Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Základní slova 35: Rozprava o interpretaci politiky

, | 21. 11. 2013 | Vstoupit do diskuze

Nadpis dalšího pokračování seriálu rozhovorů mezi novinářkou Irenou Válovou a právníkem Alešem Pejchalem má možná trochu nejasný název. Názor ale o to jasnější. Téma? Kdy má člověk právo vzepřít se právu. Jak bojovat proti moci, když ta drží právo v rukou?

Základní slova 35: Rozprava o interpretaci politiky

Irena Válová:

Převracením jiných lidí na víru různými způsoby si někteří lidé vytvářejí právní podmínky pro svoji expanzi. Funguje to tak v politice, bohužel, ať se víra nazývá demokracie, křesťanství, liberalismus, komunismus nebo nacismus či fašismus. Lidi je jednoduše vždycky nutno nějak převrátit. Za nějakou dobu přijdou jiní lidé a převrátí obyvatelstvo na jinou víru.

Otázka je krátká. Existuje vůbec takzvaný protiprávní režim? Slučuje se vůbec debata o protiprávnosti režimu s přirozeným během života?

Všichni víme, že historie lidstva je historie násilí, zániků, úpadků a nových vzniků a začátků. A vlastně všechny předešlé režimy by bylo možno – zdůrazněme – dnešníma očima označit za protiprávní od otrokářství přes nevolnictví až po nedávno padlé diktatury po celé Evropě.

A pojďme ještě dál: povstání otroků proti majiteli, lidové bouře proti útlaku nevolnictví, podzemní boj proti fašistům či partyzánské akce jednotlivců proti komunistům. Odkud se bere právo lidí povstat proti vládě? Kde je ona pomyslná hranice, kdy je boj proti tyranům „povolen“ a kdy už ne? Umožňuje dnešní uspořádání vůbec občanovi klást odpor těm, kteří ho ovládají? Odbory? Občanská neposlušnost? Nebo jsou v demokracii opravdu jen volby jednou za čtyři roky a mezi tím je vůči občanovi dovoleno všechno a všechny ostatní projevy odporu jsou protiprávní?

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost 

Právo a proces

Právo a politika

Aleš Pejchal:

Především se musíme naučit rozlišovat, ale o tom jsme už hovořili, moc a právo. Něco jiného je přece povstat proti vládě, tedy proti současnému skutečnému držiteli moci, a něco jiného ptát se na povolení v rámci platného právního řádu na možnost tohoto povstání.

Takový malý příklad z historie našeho státu. Národní výbor československý hned 28. října 1918 vydal zákon č. 11 o zřízení samostatného státu československého. A v tomto zákoně, v jeho článku druhém, se objevila krásná větička: „Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.“ Docházelo k obrovské změně. Končila první světová válka, rakousko-uherská monarchie se definitivně rozpadala, lid byl v pražských ulicích a – veškeré právní předpisy císařství zůstaly beze zbytku v platnosti. Takže povstalci měli své povstání povoleno? Oni i stávající státní moc dodrželi platné zákony? A aby toho nebylo málo – spousta oněch zákonů platila dál po vzniku Československé republiky, dokud v ní zůstalo zachováno demokratické zřízení. Jejich platnost byla dána tímto (dosud nikým nezrušeným), tzv. recepčním zákonem.

Pojďme si trochu proklestit lesem právní filozofie. Najdeme v něm mohutné staleté, ba tisícileté stromy, které odolávají všem vichřicím, hurikánům i zubu času. Vyrůstají z kořenů, které nabírají svoji sílu z neměnných pravd, jež jsou obsaženy ve zcela jednoduchých větách. Jedna z nich praví, že zákon je (anebo musí být) moudřejší než jeho autor. Další, že ve skutečnosti existují pouze interpretované právní předpisy. A ještě hlouběji se v této výživné půdě dozvídáme, že porovnávání právních systémů není a nemůže být srovnávání právních textů, ale vždy srovnávání právních kontextů.

Zkusíme onu filozofii práva poněkud zlidštit. Text Desatera více či méně zná každý. Nejslavnější monology či dialogy ze Shakespearových dramat či komedií mnozí. Ty věty jsou pořád stejné, možná jednotlivé nové a nové překlady do dalších jazyků z biblických jazyků či angličtiny jejich význam malinko posunuly. Ale to zase nehraje tak významnou roli. Důležitý je živý výklad oněch neměnných textů, jejich interpretace. Křesťanské církve stejné biblické texty vykládají úplně odlišně od výkladu před staletími. Shakespeare se na jevišti hraje zcela jinak v jednadvacátém století, než se hrál ve století šestnáctém. A přece je to stejná Bible, stejné Shakespearovy verše. Všichni ty texty znají a všem něco říkají, i když třeba něco úplně jiného, než jejich autoři kdysi dávno zamýšleli.

Stejné je to se zákony. Život zákona není dán především úmyslem zákonodárce, ale jeho interpretací, výkladem v praktickém životě. Je možné v něm najít daleko víc, než jeho autor byl vůbec schopen kdy domyslet. Stejný zákon může platit v době pokojného míru, v revolučním čase i v porevoluční euforii. Vystřídají se držitelé moci a ta nová garnitura může ve stejném textu objevit absolutně nové blahodárné konsekvence nebo naopak vyložit jej zcela zvráceně. A opačně, zákon, jenž není interpretován, využíván, časem odumře sám.

Otázka občanské neposlušnosti nebývá otázkou stavu platného právního systému. Vzniká především v případech takové aplikace práva a takového použití státní moci, které je v hrubém nepoměru ke spontánnímu řádu společenství svobodných lidí. Nemůže se ptát na povolení úřadů, ale ani se obávat porušení platného právního řádu. Předejít občanské neposlušnosti lze především změnou interpretace platného právního řádu, nedopustit aby byl vykládán toliko ve prospěch současných držitelů státní moci, ale aby zaručoval svobodný život všech občanů. Toho nelze dosáhnout jenom volbami jednou za čtyři roky.

Za správu věcí veřejných nejsou zodpovědní pouze představitelé jednotlivých státních mocí (zákonodárné, výkonné a soudní), ale všichni občané státu. Ve volbách je představitelům moci svěřována toliko malá část odpovědnosti za stav věcí veřejných, většina této odpovědnosti zůstává na všech občanech státu. Jenom oni jsou tím suverénem, vládcem v zemi, ale jaksi se jim to stále nechce a nechce uvědomovat. Nést odpovědnost je pro mnohé takové břímě, že ho rádi předají jinam, i když vědí, že tím ztrácejí kus své svobody. Leč to je nekonečný příběh života v demokracii.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK