jones se ale cítil zrazen.

Zlobbři v akci

Zato když studio má svého favorita, většinou to posláním dévédéčka nekončí. Na řadu přijdou dárkové balíčky a poukazy, zkrátka staré dobré podplácení; ovšem výjimkou není ani zastrašování. Za „odborníka“ na nekalé způsoby kontaktu s akademiky lze označit mocného producenta Harveyho Weinsteina. Jeho lobbing je za překvapivě vysokým procentem oscarových vítězů posledních dvaceti let. Ovšem pozor – lobbovat se dá i za dobrou věc, milovník kvalitního filmu se nejspíš nebude zlobit, že Weinstein proti všem okolnostem protlačil k soškám Pulp Fiction. Zato jindy…

Pověstné je vítězství Zamilovaného Shakespeara v hlavní kategorii nad Spielbergovým Zachraňte vojína Ryana. Tenkrát byla Weinsteinova tlačenka tak okatá, že se pořadatelé poprvé (a zdaleka ne naposled) pokoušeli přistřihnout mu křídla. I přes oficiální zákaz lobbovat ale jeho vliv nikdy neustal, jeho nejvýraznějším vítězstvím posledních let je prosazení nudného řemeslníka Davida O. Russela (Fighter, Terapie láskou, letos Špinavý trik) mezi elitu.

Uplácení a zastrašování se snaží organizátoři bránit. Jak letos zjistil prominentní akademik Bruce Broughton, když skrze e-mail kolegům vnucoval svou křesťansky agitační titulní píseň ze snímku Alone Yet Not Alone. Píseň byla nakonec z nominací zcela vyřazena jako gesto jasného odporu vůči podobným praktikám. Skutečně velké ryby jako Weinstein si ale vždycky najdou cestu proti proudu.

Správné hodnoty

Teď ale z druhé strany: akademici jistě nesedí v temné kobce pod Los Angeles a nedomlouvají se, komu dají kterou cenu. Pokud si můžeme být něčím jistí, pak že opravdu hlasují odděleně, podle vlastního uvážení (byť třeba ovlivněného). Vytvářet konspirace o vzájemné domluvě nemá smysl.

Akademici se totiž domlouvat nemusejí. Většinou v den vyplňování hlasovacích lístků moc dobře tuší, koho budou kolegové volit. A platí, že vycházejí těmto předpokladům vstříc.

Nesmíme zapomínat, že kinematografie má ve Spojených státech výsostné postavení. Je vnímána jako „původní americké umění“ a staří konzervativní akademici se především vždycky snaží, aby vyhrál ten nejdůstojnější a nejsprávnější kandidát. Jakýkoli lobbing, pokud má být úspěšný, musí vždycky směřovat k přesvědčení těchto (pánů a v menším množství dam), že daný kus si výhru opravdu zaslouží. Což znamená: že reprezentuje správné americké hodnoty. Proto nemohl nikdy vyhrát Stanley Kubrick. Proto nemohl cenu za nejlepší film obdržet ten nejzásadnější film ze všech, Občan Kane.

Akademici pak milují „příběhy“. Nechtějí jen rozdat ceny za technickou kvalitu. Chtějí, aby jejich volba „vyslala signál“. Téměř každý ročník nakonec vyprodukuje jakési téma. Jasným příkladem může být sezóna 2009, kdy proti sobě stáli exmanželé Cameronovi. Jejich díla Avatar a Smrt čeká všude představovala v podstatě naprosté opaky. Nepochybně musela vyhrát emancipovaná žena stojící se svým komorním válečným dramatem proti megalomanské mašinerii svého bývalého muže.

Další rutinou je, že Oscara vyhraje krásná herečka, která se nebojí pro roli zošklivět (Charlize Theronová, Elizabeth Taylorová), nebo herec ochotný podstoupit značnou fyzickou proměnu. Letos nejspíš zaboduje Matthew McConaughey, který pro roli AIDS nakaženého floutka v Klubu poslední naděje vyhladověl na kost.

Podobná témata a vzorce bychom našli snad každý rok, a až plně identifikujeme letošní, bude jasné, jestli vyhraje favorizované drama 12 let v řetězech, nebo třeba technicky progresivní, dějově naopak veskrze klasická sci-fi Gravitace. V tuto chvíli se vyplatí i kvůli žánrovému handicapu vsadit na tematicky víc než reprezentativní otrokářské drama Steva McQueena. Navíc by se McQueen mohl stát prvním černým režisérem s Oscarem za režii – a to je vzhledem k námětu vyloženě lákavé.

Taková je tedy zhruba pravda. Udělení Oscarů je výsledkem snahy přesvědčit skupinu starých vysloužilých tvůrců, že ten či onen film je nejlepším reprezentanty pravých amerických hodnot. Někdy jsou v přesvědčování silnější studia, jindy média, každopádně ale Oscar není ukazatel kvality, ale spíš stávající nálady a trendů.

Schválně, co nám o Americe povědí ty letošní. Velká překvapení nečekejme.