Mezi barmskými uprchlíky

Vypadáte totiž jinak, než se patří, žijete podle úplně jiných pravidel, než se patří, a navíc nemáte ani vindru, která by vám alespoň na chvíli patřičnou pozornost koupila. Den za dnem tak živoříte jako nejposlednější z posledních na dně kastovního systému. Co naplat, že jste byl doma kněz, podnikatel nebo náboženský vůdce zvyklý vést masy. To tady nikoho nezajímá. Vítejte mezi barmskými uprchlíky v Dillí.

Kudy kam?

Do rodné země se vrátit nemohou. Nic na tom nezměnilo ani nedávné propuštění Aun Schan Su Ťij, ani zdánlivě demokratické volby, které potvrdily jen to, že žádná demokracie se v Barmě nekoná a konat nebude. Generálové se pouze převlékli z nepohodlných uniforem obtěžkaných metály do pečlivě střižených sak. Jinak vše při starém – represe, vězení, pracovní tábory, genocida národnostních menšin.

Stejně trnitá jako cesta domů je ale i cesta dál. Do Evropy nebo Spojených států. Na legální přesídlení pod hlavičkou Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se čeká roky a vyvolených je i tak jen hrstka: Rodiny s dětmi a vůdcové komunity, u nichž úředníci vycítí šanci na snadnou a bezbolestnou integraci. Neodmítne nikdo, vystřízlivění ale přichází rychle.

Lidé, kteří byli zvyklí vést komunitu, často končí u veřejně prospěšných prací, v kuchyních, na stavbách nebo na podpoře. „Své by o tom mohli vyprávět i někteří z přibližně osmi desítek Barmánců, které přijala Česká republika,“ upozorňuje Sabe Soe z Barmského centra Praha. „Děti se navíc přizpůsobují novému světu okolo mnohem rychleji než rodiče. Výsledkem je vzájemné odcizení a mezigenerační problémy,“ dodává Barmánka, kterou osud přivanul do Čech ještě před pádem železné opony. Kromě legální cesty samozřejmě existují i jiné. V přecpaných návěsech kamionů, v podpalubí nebo s falšovanými doklady. Ty ale většinou končí ještě hůř.

Bez naděje na změnu

Většina z pěti milionů Barmánců žijících v diaspoře v Indii, Thajsku, Malajsii nebo Číně proto ve slumech či uprchlických táborech přežívá nejen bez práce, ale i bez naděje. Stačí se čtvrtí, v níž komunita žije, projít a dát se do řeči s místními a deprese padne i na vás. „Nejvíce to odnášíme my, ženy. Sexuální obtěžování je zkrátka daň za relativní bezpečí exilu. Stalo se nedílnou součástí našich životů. Na cizí ruku, která mi bloudí po těle při cestě do práce, jsem si ale nezvykla ani po letech,“ vypráví mi Ninglun Hanghal. Podobných příběhů jsem si v Dillí vyslechl celou řadu. Řada z nich končí znásilněním, některé smrtí. Spojuje je nezájem úřadů a policie. Její členové se navíc často řadí k pachatelům.

Slova Ninglun Hanghal potvrzuje i Ro Mawi, předseda Čjinského výboru pro uprchlíky (Čjinové jsou jednou z mnoha barmských etnických menšin, pozn. autora). Na stole před ním leží obrovský tlustý sešit. Každá stránka je pravítkem pečlivě rozdělaná na několik kolonek. „Sem si zapisujeme všechny případy etnicky motivovaných trestných činů. Bohužel se nám podaří zdokumentovat jen malý zlomek. Lidé se bojí a nemluví. Ani s námi,“ říká Ro Mawi. „Cizinec, navíc s asijskými rysy je tady odsouzen na poslední místo potravinového řetězce,“ dodává.

V sešitu byl popsán i příběh, který jsem si vyslechl o pár hodin později: „Barmu jsem opustila poté, co byl můj manžel zatčen a internován do pracovního tábora, protože převážel členy odbojového hnutí. Vojáci si pozvali na výslech i mě. Místo otázek jsem byla znásilněna…,“ vypráví mi paní v barmštině, zatímco její tři děti, z nichž nejstaršímu je šest, tiše sedí okolo ní. Útěk z Barmy byl ale teprve začátkem. „Po několika týdnech v Indii mě začala obtěžovat majitelka pokojíku, kde s dětmi bydlíme. Začalo to nenápadně. Nejdříve protestovala proti příliš hlasitým dětem. Pak proti zápachu při přípravě tradičních barmských jídel. Nakonec nám zakázala používat společnou koupelnu,“ vypráví paní, zatímco majitelka pokoje, starší Indka, postává opodál, zvídavě nás pozoruje a snaží se zachytit každé naše slovo.

Za nájem místnosti o deseti metrech čtverečních přitom rodina platí 1800 rupií. Z dvoutisícového příspěvku od UNHCR jí tak na jídlo a všechno ostatní zbývá jen 200 rupií na měsíc – 83 korun. Tedy dvě koruny sedmdesát na den. Z nich musí nakrmit sebe a tři hladové krky. „Každý den večer proto chodím na místní tržiště a sbírám zbytky, staré nebo kazící se ovoce a zeleninu. Občas žebrám. Jinak to nejde. Děti potřebujou vitamíny.“ Stejný rituál podnikla i den před naším setkáním. Tentokrát se jí ale někdo pokusil nejmladší dětě vytrhnout z náruče. Ubránila se, ale byla při tom ošklivě zbita. „Když jsem šla věc ohlásit na policii, pokusil se jeden z indických policistů o to samé, co mi udělali barmští vojáci,“ dodává se slzami v očích žena. Už chápete, proč jsem psal, že deprese je tady nakažlivá?

Se vztyčenou hlavou

Barmánci žijící v Dillí jsou stejně jako miliony dalších uprchlíků po celém světě odkázáni na pomoc místních, kteří mají svých starostí nad hlavu a imigranti jsou pro ně jen přítěží, neziskových organizací, které jen obtížně shánějí finance, a Spojených národů, jež se sice snaží, ale jsou úžasně neefektivní a nestíhají. Co s tím? Kde hledat naději, když kolem sebe vidíte jen bídu a zmar?

Přesto se najdou výjimky. Všechno začíná tím, že člověka zbavíte závislosti na druhých. Dáte mu možnost postavit se na vlastní nohy. Možná to v Česku zní blbě, ale prvním krokem k úspěchu je opravdu možnost pracovat.

Lahtaw Zau Raw, před útěkem z Barmy student teologie, a jeho čtyři kačjinští přátelé (Kačjinové jsou dalším z mnoha barmských etnických menšin, pozn. autora) na tom byli ještě před několika měsíce podobně jako ostatní. Obrat nastal, když dosáhli na 14tisícový mikrogrant Barmského centra Praha. Dárci peněz byli výhradně Češi. Díky němu si mohli pronajmout malý podkrovní pokojík a přeměnit ho v polní kuchyni – barmský fast food. To nejdůležitější ale do projektu vložili sami: touhu postavit se vlastní nohy. „Od chvíle, kdy jsme opustili Barmu, máme poprvé možnost pracovat. Jen za první měsíc se nám podařilo uvařit, roznést a hlavně prodat víc než 840 porcí. A nevaříme jen pro jednotlivce. Náš tradiční národní pokrm – polévku mohinga – jsme připravovali už i pro svatby, setkání barmských aktivistů nebo konferenci pořádanou UNHCR,“ vypráví mi Zau Raw.

Že se jejich kuchyni daří, ale snadno poznáte, aniž o sobě řeknou jediné slovo. Znovunalezená důvěra v sebe sama jim tryská z očí. Už nejsou odkázaní na ostatní, nemusejí čekat, kdo se nad nimi slituje… Z každého „talíře“ (porce se roznášejí v plastikových sáčcích) si novopečený kuchař a jeho pomocníci nechávají jen pět rupií, zhruba dvě koruny padesát, i tak je ale měsíční více než dvoutisícový zisk (v korunách) něco nevídaného. Byť se o něj dělí pět lidí.

„Úspěch tohoto projektu je tou nejlepší motivací pro celou zdejší komunitu. Dobré zprávy se tady šíří nesmírně rychle. Už proto, že jich je jako šafránu. Čím víc Barmánců přestane spoléhat na spásu z rukou UNHCR, tím lépe. Všichni se tu modlí za přesídlení. Jenže modlitby nepomáhají. Mnohem důležitější je postavit se vlastní nohy,“ dodává koordinátorka projektu Sabe Soe.

Nebýt onoho finančního pošťouchnutí, asi by se dnes i Zau Raw tvářil úplně jinak. Možná by, stejně jako řada jiných, seděl v temném pokoji a se svěšenými rameny čekal, co bude dál. I proto jsou cílená rozvojová pomoc a mikrogranty tak důležité…

Připraveno ve spolupráci s Barmským centrem Praha

Foto: Martin Vlnas