Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Tátové uhasili oheň, aby nebylo vidět, jak jídlo vypadá

Ondřej Tůma
Ondřej Tůma
21. 12. 2013
 15 779

„Před Vánoci jsem byla v Kotvě a dívala se, kolik lidé utrácejí peněz za naprosté nesmysly. Pořád jsem musela myslet na to, co by se za to dalo koupit v Pucamarce a jak by to pomohlo změnit život tamějších lidí.“ Tak popisuje Olga Vilímková moment, kdy se definitivně rozhodla, že založí Nadační fond Inka.

Tátové uhasili oheň, aby nebylo vidět, jak jídlo vypadá

Vysokoškolskou pedagožku a příležitostnou průvodkyni Olgu Vilímkovou vždycky lákal život mezi indiány v Andách. Když si ho však v roce 2001 vyzkoušela jako učitelka na základní škole v peruánské horské vesničce Pucamarca na vlastní kůži, byla v šoku z toho, v jakých podmínkách místní lidé žijí. Na druhou stranu ji ohromilo, jak děti přistupují k výuce a jsou nadšení z každé nové informace, kterou se ve škole dozvědí. Po svém návratu do České republiky proto založila Nadační fond Inka, který začal pomáhat indiánským dětem a jejich rodinám v Peru. Během dvanácti let existence už nadace podpořila přes 1250 mladých studentů, kteří dostali příležitost dokončit střední školu a jít případně na univerzitu. Nadační fond Inka se v Peru ale podílí i na mnoha dalších projektech. Jeden z nich se například zaměřuje na zlepšení situace indiánských žen, které to v Peru neměly nikdy příliš jednoduché. „Je to skvělý pocit, když vidím, jak se někteří z našich bývalých stipendistů vracejí do svých vesnic a s vervou pomáhají svým příbuzným a sousedům,“ říká Olga Vilímková, která na naše setkání v kabinetu na Vysoké škole ekonomické v Praze dorazila s malým zpožděním kvůli předávání exponátů na výstavu peruánských krojů. „Zájem o indiány v Česku roste. Škoda, že se to neprojevuje i ve výši darů, kterými Češi naši nadaci podporují. Možností, jak pomáhat, je tam totiž stále velmi mnoho,“ vysvětluje Olga Vilímková a následující hodinu mi vypráví o svých zážitcích z Peru a činnosti nadace. Když pak musí odejít na přednášku, tak mě mrzí, že jsme si na rozhovor nevyhradili delší dobu. O hodně delší dobu. Olga Vilímková by o Peru a jeho obyvatelích dokázala s nadšením vyprávět klidně i několik dní v kuse.

Profesora Olga

Zakladatelka Nadačního fondu Inka a předsedkyně jeho správní rady. Koordinuje aktivity nadace v Česku a v Peru. Vyučuje na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE Praha obor latinskoamerická studia, španělštinu a francouzštinu). O prázdninách pracuje jako průvodkyně cestovních kanceláří v Latinské Americe.

Na snímku – zvětšíte ho kliknutím – „profesora Olga“ v Pucamarce

Kdy jste se poprvé vypravila do Peru? A co vás na té zemi tak lákalo?

Naše generace měla ráda indiány, ať už to byly příběhy s Vinnetouem nebo vyprávění o říši Inků. Už odmala jsem o nich měla opravdu hodně načteno. Mým dětským snem bylo navíc to, že se jednou podívám do And. Do Peru jsem se poprvé vydala s horolezci v roce 1994. Od té doby jsem tam začala jezdit každý rok během léta alespoň na měsíc, například jako průvodkyně cestovní kanceláře. Pak jsem požádala peruánskou ambasádu, jestli bych tam mohla pracovat jako učitelka ve škole. Musím říct, že to vyřídili neuvěřitelně rychle. Během čtrnácti dnů jsem měla kladnou odpověď. Dodneška nad tím všichni, kdo vědí, jak to v podobných institucích chodí, kroutí nevěřícně hlavou.

Ta učitelská stáž tedy nakonec vedla k založení Nadačního fondu Inka?

Ano. V roce 2001 jsem odjela učit na horskou základní státní školu. Byla jsem tam celý školní rok, který v Peru trvá od března do prosince. Pobyt v Pucamarce na mě opravdu velmi zapůsobil. Předtím šlo většinou o turistické pobyty. Až pak jsem opravdu poznala, jak vypadá každodenní život peruánských indiánů, v jakých podmínkách bydlí, co všechno jedí, jaké mají starosti a jak jsou nadšení z možnosti vzdělávat se. To všechno mě v roce 2002 po mém návratu do Česka motivovalo k tomu, abych založila nadaci.

Mohla jste si vybrat, do jaké školy půjdete učit?

Vybrat jsem si sice mohla, ale všechno nakonec dopadlo trochu jinak. Původně jsem chtěla jet do vesničky Pumamarca, ale překlepem nebo přehlédnutím mě úředníci poslali do vesnice jménem Pucamarca. Ta byla úplně někde jinde, ale mně to zas tak nevadilo. Věděla sem, že podmínky jsou drsné ve všech horských oblastech v Peru. Prostředí to bylo sice nádherné, vesnice byla v nadmořské výšce kolem 3900 metrů, na břehu jezera a všude kolem se tyčily šestitisícovky, život tam byl ale hodně náročný.

V čem se v Peru nejvíc liší život lidí ve městech a těch, kteří bydlí ve vesnicích v horách?

Je to obrovský rozdíl. Ve větších městech žijí lidé podobně jako u nás. V téhle době je tam navíc spousta pracovních příležitostí, takže kdo chce pracovat, tak si může bez problémů vydělat na živobytí. Ve vesničkách vysoko v horách je to ale jiné. O všem rozhoduje počasí. Často fouká prudký vítr, je tam velká zima. Vesničané se řídí podle ročního cyklu. Potřebují, aby v době dešťů pršelo a v době sucha bylo sucho. Když přijde nějaká živelná katastrofa a zničí jim úrodu, tak je to velký problém.

Co vás na životě peruánských indiánů v horách nejvíc překvapilo?

Jednoznačně ta bída a podmínky, v jakých se tam žilo. Spalo se na hliněné podlaze, na starých kožešinách a provlhlých dekách. Bylo to opravdu hodně špinavé a nehygienické prostředí. Lidé přespávali ve stejné místnosti, kde se vařilo, takže bylo relativní teplo. Na druhou stranu tam často žila i nějaká zvířata, například morčata, která tam samozřejmě vykonávala veškeré potřeby, a nikdo si s tím moc hlavu nelámal. Ve vysokých polohách navíc není moc dřeva, takže se topilo odřezky vysušených kaktusů nebo lamími bobky. V domě byl tedy neustále dým, spousta pachů a velká špína. Šílená byla i jejich strava. Někdy jedli plesnivé brambory, některé děti mi ve škole vyprávěly, že jejich tátové před večeří uhasí oheň, aby nebylo vidět, jak vlastně jídlo vypadá.

Peníze nejsou všechno

Je tu advent, přijdou Vánoce. V redakci Peníze.cz se rozhodli, že zvýší frekvenci textů, ve kterých se ukazuje, že bohatství není jen to, co má člověk ve šrajtofli. textů, které rozdávají naději, textů o nových začátcích, o úctě člověka k člověku, o soucitu. A slíbili si, že nebudou sentimentální...

Nový seriál na Peníze.cz

To se muselo projevit na jejich zdraví, ne?

Ano.  Já jsem si vždycky myslela, že indiáni žijí na čistém vzduchu, mají hodně pohybu a pěstují si vlastní plodiny, takže budou i zdraví. Tak to ale nebylo. Neměli dost jídla, a když už, tak bylo často nekvalitní. Když jsem vzala děti ze své třídy na lékařskou prohlídku, zjistilo se, že všechny mají parazity, že jsou podvyživené a anemické.

Jak probíhala výuka?

Výuka byla skvělá. Děti i rodiče měli obrovský zájem o vzdělávání. Žáci chodili do školy s neskutečným elánem. Po každé hodině mi přišli poděkovat, že jsem je naučila něco nového. Když probíhala například stávka učitelů a já jsem byla jediná, kdo vedl normálně výuku, tak byli nadšení z toho, že můžou přijít. To by se u nás asi jen tak nestalo. Jejich rodiče se chtěli také učit, takže jsem pro ně zavedla večerní školu, kam chodili otcové od rodin. Ti pracovali často i mimo vesnici, tak měli o vzdělání zájem.  Ženy se věnovaly rodině, pracovaly na poli, pásly zvířata a vyráběly na ručních stavech textilie, ty do školy nechodily.

Byla jste první Evropan, kterého vaši žáci viděli. Spolupracovali s vámi hned od prvních dnů školního roku, nebo jste z jejich strany ze začátku cítila určitou nedůvěru?

První dny jsem ve třídě skoro žádné děti neměla, protože byla sklizeň brambor a ony musely pracovat. Výjimkou bylo jen pár žáků z rodin, které neměly pole. V plném složení jsme se sešli až někdy v půlce dubna. Do té doby jsme se spíš snažili opravit školu. Vymalovali a vyzdobili jsme zdi, dávali jsme také nová okna, protože ta stará byla děravá a foukalo do třídy. Co se týče výuky, tak děti spolupracovaly od samého začátku. Byly nadšené, že se můžou něco nového dozvědět.

Setkala jste se i s nějakými negativními reakcemi? Třeba ze strany rodičů.

Netroufli si mi nic říct. Učitel je pro ně totiž obrovská autorita. Až když jsem odjížděla, tak mi někdo povídal, že jsem je trochu štvala, protože jsem kritizovala muže za alkoholismus a domácí násilí. To jsou totiž dva velké problémy, které jejich společnosti nesmírně škodí. Oni byli zvyklí, že žena mlčí a všechno snáší. Já jsem do tohoto schématu nezapadala, takže s tím měli problém.

Zlepšila se od té doby pozice indiánských žen v peruánských vesnicích, nebo je to pořád stejné?

Při mé první návštěvě Pucamarky jsem byla v šoku. Bití a sexuální zneužívání žen byly poměrně častý jev. Tohle se naštěstí od té doby dost změnilo. Stát podporuje matky samoživitelky, indiánky začaly dojíždět za prací do měst. Tím pádem už nejsou tak strašně závislé na mužích. Zlepšuje se také jejich vzdělání, takže se můžou mnohem lépe uplatnit než dřív. Je to samozřejmě spojené s celkovým rozvojem Peru, které teď po ekonomické stránce vzkvétá. Patrné je to hlavně v posledních pěti letech. Postupně se to projevuje i na venkově. Stát totiž konečně začal víc investovat do rozvojových a sociálních projektů po celé zemi, zatímco dřív se na venkově posilovala armáda, která pak hasila časté lidové manifestace a povstání. Staví se nové silnice, zdravotnická střediska a školy, to všechno pomáhá indiánům zlepšovat jejich životní úroveň. Dnes se už i v Pucamarce běžně spí v postelích, domy mají okna se skly a střechu z tašek, takže do obydlí už neprší a bydlí se a spí v suchu. Stát touhle politikou výrazně utlumil četnost povstání na venkově.

A co protesty proti těžařským společnostem? Ty jsou přece v Latinské Americe poměrně časté.

To je něco jiného. K těm samozřejmě dochází a lidé mají pravdu, že se ozývají. Mezinárodní těžařské společnosti tam doslova drancují životní prostředí.  Na dopadech jejich podnikatelských aktivit pro místní obyvatelstvo jim vůbec nezáleží.  Někde lidé ztrácí vodu, která je svedena pro potřeby těžby do dolů, v důsledku kontaminace vody v oblasti hynou zvířata, jsou časté potraty, nemoci dětí atakdále. Bohužel, když se vyostří konflikt mezi vesnickou občinou a nadnárodní společností, stát vždycky podpoří těžaře.

Kdy jste si poprvé řekla, že založíte nadační fond, který bude pomáhat indiánům v Peru? Bylo to už v době, když jste učila děti v Pucamarce, nebo to ještě nějaký čas trvalo?

Párkrát mě to napadlo už tam. Hlavní zlom ale nastal, když jsem se vrátila před Vánoci do Česka. Byla jsem s maminkou v Kotvě a dívala se na to, kolik tady lidé utrácí peněz za naprosté nesmysly. Pořád jsem musela myslet na to, co by se za to dalo koupit v Pucamarce a jak by to pomohlo změnit život tamějších lidí. V ten moment jsem se definitivně rozhodla. V lednu jsem už začala hledat informace, jak založit nadaci. V únoru jsem podala žádost a v květnu nám nadační fond Inka registrovali.

S čím jste měla při rozjezdu nadace největší problémy?

Já si žádné větší problémy ani nevybavuji. Skočila jsem do toho po hlavě, rozjela jsem naráz spoustu aktivit. Všechno jsem za začátku financovala ze svých průvodcovských honorářů. U nás proběhlo veškeré papírování naprosto bez problémů. Od peruánských úředníků jsme si ale museli vytrpět čtyři roky administrativní buzerace. Korupce je tam bohužel všudypřítomná. V Česku je to sice taky bída, ale přijde mi, že je to spíš otázka politiků a vysokých úředníků. Když tu jde člověk třeba na finanční úřad, tak jsou k němu zaměstnanci většinou vstřícní, udělají svoji práci, poradí a nepodmiňují to nějakými úplatky. V Peru je naopak korupce na každém kroku. S úřady tam tedy byl trochu boj, ale indiáni byli z našich aktivit naprosto nadšeni. A musím zaklepat, že nám to dodnes skvěle funguje. To přitom není nic samozřejmého.

Jak to myslíte?

Nedávno jsem se bavila s jednou kolegyní, která se snažila rozjet podobnou nadaci v jiné jihoamerické zemi. Nedopadlo to ale moc dobře. Nezískali totiž důvěru místních lidí, kteří jako by si pomoci příliš nevážili. Nakoupené věci rozkradli nebo je vůbec nepoužívali.

Čím to podle vás bylo?

Myslím si, že nám to funguje, protože od samého začátku všechny projekty v Peru, v posledních letech i v Guatemale, realizují sami indiáni. Všechny akce byly jejich nápad, vycházejí z jejich potřeb. Například lidé z širokého okolí postaví nebo upraví v některé vesnici budovu nebo místnost pro knihovnu či dílnu. My poskytneme z České republiky finance na zakoupení knih, strojů a platíme učitele, kteří vedou kurzy šití, pletení nebo „akademie“ – přípravné kurzy pro přijímací zkoušky na vysoké školy. Nevěřili byste, jak obrovský zájem je v takzvaných ztracených krajích o všechny tyto činnosti. Vše plánují a realizují jen indiáni. V Peru nepůsobí žádný český manažer ani dobrovolníci. To je velký rozdíl oproti aktivitám některých církví – ty mají své zájmy – nebo jiných nadací, kdy projekt plánují a vytvářejí „cizinci“. Účinek by mohl být užitečný, ale indiáni pokládají tyto aktivity za cizí a na svém území je spíš jen trpí. Mají pocit, že nadace na nich parazitují – žijí z nich, platí si kanceláře, džípy, letenky, mzdy a podobně a jen část prostředků se dostane k potřebným. Myslím, že důležitou součástí naší úspěšné spolupráce je také to, že ve všech našich aktivitách respektujeme místní tradice – co se týče způsobu práce, ale také a to především, respektujeme přírodní náboženství. Při každé významné události provádíme společně například obřad uctění Matky Země a duchů hor.

Podporovaná škola v Racachace

Školu v Santa Terese podporuje také jedna českobudějovická ZŠ

Jak se za ta léta změnily vaše projekty? A které slavily největší úspěch?

Projekty se změnily velice. Dříve jsme hodně podporovali jednotlivce. V rámci projektu Sonkoča – což znamená v jazyce kečua srdíčko – jsme poskytovali nadaným studentům prospěchová stipendia. Jednalo se především o studenty na středních školách. Děti rostly a podpora se rozšířila i na vysokoškoláky. Za dvanáct let činnosti jsme podpořili přibližně 1250 studentů. Mnozí se velmi dobře uplatnili, zlepšili životní podmínky rodinám, které teď mají třeba nový domek, vybavení, lepší stravu, a nyní podporují na studiích své mladší sourozence. Na venkově pracuje například naše lékařka, zubař, ekoložka v národním parku, biologové, zemědělští specialisté. Někteří z bývalých stipendistů dnes realizují nadační projekty – je to obrovský tým pod vedením čtyř koordinátorek, dívky jsou v Peru totiž vesměs aktivnější, pracovitější a stálejší.

Nadační fond Inka vznikl v roce 2002. Podporuje vzdělávání indiánů v Andách a také přispívá k přátelství mezi obyvateli Česka a Peru a k multikulturní výchově dětí v Česku. Cílem podpory je vychovat vzdělanou nebo zručnou generaci, která zlepší život indiánů ve vysokohorských oblastech. Jak ukazuje víc než desetiletá zkušenost, například studenti „po maturitě“ získávají dobré uplatnění a podporují své sourozence i členy širší rodiny. Pomáhají jim zkvalitňovat podmínky bydlení a stravování, čímž se vylepšilo také zdraví rodiny. Často hradí i studia svých sourozenců a synovců. Jedním z programů Nadačního fondu Inka je podpora konkrétních talentovaných studentů z prostředí chudoby poskytováním prospěchových stipendií na školách v Peru – Projekt Sonkoča. Od počátku činnosti nadace využilo stipendií přes 1200 studentů. Mnozí z nich už studia dokončili a pracují například jako vesnická lékařka, zubař, bioložka v národním parku, redaktorka rozhlasu, v realizačním týmu rozvojových projektů obcí departmentu Cusco atd.

Web Nadačního fondu Inka

Číslo dárcovského účtu: 51- 0104700247/0100

Ale všechny vaše projekty, které podporují vzdělání dětí v Peru, nejsou jen ve formě stipendií, že?

Ano. Podporovali jsme také vesnické školy – jednotřídky ve vysokohorských osadách, například v pohoří Cordillera Vilcabamba a Vilcanota nebo v okolí Nevado Ausangate, nejvyšší vrcholy tu dosahují do výšky přes 6000 metrů nad mořem.  Zlepšovali jsme jejich prostředí, třeba okny, dříve byla ve třídě totiž tma, nábytkem a učebními pomůckami pro všechny děti. Dnes mají tyto školičky podporu státu a náš projekt v loňském roce skončil. Dalším projektem byly a jsou knihovny, kde se konají kurzy pro všechny zájemce z okolí – dříve to byly kurzy čtení a porozumění textu ve španělštině – děti totiž doma mluvily jen jazykem kečua a školní látce nerozuměly –, matematiky, posléze se rozšířil zájem o již zmíněné akademie.

Jaké další projekty, na kterých spolupracujete, jsou z vašeho pohledu nejdůležitější dnes?

Nejvýznamnějším programem jsou v poslední době dílny šití a pletení. Nyní provozujeme sedm dílen, kde se především ženy učí pracovat na moderních strojích. Dílny jsou na přání místních obyvatel mobilní, v každé vesnici pracují čtyři měsíce a pak se přesunují dál. Po čtyřech měsících ženy zvládají práci samostatně, mnohé mají dnes rodinné mikropodniky, kde vyrábějí na zakázku oděvy. Naše bývalé stipendistky, které nadaci podporovaly a umí sepsat projekty, pomáhají administrativně zakládat vesnické ženské organizace. Starostům se pak předkládají projekty výrobních dílen. Ti díky ekonomickému rozvoji Peru a státní politice podpory venkova projekt rádi schválí – na vesnicích tak vznikají místní výrobní dílny, které dávají práci mnoha ženám. Ženy jsou za vyučení a pracovní příležitosti velmi vděčné – často nastávají dojemné chvíle, když při mém pobytu nebo návštěvě sponzora na vesnici přicházejí řady jedna za druhou a děkují nadaci, sponzoru a České republice za to, že jejich dětem už není zima a nemají hlad, a za stipendia, která naprosto změnila horizonty životů jejich rodin.

Fotografie Nadační fond Inka a archiv Olgy Vilímkové

Provozujeme sedm dílen, kde se především ženy učí pracovat na moderních strojích

Nášivka s českou vlajkou byl nápad místních – nosí ji na svátečních šatech. A je asi fuk, že nohama vzhůru.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase... Více

Související témata

dobročinnostcharitachudobalatinská amerikavzdělání
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo