Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Základní slova 38: Rozprava o právu a politické odpovědnosti

, | 21. 1. 2014 | Vstoupit do diskuze

„To rozhodne nezávislý soud.“ Z jakých úst tohle slýcháte nejčastěji? Z úst člověka, který usiloval o řízení veřejných věcí, o moc. Člověka, který k té moci odmítá přijmout zodpovědnost. V předposlední rozmluvě dnešního soudce Mezinárodního soudu pro lidská práva Aleše Pejchala a novinářky Ireny Válové bohužel dojde na slova jako alibismus nebo zbabělost.

Základní slova 38: Rozprava o právu a politické odpovědnosti

Irena Válová:

Právo je politikum. Mocenské spory v dnešní době rozhodují spíše než bitvy vzdušné, pozemní či námořní – bitvy právníků. Je to novodobý fenomén. Dokonce se zdá, že bez právníků, advokátů a soudců se dnes už obejdou málokteré volby nebo jejich dohry. A „dávat k soudu“ rozhodnutí vlády nebo usnesení parlamentu se stalo běžnou věcí.

Jenže, je to tak opravdu dobře? Nejde víc o důsledky kompromisů, nerozhodnosti, ležérnosti či dokonce diletantství a zbabělosti samotných politiků, kteří vytvářejí právo tak složité i děravé či špatně použitelné? A nevede takový stav skutečně k soudcokracii, tedy ke stavu, kdy jsou politická rozhodnutí nahrazována výroky soudů?

Základní slova na Finmagu

Magazín Finmag přináší na pokračování seriál rozhovorů novinářky Ireny Válové a soudce Aleše Pejchala o slovech, která jsou vepsána do základních kamenů evropské civilizace: právo, morálka, svoboda, povinnost, odpovědnost...

Právo a svoboda

Právo a společnost 

Právo a proces

Právo a politika

Aleš Pejchal:

Doslova se vztekám nad různými vyjádřeními – ministrů, vládních úředníků, ale i poslanců a senátorů – typu tuto věc nechť rozhodne nezávislý soud nebo věc jsme nechali posoudit nezávislým soudem a ten nám řekl. Soudy (vyjma několik málo oblastí činnosti soudu Ústavního) ve státě nejsou pro politiky či státní úředníky, ale především pro občany. Aby rozhodly jejich soukromou při, kterou si nedokážou vyřešit sami, aby je vyslovením viny a uložením trestu ochránily před pachateli trestných činů.

Ona totiž „nezávislost“ soudců, ke které se politici tak rádi odvolávají, je věcí dosti spornou, pokud jde o právo veřejné. Když v roce 2000 Nejvyšší soud Spojených států amerických přepočítával v souboji Bush junior versus Al Gore hlasy pro prezidentské kandidáty ve státu Florida, nezáleželo příliš na tom, jaký je skutečný stav věci, ale kolik soudců je z řad republikánů a kolik z nich hájí barvy demokratů. Obdobně náš Ústavní soud ve složení nakloněném především osobě bývalého prezidenta Václava Havla neměl problém v jisté době označit volební zákon počítající s většinovým systémem za rozporný s naším ústavním pořádkem, ačkoli takovýto výrok je přinejmenším diskutabilní. Příčina? Jednoduchá: v řadách tehdejších ústavních soudců nebylo příliš příznivců sociální demokracie ani Občanské demokratické strany, jejichž členové onen zákon v parlamentu prosadili.

Není se co divit a jinak to ani nelze. I jmenování soudců má vždy počátek v nějaké politické vůli či situaci. Každý z těchto ústavních činitelů jednak ví, čí zásluhou se stal soudcem, a jednak každý z nich má v sobě sympatie pro některý z politických směrů. „Politika“, která se neprojeví v běžném soukromoprávním sporu (a proces je povětšinou poctivým nalézáním práva a spravedlnosti), se v celé své nahotě musí ukázat ve věcech veřejných. Jinak by soudci nebyli lidé z masa a kostí; a ve většině případů jim to ani nemůžeme mít za zlé. Každý je na někom NEBO na něčem závislý, úplné nezávislosti člověk může dosáhnout až v okamžiku smrti.

Je samozřejmou povinností politika či státního úředníka nést za své rozhodování odpovědnost, a to nejen politickou, ale i odpovědnost za dodržení zákona. Pokud chce svoji odpovědnost přenášet na rozhodovací činnost moci soudní, pak nemá v politice ani státní správě co pohledávat. On si nemá a ani nemůže nechat svoji agendu posuzovat „nezávislým“ soudem. Pro takovou činnost nebyl voliči volen a v případě úředníka do své funkce jmenován.

Politikům a státním úředníkům je svěřena správa věcí společných všech občanů, a proto nechť spravují a nepředkládají problém k posouzení soudům s jakoby samozřejmým odložením své odpovědnosti. S myšlenkou já nic, to soud.

S hrůzou jsem sledoval postoje některých politiků a údajných politologů, když svého času nejprve jeden a později víc žalobců začalo zpochybňovat převody státu na soukromé subjekty v rámci takzvané velké privatizace s tím, že předmětný majetek nepřešel na stát v letech 1945 až 1948 podle dekretů prezidenta republiky (tedy takzvaných Benešových dekretů), stále patří oněm žalobcům, a tudíž převody ve velké privatizaci jsou neplatné. Tehdy někteří politici zaujali postoj, že se „nemohou k nastalé situaci vyjádřit“, že vše je věcí „nezávislého“ soudu. A nabyvatelé ve velké privatizaci, kteří mezitím vesměs majetek podstatně zvelebili, prý mají smůlu a musejí si počkat, až jak soud rozhodne.

Bylo nepochybně politickým rozhodnutím vyčlenit některý státní majetek a rozhodnout o něm, že bude prodán do soukromých rukou. Bylo výsostnou odpovědností státu bezvýhradně ručit za to, že převáděný majetek je majetkem státním a nemá z tohoto hlediska jakýchkoli vad. Samozřejmě, že šlo i o konkrétní odpovědnost konkrétních lidí. Ale to ony soukromníky nemůže zajímat. Jejich partnerem v obchodní transakci byla právnická osoba Česká republika, nikoli někteří její zástupci. A ona Česká republika prostřednictvím třeba i zcela jiných zástupců nemůže najednou vykřikovat: já se teď k tomu nemohu vyjádřit, až co soud! Česká republika (tedy konkrétní lidé ji zastupující) musí učinit vše pro to, aby ten, kdo od ní v dobré víře nakupoval, neutrpěl jakoukoli škodu v souvislosti s tvrzením někoho třetího, že onen prodaný majetek státu údajně nepatřil. A pokud by v době prodeje skutečně šlo o majetek odlišný od majetku státního, pak se republika musí přihlásit k odpovědnosti a zjednat nápravu. K takovému postoji je ale potřeba odvaha, kterou ovšem u politiků a státních úředníků až na výjimky naprosto postrádám. Nejen v České republice, ale i v celé Evropě.

Neřekl bych, že jde o vládu soudců. Nazval bych to vládou zbabělosti. Vždyť i ty soudy posuzují věci veřejné, které jsou jim politiky předloženy, většinou alibisticky. Tváří se, že nesmí vnímat politický význam kauz, že věci rozhodují odděleně od politické situace země, a přitom to velice často není pravda. Na druhé straně, když určitou věc, která se před ně nikdy neměla dostat a kterou si měl vyřešit politik sám, vytrhnou z politického kontextu, pak pokrytecky popírají její skutečný význam.

Takto si určitě Charles Montesquieu dělbu moci nepředstavoval. Nepočítal úplně s tím, že ti, kteří prahnou po určité moci (lhostejno zda zákonodárné, výkonné či soudní) a dosáhnou jí, budou přehazovat odpovědnost za její výkon na někoho jiného. Jeho doba ještě nebyla tak pohodlná a zbabělá, jako je Evropa dvacátého prvého století. 

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK