Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

USA: Jak to bylo doopravdy

Tomáš Fürst
Tomáš Fürst
15. 8. 2013
 6 504

V předchozím příspěvku jsem se vám pokoušel přiblížit názory amerických liberálů (to jest sociálních demokratů) volným převyprávěním toho, jak vykládá americkou historii i současnost jeden z jejich hlavních ideologů. Jen jsem neprozradil, o kterého šlo – to bylo na vás. Redakce prý byla trochu v šoku, že první správný tip na Paula Krugmana se pod článkem objevil už o půl čtvrté ráno. Protože mám ovšem starost o vaše duševní zdraví, teď vám řeknu, jak to bylo s Amerikou ve skutečnosti.

USA: Jak to bylo doopravdy

Svět skrze levé brýle: Poznej levičáka

Už o půl čtvrté ráno tipovala Paula Krugmana naše čtenářka paní Kanioková. Po domluvě s ní ale slibovanou knížku za dobrý tip posíláme druhému v pořadí.

O nerovnosti v americké společnosti před Velkou krizí toho moc nevíme, ale každopádně to tehdy nebylo velké politické téma. Nikdo si nemyslel, že má nárok na cizí majetek, první pokus o zavedení federální daně z příjmu byl v roce 1894 prohlášen Nejvyšším soudem za neústavní (!) a nikoho ani ve snu nenapadlo, že by se federální vláda měla starat o školství, zdravotnictví, důchody, chudobu, nerovnost či ochranu zaměstnanců. Společnost spokojeně bohatla, dolar byl podložen zlatem a (jako v každé zdravé ekonomice) ceny zboží neustále klesaly. Lidé proto spořili a odkládali spotřebu. Banky mohly půjčit jen tolik peněz, aby jim vlastní (především zlaté) rezervy stačily v případě paniky a vlny výběrů.

Potom někdo dostal ten skvělý nápad založit banku bank, která by trochu usnadňovala vzájemnou komunikaci a transfer peněz mezi komerčními bankami. A tak v roce 1913 vznikla Federální rezervní banka (Fed), něco vzdáleně podobného naší České národní bance. Původně bohulibý nápad se ovšem téměř okamžitě vymkl kontrole (jev, který v tomto textu zaznamenáme ještě mnohokrát): Po vstupu USA do první světové války dostal prezident Wilson nápad, že si může trochu peněz vypůjčit přímo ve Fedu. Kongres to tehdy tak vyděsilo, že promptně zavedl takzvaný dluhový strop, což je nejvyšší částka, kterou si může federální vláda půjčit. Prvotní hřích byl ale spáchán. Dluhový strop se od té doby zvedal asi stokrát a během podzimu budete moci v přímém přenosu sledovat pokus sto první. Schválně, kolik nul umí Obama napsat za jedničku?

Nový úděl: prodloužení krize

S koncem první války přišla krize způsobená (mimo jiné) nutností splatit válečné půjčky. Do úřadu prezidenta naštěstí nastoupil Warren Harding, který splatil dluhy, stáhl inflační peníze z oběhu, snížil daně a nechal přirozenou deflaci vrátit ekonomiku do rovnováhy. Za rok bylo po krizi. Bylo to naposledy, kdy se Amerika zachovala takto rozumně. Ovšem během pár let začal Fed opět pumpovat peníze do ekonomiky. To nafouklo obrovskou bublinu na trhu s cennými papíry a způsobilo Velkou krizi. K moci se mezitím dostal velký intervencionista Herbert Hoover a zahájil politiku „boje proti krizi“ pomocí masivních státních zásahů, daní, regulace, rozsáhlých sociálních programů, a dokonce regulace mezd v soukromém sektoru. Tato politika pokračovala pod názvem New Deal za jeho nástupce Roosevelta a podařilo se díky ní krizi výrazně prohloubit a prodloužit až do nástupu druhé světové války. Na podrobnosti zde není místo, odkazuju na klasické dílo Murraye Rothbarda. Liberální propagandě se ovšem později podařilo poučení z Velké krize postavit z nohou na hlavu a místo jako selhání státního intervencionismu ho prodávat coby selhání kapitalismu. Nic nemůže být dál od pravdy, jak ostatně ukazuje předchozí Hardingův úspěšný postup. Válka o interpretaci Velké krize je americkým ekvivalentem sporu o naší privatizaci.

Tuny regulací

Po druhé válce se americké společnosti dařilo dobře. Prezidenti byli rozumní, lidé pracovali a hleděli si svého, federální vláda je nechávala na pokoji, takže ekonomika rostla, všichni bohatli a byli spokojení. Potom ovšem přišla tragická šedesátá léta a s nimi vlna módního levicového aktivismu a studentských bouří. Nejprve levice vymyslela problém chudoby. Ne že by před rokem 1960 nebyli v Americe chudí lidé, ale nikoho ani nenapadlo, že je starost federální vlády to řešit. Kdo chtěl, pracoval (práce bylo dost), a kdo nemohl či nechtěl, musel se spolehnout na pomoc rodiny či všemožných charit (kterých bylo taky dost). Liberální aktivisté ale trvali na tom, že vláda musí chudobě vyhlásit válku. Za Kennedyho a zejména za Johnsona přijal Kongres smršť různých sociálních programů, které ovšem měly (jak bylo lze očekávat) přesně opačný účinek: problém chudoby se vyhrotil. Takto se stát pohyboval od jednoho problému k druhému (nezaměstnanost, rasová otázka, školství, rovnost) a pokaždé přijal tuny regulací, které daný problém typicky výrazně zhoršily a přidaly několik nových. Opět zde není místo na podrobnosti, ale doporučuju fascinující knihy Comming Apart či Losing Ground od Charlese Murraye. Když už se americká společnost začala pomalu rozpadat a ve městech propukaly násilné bouře, ukázalo se, že voliči mají pořád ještě víc rozumu než politici. Do Bílého domu byl zvolen Nixon, Kongres opět ovládli republikáni a Amerika si mohla začít lízat rány. Reagan se potom dokonce pokusil napravit některé z nejhorších nápadů liberálů, snížil daně a dereguloval některá odvětví ekonomiky. Hospodářství se opět začalo dařit a následovalo téměř dvacet relativně spokojených let.

Vytloukat bublinu bublinou

Některé škody už ale byly nenapravitelné. Federální vláda nesmírně zbytněla a postupně pronikla do jednoho odvětví za druhým. Ekonomika byla natolik oslabená vládním aktivismem, regulací a vysokými daněmi, že ropná krize v roce 1973 zasadila poslední ránu směnitelnosti dolaru na zlato. Nixon byl (po škodolibém finančním útoku de Gaulla) nucen odstoupit od zlatého standardu a svět se vydal na nebezpečnou cestu ničím nepodložených papírových peněz, která zatím vždy v dějinách skončila bankrotem nebo hyperinflací. Blíže o tomto nesmírně zajímavém problému například zde. Navíc se zrovna začala z akademických kruhů vynořovat nová generace samolibých a zpupných teoretických ekonomů, kteří sice nikdy neviděli skutečnou firmu, ale byli přesvědčeni, že dokážou řídit celou ekonomiku (viz mé předchozí drzé poznámky na toto téma). S nástupem Alana Greenspana do čela Fedu začíná éra bezprecedentní manipulace s úrokovými sazbami a peněžní zásobou. Amerika se postupně vydává na cestu trenýrkového královstí.

Nízké úrokové sazby a trvalá inflace odrazují od spoření. Bez úspor ovšem není investic a bez investic není technologií a inovací, na kterých je hospodářství založeno. Místo úspor a investic nastupuje spotřeba na dluh a spekulace. Během turbulentních devadesátých let (ruský bankrot, asijská krize, kolaps LTCM) pumpoval Fed do ekonomiky další a další levné peníze. Jako vždy tím pomohl nafouknout bublinu na akciových trzích. Bublina (známá jako Dot-com bubble) praskla v roce 2000. Místo aby Fed nechal tržní síly zkorigovat špatně alokovaný kapitál, ještě přitvrdil ve své nesmyslné politice: Dále snížil úrokové sazby ve snaze tolik potřebnou korekci nedopustit. Této nesmyslné politice se dostalo podpory i od nového obyvatele Bílého domu, který moc rozumu nepobral a domníval se, že nakupovat na dluh je ten správný projev patriotismu v těžké době. Vždycky se našlo dost pitomců, kteří tuto sebevražednou politiku vyfutrovali Nobelovými cenami, složitými projevy a nesmyslnými vzorečky. Například v roce 2002 napsal jistý Paul Krugman, že „Alan Greenspan needs to create a housing bubble to replace the Nasdaq bubble“. Jak trefně poznamenal Peter Schiff, „Well, Krugman got exactly what he wanted,“ a dodal, že „[...] if it were possible to lose a Nobel Prize on the ground of economic idiocy, Krugman’s housing bubble advocacy would be hard to beat“. Svět je ovšem pořád ještě plný lidí, kteří se domnívají, že společnost bohatne tím, že si lidé půjčují peníze a pak je utrácejí za spotřební zboží.

Místo krátké, ale hluboké recese, která měla následovat po roce 2000, jsme tedy dostali Greenspanovu hypoteční bublinu. Další katastrofální vývoj si jistě pamatujete. Nemá cenu jej zde podrobně popisovat, stojí však za to připomenout, že má mnoho viníků: Od Fedu, přes vládní agentury Fannie Mae a Freddie Mac (kukaččí vejce Roosveltova Nového údělu) až po nesmyslnou černou magii sekuritizace, prováděnou veleknězi nového ekonomického náboženství. Masivní celosvětový kolaps virtuálního kasina v roce 2008 byl vším jiným, jen ne selháním trhu, v normálním tržním prostředí by byl zcela nemyslitelný. Reakce Obamovy administrativy celou situaci (poměrně předvídatelně) opět výrazně zhoršila.

V oku hurikánu

Od roku 2008 žijeme v podivném bezčasí, kdy se nesplatitelné dluhy všech zúčastněných přesunuly z účtů bank na účty států, které se za ně zaručily penězi daňových poplatníků. Rozumným lidem pomalu dochází, že dluhy jsou nesplatitelné a na konci cesty gigantické státní hry s papírovými penězi nás čeká jako vždy v minulosti buď hyperinflace, nebo bankrot (popřípadě obojí). Stále se však najde dostatek šílenců, kteří nabízejí pořád stejně vražedné recepty: víc dluhů, víc regulace, víc tištění peněz, víc stimulace ekonomiky. Proč? Protože kapitalismus přece selhal a osvícená vláda před ním musí nebohý lid ochránit. Hádejte, kdo chce řešit insolvenci USA odlitím trilionové mince? Paul Krugman. Asi by na ní měla být vyražena jeho tvář.

Prozatím tedy sedíme v oku ekonomického hurikánu, držíme úrokové sazby na nule a tiskneme peníze jako o závod. Krok doprava a strhne nás proud státních bankrotů, krok doleva a zhroutíme se v hyperinflační spirále. Jedno je jasné: na všechno, co jsme za poslední desetiletí projedli, si teď budeme muset vydělat.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (17)

Vstoupit do diskuze
Tomáš Fürst

Tomáš Fürst

Studoval matematické modelování na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, momentálně pracuje na katedře matematické analýzy a aplikací matematiky Univerzity Palackého v Olomouci. Domnívá se,... Více

Související témata

alan greenspanbarack obamabig dealboj proti chudobědemokratédluhový stropfedfranklin delano rooseveltHerbert HooverCharles Murrayjohn fitzgerald kennedyleviceMurray Rothbardpaul krugmanPeter Schiffpraviceregulacerepublikánirichard nixonronald reaganusavelká krizeWarren HardingWoodrow Wilsonzlatý standard
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo