Základní slova 30: Rozprava o moci veřejné a moci soukromé

27. 8. 2013

Pokus proměnit svět v jednu velkou socialistickou pavlač. Tak intuitivně pojmenovává novinářka Irena Válová posun toho, co dřív bývalo věcí práva soukromého do veřejné sféry. Někdejší advokát a dnešní soudce Mezinárodního soudu pro lidská práva Aleš Pejchal, poukazuje mimo jiné na zajímavý jev provázející život v někdejší totalitě: Z právních teorií a systémů takzvaných socialistických zemí se postupně vytrácely pojmy ‚veřejný‘ a ‚soukromý‘ a byly nahrazovány pojmy ‚socialistický‘ a ‚osobní‘... A to je možné považovat za útok na některá „základní slova“.

Základní slova 30: Rozprava o moci veřejné a moci soukromé

Irena Válová:
Odpověď v rozpravě o politice v právu vyvolává obavu. Totiž ten fakt, že lidé dávají politikům mandát dál a víc zvětšovat oblast veřejného práva, zatímco oblast soukromého práva se zmenšuje. Přinejmenším se poměr mezi soukromým a veřejným mění.

Jestliže před sto lety byly věci náboženství a víry nebo příslušnosti k národu věcmi veřejnými, dnes jde o věci soukromé. Naopak věci dříve čistě soukromé se pojednou stávají veřejnými. Jak jinak vysvětlit, že vrchnost uděluje pokutu cyklistovi za to, že nešťastnou náhodou upadl na hlavu? Nebo ještě jinak: je vůbec omluvitelné zasahování státu do rodinných vztahů? Stát dnes trestá za to, že rodiče chtějí, aby dítě pracovalo – kvůli ochraně práv dítěte. Politici vymysleli nový trestný čin – domácí násilí – jako by se lišilo od jiného násilí. O postupném „zveřejňování“ takových po staletí výsostně soukromých věcí, jako je výše konta v bance, nemluvě. Zákaz platit v hotovosti, příkaz hlásit pohyb na účtu... až po pokus učinit z advokátů udavače klientů.

Toto obracení soukromého ve veřejné a naopak se děje v celém západním světě. Z takového pokusu proměnit svět v jednu velkou socialistickou pavlač jde strach.

Můžu se ale mýlit. Možná jde o nepochopení slov jako je státní, veřejné, socialistické a soukromé. Možná jde pro většinu lidí naopak o pokrok a moje myšlenky patří do minulého století.

Aleš Pejchal:
Začněme od hlav pomazaných. Náš Ústavní soud se hned v počátcích své postkomunistické éry, tuším někdy v roce 1995, k otázce veřejného a soukromého práva vyjadřoval v jednom ze svých usnesení. Jazykem právním, šroubovaným, leč srozumitelným každému tam také konstatoval: „Za právo veřejné považuje Ústavní soud tu oblast práva, v níž jsou vztahy založené na nerovnosti zúčastněných subjektů, k soukromému právu patří vztahy založené na rovnosti. Veřejná moc je taková, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí orgánu není dán vůlí subjektu. Hranice veřejné moci končí tam, kde začíná moc soukromá.“

Na oné citaci je zajímavý hlavně její konec. Uvědomujeme si v naší přeinformované, překomercionalizované a přetechnizované době význam a obsah soukromé moci? Takový středověký zeman měl na své tvrzi pravděpodobně zcela jasnější představu o tom, kde jeho soukromá moc začíná a kde má svůj konec, než má našinec surfující po internetu. K obraně svého soukromí jsme nadáni především svojí vlastní soukromou mocí, ne prosbou upírající se k moci veřejné. Za pasivitu se obvykle platí ztrátou. Naopak aktivní obrana vlastního zájmu leckdy přinese pozitivní výsledek nejenom pro hrdého držitele moci soukromé, ale i pro ostatní, kteří jsou tak často a přitom nesmyslně médii nazýváni veřejností.

Když francouzští a holandští občané řekli v referendu své ne takzvané. evropské ústavě, nešlo o manifestaci nějakého společně formulovaného zájmu, ale především o obranu sebe sama, mnohde motivovanou obyčejným, blíž nespecifikovaným strachem. Tato hradba jednotlivých soukromých mocí však neočekávaně a udivujícím způsobem odolala nesmírně tvrdému ataku moci veřejné, představované především byrokratickým aparátem Evropské unie. Ona pomyslná hranice obou mocí se tak posunula výrazně ve prospěch moci soukromé a moc veřejná nejenom, že byla nucena vzít svoji porážku na vědomí, ale zároveň se jí dostalo poznání, že i ta sebevětší moc má své meze, přes které nelze jít. Neboť pak by skončily i poslední zbytky společenství svobodných jedinců. Strůjci tohoto konce by však byli poraženi rovněž, i oni by přišli o svoji moc soukromou a jediným prostředkem pro život s ostatními by jim byla moc veřejná. Jenomže to je velice nebezpečná záležitost, nemoci s nikým jednat jako rovný s rovným.

Na položené otázce se mi libí jakési bezděčné přiřazení slova socialistický ke slovu veřejný. Lidské společenství po druhé světové válce hledalo prostředek, jenž by zabránil opakování hrůz, které válka přinesla. Mnozí jej nacházeli v ideologiích, jež zacházely s člověkem jako kolečkem ve stroji, řízeném těmi nejpovolanějšími, kteří však oněmi kolečky nebyli, protože jejich úkolem bylo držet řídicí páky, a to za každou cenu. V politice i právu mělo prim – především v Evropě – znárodňování, kolektivizace, sociální rovnost. Země nacházející se v zóně vlivu Spojených států amerických do těchto nesmyslů zabředly poněkud méně než země týrané nejen Sovětským svazem, ale i vlastními ideologickými pomatenci. Z právních teorií a systémů takzvaných socialistických zemí se postupně vytrácely pojmy veřejný a soukromý a byly nahrazovány pojmy socialistický a osobní. Nejmarkantněji byl tento posun vidět v otázkách vlastnických.

Socialistické vlastnictví nebylo považováno za synonymum státního vlastnictví, zahrnovalo kromě něho vlastnictví i všech podporovaných (ne dočasně ještě trpěných) dalších právnických osob. Tedy socialistických organizací, především družstev a společenských organizací. Říkalo se mu také všelidové vlastnictví či vlastnictví všeho lidu. Toto vlastnictví, jež bylo údajně všech, ale o nakládání s ním rozhodovali jen někteří, požívalo ochrany a privilegií před ostatními druhy vlastnictví. Ty představovalo ještě „dožívající“ soukromé vlastnictví, zbytečky, jež nebyly znárodněny nebo konfiskovány, a již zmíněné osobní vlastnictví. Vlastnictví osobní svým charakterem přesně vyjadřovalo obrovskou míru nesvobody člověka. Nikdo nesměl do svého osobního (ale ani nově do soukromého) vlastnictví nabýt ani ždibek půdy. Pouze mohl pokorně žádat o přidělení do tzv. osobního užívání na stavbu rodinného domku pozemek o maximální výměře 800 m2 a na zahrádku či chatu pozemek o maximální výměře 400 m2. Onen „rodinný domek“, jenž ono osobní vlastnictví představoval, mohl mít maximálně 120 m2 obytné plochy. Manželský pár směl mít v osobním vlastnictví pouze jeden rodinný domek…

Nebudu pokračovat, mluvíme o době ne tak vzdálené, mnozí si vybaví své vlastní zkušenosti s ní. Bohužel toto připomenutí však ukazuje, že problémy v otázce nastolené až příliš připomínají stav společenství nesvobodných, do sebe uzavřených lidí, kteří se báli i vlastního slova, stav charakteristický pro socialistické země ve druhé polovině dvacátého století. Pokrok v návratu k socialismu nevidím a svoboda mi je nadevše. Veškerou svojí soukromou mocí ji budu bránit na každém kroku.

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Právo a proces

Právo a politika

Základní slova 29: Rozprava o politice v právu

Ohodnoťte článek

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze

Irena Válová

Překladatelka, novinářka, analytička médií, mediální poradkyně.

Další články autora

Základní slova 39: Rozprava o diskuzi. V politice a právu

Základní slova 38: Rozprava o právu a politické odpovědnosti

Základní slova 37: Rozprava o budoucnosti politiky a práva

Základní slova 36: Rozprava o zájmu v právu

Zobrazit vše

Aleš Pejchal

JUDr. Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.Právnickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1976, tématem jeho diplomové práce byl historický vývoj občanského zákonodárství.35... Více

Další články autora