Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Poznej levičáka!

Tomáš Fürst
Tomáš Fürst
14. 8. 2013
 7 072

Když jsem (vinou mladické nerozvážnosti) studoval v Praze filozofii, jediná přednáška, která za něco stála, byla ta o dějinách ekologické etiky. Přednášel Erazim Kohák (jehož osoba tvoří celý český sociálně demokratický think tank) a pokaždé se nám snažil podat jeden směr ekologického myšlení optikou jeho zastánců, byť by s nimi ve skutečnosti vášnivě nesouhlasil. Pokud tedy po přečtení tohoto textu pojmete podezření, že jsem se zbláznil, nezoufejte. Jen následuji příkladu svého skvělého učitele a snažím se vám volně převyprávět jeden z nesmírně vlivných příběhů současné Ameriky. Za domácí úkol potom zadávám uhodnout původního autora.

Poznej levičáka!

Poznámka redakce na úvod:

Text navazuje na včerejší článek Between rock and a hard place. Ten autor končil takto: Zkusím vám nabídnout obraz Ameriky a jejích dějin od jedné z nejuctívanějších ikon amerických liberálů. Musím předeslat, že je to skutečně výborně vymyšlené, skvěle vyargumentované a bezchybně napsané. Za domácí úkol vám potom zadám

  • poznat, od kterého superguru jsem se nechal poučit,
  • neprozradit nic z toho českých socialistům, protože potom už by nikdy neprohráli žádné volby.

Kdo první pozná „liberálního superguru“, jehož dílo Tomáš „přepsal“, má v redakci knížku o měnových válkách.

Před Velkou krizí ve dvacátých letech byla americká společnost přibližně stejně nerovná jako dnes. Tehdy i dnes vlastnilo horní jedno procento Američanů nesmyslně velkou část celkového bohatství společnosti. Před krizí navíc bohatí neplatili téměř žádné daně a stát přerozděloval jen zanedbatelnou část HDP. Proč tedy Američané nevolili politiky, kteří slibovali vyšší daně pro bohaté a větší přerozdělování? V zásadě proto, že spousta chudých neměla volební právo (například černoši), republikáni byli miláčky Big Business, a tak měli daleko víc peněz na kampaň; a taky proto, že u voleb se systematicky švindlovalo v neprospěch demokratů. Navíc všichni viděli, co se děje v Evropě (první světová válka a bolševická revoluce) a skutečně se báli velkého státu.

Konec nespravedlivě a nesmyslně bohatých

Velká krize to všechno změnila, protože všichni pochopili, že neregulovaný kapitalismus nefunguje a příliš velké sociální rozdíly společnost ničí. Naštěstí se objevil správný muž ve správnou dobu na správném místě – Franklin Delano Roosevelt. Ten pochopil, co je problém, a postupně jej odstranil. Prudce zvýšil daně pro bohaté (v některých případech z deseti na devadesát procent), skokově zvýšil dědickou daň, zavedl mnoho podpůrných programů pro chudé a nezaměstnané (například Social Security), začal pomáhat různým segmentům selhávajícího trhu státními subvencemi, výrazně podpořil dělníky a odborové hnutí proti velkokapitalistům. Během války dokonce jeho vláda nastavovala výši mezd v jednotlivých odvětvích průmyslu, což mělo velmi positivní vliv na snižování nerovnosti. Za jeho vlády vznikly desítky různých regulatorních komisí a úřadů, které pomáhaly usměrňovat kapitalismus. Rooseveltův New Deal v podstatě odvrátil ekonomickou katastrofu, podstatně snížil nerovnost ve společnosti a promyšleným politickým zásahem shora vytvořil americkou střední třídu. Odstranění nerovnosti celé ekonomice viditelně prospělo, následovalo dvacet let poválečného růstu, během kterého se životní úroveň průměrného Američana zvedla na dvojnásobek. Do konce války víceméně zmizela vrstva nespravedlivě a nesmyslně bohatých plutokratů, kteří dusili Ameriku během první poloviny století. Jejich majetek se podařilo částečně znárodnit kombinací vysokých daní z příjmů a vysokých dědických daní. Lidi byli s demokratickou politikou natolik spokojeni, že demokraté začali opakovaně vyhrávat prezidentské volby i volby do Kongresu. Drobnou výjimku představoval jen Eisenhower, který byl ovšem natolik rozumný, že se v podstatě přihlásil k dědictví New Dealu. Logickým vrcholem demokratické politiky spravedlnosti a rovnosti bylo prosazení faktického konce diskriminace černochů administrativou Lyndona B. Johnsona. Černoši dostali konečně volební právo, skončila segregace ve školách a dopravních prostředcích.

Plody pravicové demagogie

Zde ovšem republikáni vycítili příležitost zneužít latentního rasismu a podnikli frontální útok na výdobytky sociálního státu. Doufali, že když budou kritizovat příliš vysoké daně a příliš štědré sociální dávky, bílí rasisti pochopí, že sociální stát představuje velký transfer bohatství od bílých k černým, a přestanou volit demokraty. Navíc se k tomu přidala váhavě vedená válka ve Vietnamu a na ni navázané studentské bouře po celé Americe. Republikáni tedy vyrazili do demagogického boje proti přebujelému sociálnímu státu, proti rozpadu práva a pořádku (což byl podle nich důsledek příliš liberálních politik demokratů) a proti neschopnosti demokratů zajistit národní bezpečnost (selháním ve Vietnamu). Chytře přitom zneužívali náboženský fanatismus a nevzdělanost venkovského obyvatelstva. Tato strategie slavila úspěch, latentní rasismus ve společnosti převážil a vynesl guvernérské křeslo v Kalifornii úspěšnému demagogovi Ronaldu Reaganovi a posléze prezidentské křeslo politickému gaunerovi Richardu Nixonovi. To představovalo začátek konce spravedlivé středostavovské společnosti v USA.

Od té doby jsme svědky Velké divergence, ve které se chudí propadají stále hlouběji, střední třída se zmenšuje a stagnuje a bohatí enormně bohatnou. Veškeré plody rostoucí produktivity práce od sedmdesátých let spolkla nově rostoucí plutokracie, životní úroveň střední třídy se vůbec nepohnula. Republikáni se postupně pokusili demontovat veškerý pokrok, který přinesl New Deal, vyvrcholilo to pokusem Bushe mladšího privatizovat Social Security, v čemž mu naštěstí zabránil Kongres. Za celou dobu vlády konzervativců Amerika nebyla schopna přijít s univerzálním zdravotním pojištěním (které navrhoval už Lyndon Johnson v šedesátých letech, ale narazil na fanatický odpor rasistů, kteří se nechtěli smířit s představou de-segregovaných nemocnic). Výsledkem je 50 milionů nepojištěných Američanů a nejdražší a nejhorší systém zdravotní péče v civilizovaném světě.

Pravicový spodní proud: rasismus

Republikánská strana se od šedesátých let významně posunula doprava. Zatímco Eisenhower ještě prosazoval docela rozumnou politiku, příchodem Barryho Goldwatera začíná éra takzvaného „movement conservatism“, charakterizovaná fanatickým odporem proti vládě, regulaci, spravedlnosti a rovnosti. Tito noví konzervativci, podporovaní skupinu plutokratů, která jediná má z jejich politiky prospěch, v podstatě unesli republikánskou stranu. Kdo neskáče, jak plutokraté pískají, ve straně si ani neškrtne. Big Business taky vytvořil několik think tanků, odkud skvěle placení demagogové vytrubují ultrakonzervativní ideologii do celého světa. Neokonzervativci, kteří mezitím zapomněli na příčiny Velké krize, obsadili ekonomické katedry vysokých škol a oblbují generace studentů konzervativní ekonomickou pavědou, která ignoruje základní fakta.

Zůstává tak jediná záhada: Proč americké obyvatelstvo vytrvale volí stranu, jejíž politiky prospívají jen úzké třídě superbohatých a poškozují všechny ostatní? S výjimkou Billa Clintona (který měl ovšem svázané ruce republikánským Kongresem a uměle vyvolanou aférou s Monikou Lewinskou) a nevýrazného Jimmyho Cartera, je prezidentské křeslo a většinou i Kongres od roku 1970 obsazeno republikány.

Odpověď je pořád stejná – rasismus. Republikáni vyhrávají díky vytrvalé podpoře jižních států, které se nikdy nesmířily s koncem segregace a snaží se zabránit federální vládě, aby jakkoliv pomáhala černochům. A když rasismus přestává fungovat, stačí se „zabalit do americké vlajky“, tedy apelovat na patriotismus, zveličit hrozbu terorismu, začít válku v Iráku, prostě jakkoliv odvést pozornost od katastrofální politiky ekonomické nerovnosti, kterou republikáni prosazují.

Čas na rovnost

Píše se rok 2007 a tohle spiknutí temných sil je naštěstí u konce s dechem. Rasismus přestává fungovat, protože mladé vzdělané obyvatelstvo na něj už neslyší a navíc bílých ubývá. Katastrofální výsledek války v Iráku i Afghánistánu přesvědčil voliče, že republikáni jsou v otázce národní bezpečnosti ubozí břídilové. Ekonomika roste, ale lidé vidí, že z toho profituje jen úzká skupina bohatých. Blíží se tedy velké vítězství demokratů, je pravděpodobné, že ve volbách v roce 2008 získají jak úřad prezidenta, tak většinu v Kongresu. Obnova Ameriky může tedy konečně začít. Nová demokratická vláda by se měla soustředit především na zavedení všeobecného zdravotního pojištění, které všechny ostatní civilizované země dávno mají. Dále by vláda měla zvýšit daně pro bohaté, zvednout minimální mzdu, posílit sociální transfery, podpořit odborové hnutí a přitvrdit v regulaci ekonomiky. Pomůže to celé ekonomice, americká střední třída rozkvete a vrátí se staré dobré časy spravedlivé „affluent society“.

„Věřím v relativně rovnostářskou společnost, udržovanou institucemi, které limitují extrémní bohatství a extrémní chudobu. Věřím v demokracii, lidská práva a vládu zákona. Jsem liberál a jsem na to hrdý. [...] Koneckonců demokracie je to, na čem nám liberálům záleží ze všeho nejvíc.“

Kdo se skrývá „za textem“, se dozvíte v následujícím článku, který nabízí radikálně odlišný pohled: USA: Jak to bylo doopravdy

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (52)

Vstoupit do diskuze
Tomáš Fürst

Tomáš Fürst

Studoval matematické modelování na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, momentálně pracuje na katedře matematické analýzy a aplikací matematiky Univerzity Palackého v Olomouci. Domnívá se,... Více

Související témata

bill clintondemagogiedemokratéekonomikafranklin delano rooseveltideologielevicelyndon johnsonnew dealpravicerasismusrepublikánironald reagansocial ecuritysociální nerovnoststřední třídausavelká krizezdravotní pojištění
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo