USA: Jak to bylo doopravdy

| 15. 8. 2013

V předchozím příspěvku jsem se vám pokoušel přiblížit názory amerických liberálů (to jest sociálních demokratů) volným převyprávěním toho, jak vykládá americkou historii i současnost jeden z jejich hlavních ideologů. Jen jsem neprozradil, o kterého šlo – to bylo na vás. Redakce prý byla trochu v šoku, že první správný tip na Paula Krugmana se pod článkem objevil už o půl čtvrté ráno. Protože mám ovšem starost o vaše duševní zdraví, teď vám řeknu, jak to bylo s Amerikou ve skutečnosti.

USA: Jak to bylo doopravdy

Svět skrze levé brýle: Poznej levičáka

Už o půl čtvrté ráno tipovala Paula Krugmana naše čtenářka paní Kanioková. Po domluvě s ní ale slibovanou knížku za dobrý tip posíláme druhému v pořadí.

O nerovnosti v americké společnosti před Velkou krizí toho moc nevíme, ale každopádně to tehdy nebylo velké politické téma. Nikdo si nemyslel, že má nárok na cizí majetek, první pokus o zavedení federální daně z příjmu byl v roce 1894 prohlášen Nejvyšším soudem za neústavní (!) a nikoho ani ve snu nenapadlo, že by se federální vláda měla starat o školství, zdravotnictví, důchody, chudobu, nerovnost či ochranu zaměstnanců. Společnost spokojeně bohatla, dolar byl podložen zlatem a (jako v každé zdravé ekonomice) ceny zboží neustále klesaly. Lidé proto spořili a odkládali spotřebu. Banky mohly půjčit jen tolik peněz, aby jim vlastní (především zlaté) rezervy stačily v případě paniky a vlny výběrů.

Potom někdo dostal ten skvělý nápad založit banku bank, která by trochu usnadňovala vzájemnou komunikaci a transfer peněz mezi komerčními bankami. A tak v roce 1913 vznikla Federální rezervní banka (Fed), něco vzdáleně podobného naší České národní bance. Původně bohulibý nápad se ovšem téměř okamžitě vymkl kontrole (jev, který v tomto textu zaznamenáme ještě mnohokrát): Po vstupu USA do první světové války dostal prezident Wilson nápad, že si může trochu peněz vypůjčit přímo ve Fedu. Kongres to tehdy tak vyděsilo, že promptně zavedl takzvaný dluhový strop, což je nejvyšší částka, kterou si může federální vláda půjčit. Prvotní hřích byl ale spáchán. Dluhový strop se od té doby zvedal asi stokrát a během podzimu budete moci v přímém přenosu sledovat pokus sto první. Schválně, kolik nul umí Obama napsat za jedničku?

Nový úděl: prodloužení krize

S koncem první války přišla krize způsobená (mimo jiné) nutností splatit válečné půjčky. Do úřadu prezidenta naštěstí nastoupil Warren Harding, který splatil dluhy, stáhl inflační peníze z oběhu, snížil daně a nechal přirozenou deflaci vrátit ekonomiku do rovnováhy. Za rok bylo po krizi. Bylo to naposledy, kdy se Amerika zachovala takto rozumně. Ovšem během pár let začal Fed opět pumpovat peníze do ekonomiky. To nafouklo obrovskou bublinu na trhu s cennými papíry a způsobilo Velkou krizi. K moci se mezitím dostal velký intervencionista Herbert Hoover a zahájil politiku „boje proti krizi“ pomocí masivních státních zásahů, daní, regulace, rozsáhlých sociálních programů, a dokonce regulace mezd v soukromém sektoru. Tato politika pokračovala pod názvem New Deal za jeho nástupce Roosevelta a podařilo se díky ní krizi výrazně prohloubit a prodloužit až do nástupu druhé světové války. Na podrobnosti zde není místo, odkazuju na klasické dílo Murraye Rothbarda. Liberální propagandě se ovšem později podařilo poučení z Velké krize postavit z nohou na hlavu a místo jako selhání státního intervencionismu ho prodávat coby selhání kapitalismu. Nic nemůže být dál od pravdy, jak ostatně ukazuje předchozí Hardingův úspěšný postup. Válka o interpretaci Velké krize je americkým ekvivalentem sporu o naší privatizaci.

Tuny regulací

Po druhé válce se americké společnosti dařilo dobře. Prezidenti byli rozumní, lidé pracovali a hleděli si svého, federální vláda je nechávala na pokoji, takže ekonomika rostla, všichni bohatli a byli spokojení. Potom ovšem přišla tragická šedesátá léta a s nimi vlna módního levicového aktivismu a studentských bouří. Nejprve levice vymyslela problém chudoby. Ne že by před rokem 1960 nebyli v Americe chudí lidé, ale nikoho ani nenapadlo, že je starost federální vlády to řešit. Kdo chtěl, pracoval (práce bylo dost), a kdo nemohl či nechtěl, musel se spolehnout na pomoc rodiny či všemožných charit (kterých bylo taky dost). Liberální aktivisté ale trvali na tom, že vláda musí chudobě vyhlásit válku. Za Kennedyho a zejména za Johnsona přijal Kongres smršť různých sociálních programů, které ovšem měly (jak bylo lze očekávat) přesně opačný účinek: problém chudoby se vyhrotil. Takto se stát pohyboval od jednoho problému k druhému (nezaměstnanost, rasová otázka, školství, rovnost) a pokaždé přijal tuny regulací, které daný problém typicky výrazně zhoršily a přidaly několik nových. Opět zde není místo na podrobnosti, ale doporučuju fascinující knihy Comming Apart či Losing Ground od Charlese Murraye. Když už se americká společnost začala pomalu rozpadat a ve městech propukaly násilné bouře, ukázalo se, že voliči mají pořád ještě víc rozumu než politici. Do Bílého domu byl zvolen Nixon, Kongres opět ovládli republikáni a Amerika si mohla začít lízat rány. Reagan se potom dokonce pokusil napravit některé z nejhorších nápadů liberálů, snížil daně a dereguloval některá odvětví ekonomiky. Hospodářství se opět začalo dařit a následovalo téměř dvacet relativně spokojených let.

Vytloukat bublinu bublinou

Některé škody už ale byly nenapravitelné. Federální vláda nesmírně zbytněla a postupně pronikla do jednoho odvětví za druhým. Ekonomika byla natolik oslabená vládním aktivismem, regulací a vysokými daněmi, že ropná krize v roce 1973 zasadila poslední ránu směnitelnosti dolaru na zlato. Nixon byl (po škodolibém finančním útoku de Gaulla) nucen odstoupit od zlatého standardu a svět se vydal na nebezpečnou cestu ničím nepodložených papírových peněz, která zatím vždy v dějinách skončila bankrotem nebo hyperinflací. Blíže o tomto nesmírně zajímavém problému například zde. Navíc se zrovna začala z akademických kruhů vynořovat nová generace samolibých a zpupných teoretických ekonomů, kteří sice nikdy neviděli skutečnou firmu, ale byli přesvědčeni, že dokážou řídit celou ekonomiku (viz mé předchozí drzé poznámky na toto téma). S nástupem Alana Greenspana do čela Fedu začíná éra bezprecedentní manipulace s úrokovými sazbami a peněžní zásobou. Amerika se postupně vydává na cestu trenýrkového královstí.

Nízké úrokové sazby a trvalá inflace odrazují od spoření. Bez úspor ovšem není investic a bez investic není technologií a inovací, na kterých je hospodářství založeno. Místo úspor a investic nastupuje spotřeba na dluh a spekulace. Během turbulentních devadesátých let (ruský bankrot, asijská krize, kolaps LTCM) pumpoval Fed do ekonomiky další a další levné peníze. Jako vždy tím pomohl nafouknout bublinu na akciových trzích. Bublina (známá jako Dot-com bubble) praskla v roce 2000. Místo aby Fed nechal tržní síly zkorigovat špatně alokovaný kapitál, ještě přitvrdil ve své nesmyslné politice: Dále snížil úrokové sazby ve snaze tolik potřebnou korekci nedopustit. Této nesmyslné politice se dostalo podpory i od nového obyvatele Bílého domu, který moc rozumu nepobral a domníval se, že nakupovat na dluh je ten správný projev patriotismu v těžké době. Vždycky se našlo dost pitomců, kteří tuto sebevražednou politiku vyfutrovali Nobelovými cenami, složitými projevy a nesmyslnými vzorečky. Například v roce 2002 napsal jistý Paul Krugman, že „Alan Greenspan needs to create a housing bubble to replace the Nasdaq bubble“. Jak trefně poznamenal Peter Schiff, „Well, Krugman got exactly what he wanted,“ a dodal, že „[...] if it were possible to lose a Nobel Prize on the ground of economic idiocy, Krugman’s housing bubble advocacy would be hard to beat“. Svět je ovšem pořád ještě plný lidí, kteří se domnívají, že společnost bohatne tím, že si lidé půjčují peníze a pak je utrácejí za spotřební zboží.

Místo krátké, ale hluboké recese, která měla následovat po roce 2000, jsme tedy dostali Greenspanovu hypoteční bublinu. Další katastrofální vývoj si jistě pamatujete. Nemá cenu jej zde podrobně popisovat, stojí však za to připomenout, že má mnoho viníků: Od Fedu, přes vládní agentury Fannie Mae a Freddie Mac (kukaččí vejce Roosveltova Nového údělu) až po nesmyslnou černou magii sekuritizace, prováděnou veleknězi nového ekonomického náboženství. Masivní celosvětový kolaps virtuálního kasina v roce 2008 byl vším jiným, jen ne selháním trhu, v normálním tržním prostředí by byl zcela nemyslitelný. Reakce Obamovy administrativy celou situaci (poměrně předvídatelně) opět výrazně zhoršila.

V oku hurikánu

Od roku 2008 žijeme v podivném bezčasí, kdy se nesplatitelné dluhy všech zúčastněných přesunuly z účtů bank na účty států, které se za ně zaručily penězi daňových poplatníků. Rozumným lidem pomalu dochází, že dluhy jsou nesplatitelné a na konci cesty gigantické státní hry s papírovými penězi nás čeká jako vždy v minulosti buď hyperinflace, nebo bankrot (popřípadě obojí). Stále se však najde dostatek šílenců, kteří nabízejí pořád stejně vražedné recepty: víc dluhů, víc regulace, víc tištění peněz, víc stimulace ekonomiky. Proč? Protože kapitalismus přece selhal a osvícená vláda před ním musí nebohý lid ochránit. Hádejte, kdo chce řešit insolvenci USA odlitím trilionové mince? Paul Krugman. Asi by na ní měla být vyražena jeho tvář.

Prozatím tedy sedíme v oku ekonomického hurikánu, držíme úrokové sazby na nule a tiskneme peníze jako o závod. Krok doprava a strhne nás proud státních bankrotů, krok doleva a zhroutíme se v hyperinflační spirále. Jedno je jasné: na všechno, co jsme za poslední desetiletí projedli, si teď budeme muset vydělat.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (17 komentářů)

Ota Nik | 4. 7. 2015 08:59

Je úžasné sledovat jak ideologie zatemní autorovi mozek. Dluhy sekají pouze levicové vlády, to ví přece každý. Proto si autor ani nevšiml, že když se "hospodářství opět začalo dařit a následovalo téměř dvacet relativně spokojených let.", tak že to bylo díky tomu, že za Raegana začalo drsné žití na dluh. Je známý jeho slavný vtip, že "státní dluh je tak veliký, že se už o sebe může postarat sám", jímž odpověděl na otázku, co hodlá s deficitem podniknout. Odborníci tvrdí, že tuhle lehkomyslně nekonzervativní linii konzervativního prezidenta, totiž že deficit nevadí, přejali oba prezidenti Bushové, kteří nafoukli balon amerického deficitu naplno a přitom se kryli Reaganem jako svým alibi.
Zkrátka není nad to se držet nějaké ideologie. To je pak všechno jednodušší.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Daniel Neumann | 20. 8. 2013 13:28

Když Milton Friedman, legenda ekonomické teorie a poradce Ronalda Reagana, přišel s monetárním vysvětlením Velké hospodářské krize, nejeden republikán jej přijal více méně za své. Ronal Reagan dokonce uváděl Friedmanův televizní pořad Free to choose. Jádrem monetární teorie přitom byla kritika restriktivní politiky Fedu, který v kritickém období Velké hospodářské krize odmítl pustit do oběhu velké množství peněz a odmítl postižené banky odkoupit nebo jim pomoci jinak. Friedman, libertarián, tak v důsledku kritizoval nečinost Fedu. A nejen to: implicitně tak akceptoval diagnózu, jež pravila, že prvotní příčina krize nepocházela ze sféry banky bank. Toho si správně všimli někteří jiní libertariáni, a byli tak nucení vymezovat se vůči teorii nejmocnějšího libertariána 20. století, jež přitom byla obhajovou deregulační politiky Fedu v 80. letech (za Reagana) a jež posloužila jako argumentační podklad průlomové legislativní deregulace z roku 1999 (za Greenspana). Poněkud schyzofrenní situace.

O to zajímavější je podívat se hlouběji na přičiny restriktivní politiky Fedu v krizových letech 1929-31. V té době totiž fiskální politiku určoval konzervativní prezident Herbert Hoover. Ano, přesně ten konzervativec Hoover, který je zde v článku označen jako "intervencionistaquot;,spolu s konzervativním ministrem financí Andrew Mellonem vyzývali ještě v roce 1929 finanční a nefinanční sektor ať počká, až se tržní síly přirozeně a samovolně zmátoří. Tito dva pánové rozhodli, že v kritickém období, kdy mohl Fed pustit do oběhu velké množství peněz a (možná) tak zachránit americký bankovní systém před masivní vlnou platební neschopnosti a bankrotů, udělal přesný opak. V podmínkách daných zlatým standardem neexistovala jiná možnost jak udržet stabilní kurs dolaru než přísná měnová restrikce. A Hoover chtěl udržet zlatý standard za každou cenu, tak jak velela konzervativní doktrína z 19. století.

Jak v brilantní analýze napsal ekonom Pavel Kohout, zlatý standard byl už tehdy přežitkem a jeho udržování za každou cenu bylo ryzím samoúčelem. Fed a americká vlády stejně nakonec nebyly schopny udržet stabilní hodnotu dolaru - v roce 1934 byla provedena devalvace dolaru na úroveň 35 dolarů za trojskou unci zlata. Zajímavé je, že v analýze pana Fürsta na tomto místě zcela chybí zmíňka o stěžejním Glass-Steagalově zákoně z roku 1933, stejně jako jeho zrušení v roce 1999. Čím to, že to nestálo řeč? Jaké dopady měly bankovní krize na reálnou ekonomiku za dobu platnosti tohoto zákona? Cituji opět ekonoma Pavla Kohouta: "Bezpochyby chybné bylo propojení komerčního a investičního bankovnictví, které bylo zakázáno již roku 1933 v rámci Glass Steagallova zákona (..) Americká Velká krize trvala řadu let, ale přinesla výsledky: stabilní bankovní sektor a solidní regulaci kapitálových trhů. Společně s existencí právního státu (včetně vylepšení bankrotového zákona) přispěly tyto faktory k tomu, že se ve Spojených státech podobná krize již neopakovala. Když v roce 1987 došlo k ještě mnohem horšímu poklesu kursů akciínež koncem října 1929, nemělo to žádné dopady na reálnou ekonomiku. Americký hospodářský systém byl dostatečně robustní, aby pokles akcií přežil ve zdraví."

Glass-Steagalův zákon byl ve své stěžejní části zrušen v roce 1999, přičemž tuto deregulaci doslova protlačil Alan Greenspan. Ano, přesně ten Greenspan, který je v článku pana Fürsta vyobrazen jako ztělesnění regulace a manipulace, ten samý Greenspan nastoupil do pozice guvernéra Fedu na NÁVRH Ronalda Reagana v roce 1987. Ano, přesně toho Reagana, který se řídil radami Miltona Friedmana. Hned v roce nástupu do funkce předstoupil Greenspan před kongres a urgoval za zrušení Glass-Steagalova zákona. Tehdy se ještě proti jeho snaze stavěla většina kongresu, za zmínku stojí republikán Chalmers Wylie. Ten samý Greenspan se v roce 1994 tvrdě postavil proti regulaci trhu s deriváty a v letech po splasknutí internetové bubliny i proti regulaci trhu se sub-prime hypotékami. Ten samý Greenspan v roce 1999 dosáhl svého, když prošel zákon rušící hlavní část Glass-Steagalův zákona, čímž zpetně posvětil první obří (tehdy protizákonnou) fúzi Citi Bank a Travelers, díky níž vznikla největší světová "bankopojišťovnaquot;,předznamenání a vzor pro budoucí "too big to fail".

Greenspan už v roce 2008 přiznal, že jeho bezmezná víra v samospásnost trhu byla scéstná. Tedy, "partially" ;.Stát selhal, jak napsal ekonom Jan Libich, nejenom tím, že regulatorně nevyžadoval větší transparentnost na trhu sekuritizace hypoték či nezakázal pokoutné mimo-rozvahové operace. Selhal také tím, že dopustil, aby k megafúzím a koncentraci bankovního sektoru došlo. Kdo s čím zachází, tím také schází - praví přísloví. Jen pro pořádek připomínám, že reakce americké administrativy situace opravdu ještě zhoršila, ale s jedním háčkem: Byla to Bushova administrativa, která nechala krachnout obra Lehman Brothers, což mělo za následek naprostou paralýzu, a bylo to samotný G. W. Bush, kdov roce 2008 předstoupil před americký kongres se slovy: "Our whole economy is in danger", když loboval a nakonec protlačil první obří záchranný balíček ve výši 700 miliard dolarů. Tedy zcela nekoncepční přístup Bushovy administrativy zapříčinil, že trhy si nebyly jisty doslova ničím. To také pan Fürst poněkud opomněl ve své analýze zmínit. Na druhou stranu, tehdejší americký ministr financí Henry Paulson většinu profesionální karéry pracoval pro Goldman Sachs, takže nejspíš dobře věděl, co hrozí, když peníze daňových poplatníků neuvolní. Byl to také důsledek "too big to fail", ale koneckonců Bush nic proti tomuto trendu nepodnikl a velkého obhájce deregulace z roku 1999, Alan Greenspana, nechal ve Fedu dosloužit až do roku 2006.

Bohužel jsem se ke článku nachomýtl až teď, každopádně uznání pro pana Fürsta, že zde přispívá do komentářů. Autor si má obhájit co píše, respektive co se píše na mises.org - tak to má být.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

František Marek | 15. 8. 2013 22:20

Když jsem četl Váš závěr, cituji:

.....Od roku 2008 žijeme v podivném bezčasí, kdy se nesplatitelné dluhy všech zúčastněných přesunuly z účtů bank na účty států, které se za ně zaručily penězi daňových poplatníků. Rozumným lidem pomalu dochází, že dluhy jsou nesplatitelné a na konci cesty gigantické státní hry s papírovými penězi nás čeká jako vždy v minulosti buď hyperinflace, nebo bankrot (popřípadě obojí)....

to mi to připomíná Titanic, jen s tím rozdílem, že oni tehdy katastrofu nečekali a my patrně ano. Proto si říkám, proč nějaké státní, či jiné úspory, či reformy? Sekeru v ČR ve výši 1,8 bilionu Kč stejně nikdy žádná politická reprezentace nesplatí, spíše navýší, tak proč si ještě naposledy pořádně neužít? Ještě více roztočit ruletu dotací, regulací, subvencí a sociálních dávek a podobných socialistických vylomenin...... a tančit se může všude. :)

PS: Pane Tomáši, Vaše články mají nejen hlavu a patu, ale jsou i čtivé a zábavné. Díky za ně. Možná byste mohl, třeba jako příští téma, napsat něco o zdravotnictví v USA s pohledu na ObamaCare a názory tamních obyvatel. Když jsem tam byl naposledy (2010) tak se vedla velká debata o tom, zda se nejedná o omezení svobody jednotlivce. Tehdy jsem tam viděl nějaký průzkum, kde byla více jak polovina dotázaných proti Obamově socialistickému experimentu. Tady, v ČR, to nikdo nedokázal pochopit. Jestli se, od té doby, něco změnilo a v jakém směru. Předem díky.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Ivan Harmat | 17. 8. 2013 04:36
reakce na František Marek | 15. 8. 2013 22:20

Frantisek,
ja zijem v USA uz vyse 7 rokov, takze mam prehlad co sa v tejto krajine deje. Obamova zdravotna reforma je stale velmi nepopularna, a to sa este ani poriadne nezacala. Tu je graf prieskumov za posledne 3 roky : http://www.realclearpolitics.com/epolls/other/obama_and_democrats_health_care_plan-1130.html
Viac ako polovica ludi nechce mat s ObamaCare nic spolocne, co je podla mna pozitivne, ale Washington s tym nechce nic robit, pretoze je to horuca tema. V Cesku ani na Slovensku to ludia nevedia pochopit, ze nikto nema narok na sluzby niekoho ineho, ci sa jedna o taxikara alebo doktora.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Kanioková J. | 15. 8. 2013 21:36

Hlubokosklon autorovi, skvěle polopaticky popsaná sebevražedná strategie naší euroatlantické civilizace..
Už odkaz na tento skvělý článek rozesílám, měl by být povinnou četbou.
Dík
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Petr Kocur | 15. 8. 2013 15:25

Autorovi děkuji, protože popsal to, co tuším. Že se Amerika a s ní i západní ekonomicky řítí do katastrofy.
Nejsem ekonom, ale musím se vyznat v rodinných financích a vzdor nikoli vysokým příjmům hospodařím doma s přebytkem.
Abych porozuměl složité věci (makroekonomika), tak si ji zjednodušuji, byť s vědomím, že to nebude úplně přesné.
Když budu léta žít doma nad poměry, budu dluh vytloukat dluhem a "čarovat" s půjčkami, jednoho dne přijdu úplně o všechno. Ergo kladívko, podobný konec čekám v USA i EU, přibližujeme se k němu i v ČR. To, co vidím, není řešení krize, ale jen odkládání účinného řešení s tím efektem, že problémy se kupí a jednoho dne přerostou před hlavu.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Karel Frauknecht | 15. 8. 2013 13:18

Krásný čtení, díky. Dlouhá pauza v psaní, no jó, vokurky:-).
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Krejčí | 15. 8. 2013 09:59

1. Pokud na něco existují dva protichůdné názory, a nejsme schopni posoudit, kdo má pravdu, je často lepší dívat se, co říkají lidé, se kterými nechceme mít nic společného, a poté zastávat opačný názor. Vzhledem k tomu, co o americké politice tvrdila bolševická propaganda, mám jasno v tom, ke komu se určitě nepřidat.
2. Pokud mě něco fascinuje na americké politice, je to nesmyslná bipolarita novodobého prvního a druhého lidu (šlchta - klér, tedy povýšení liberálové, co žijí za cizí peníze a náboženští fanatici), což byly dva hlavní důvody vzniku USA - útěk před evropskými příživníky těla a příživníky ducha.
Moje drobná oprava: FED nevznikl jako bohulibý úmysl, ale byl spiknutím odhlasovaným nestandardním procesem těsně před Vánoci, kdy hlavní odpůrci odjeli domů.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Petr Molik | 15. 8. 2013 09:38

Mě to přijde jako skoro stejná pohádka, jenom s otočeným znaménkem. Nejraději mám takové generalizace jako:
"Kdo chtěl, pracoval (práce bylo dost)" - Autor by si mohl na internetu najít třeba fotky těch farmářů, kterým za velké krize banka zabavila farmu (mnohdy ne jejich vinou, ale protože se ocitli v druhotné platební neschopnosti) jak stojí ve městech na ulicích s cedulí "Will work for food". Oni by dřeli jak koně jenom za jídlo pro děti, a určitě byli strašně "neschopní" ;,když jim ty děti umírali hlady.

Oni i libertariáni si vybírají jenom to co se jim hodí - Carter byl slabý prezident, ale měl pravdu, když před volbami sdělil, že si Amerika žije nad poměry. Regan to šmahem označil jako "neamerické&quo t;,vyzval američany aby pozvedli ekonomiku nakupováním. To že to všechno bylo na dluh už pravice taky taktně zamlčuje.

A k regulaci - není regulace jako regulace. Osobně si myslím, že třeba ten New Dealový Glass Seagal Act o oddělení retail a investičního bankovnictví byl naprosto v pořádku, dokud si banky nevylobovaly u Clintona jeho zrušení (a není to jen chyba Demokratů, pro zrušení hlasovali i prolobovaní Republikáni).

Na závěr jednu poznámku - fascinuje mě, kolik článků se na Finmagu věnuje rozborům americké monetární a fiskální politiky. Uznávám ,že monetární politika má určitý nepřímý dopad třeba na ceny komodit nebo odvozené úrokové míry. Ale co je nám proboha do toho, jaký má USA deficit a na co vynakládá peníze? Jaký dopad na českého občana má to, zda přijmou nebo zruší Obamacare, legalizují imigrany nebo postaví extra letadlovou loď. Copak vy létáte k zubaři do New Yorku, máte mexického zahradníka nebo synovce v US Navy? A i kdyby vás to nějak ovlivňovalo, co s tím jako neobčan USA a nevolič asi tak můžete dělat? Vyhrávat internetové diskuse o nesmrtelnosti chrousta je fajn, ale diskutujme racionálně třeba o nezmrvené penzijní reformě nebo o spoluúčasti pacientů u nás a diskuse o následcích rasové desegregace nebo závislosti na Food Stamps v Americe přenechme američanům nebo historikům.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Dřetlouch | 16. 8. 2013 15:38
reakce na Petr Molik | 15. 8. 2013 09:38

Roosevelt ovšem farmáře zničil ještě více.
Ve svém úsilí zvýšit koncové ceny (sic!) totiž snad jako první zavedl dotace za nepěstování obilí a jeho pálení, čímž motivoval velkovlastníky polí, aby vypověděli nájemní smlouvy farmářům, kteří ona pole měli v pronájmu.
Jelikož bylo totiž výhodné nepěstovat, velkovlastníci již nepotřebovali ony farmáře -- a naopak se s nimi rozhodně nemínili dělit o dotace za nepěstování obilí.

Paralela s EU čistě náhodná.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Kanioková J. | 15. 8. 2013 22:02
reakce na Petr Molik | 15. 8. 2013 09:38

Dne 6. května 1939 ministr financí Henry Morgenthau zhodnotil New Deal: „Utrácíme mnohem více prostředků než kdykoli předtím a ono to nefunguje. Po šesti letech této vlády říkám, že máme právě tak vysokou nezaměstnanost jako na počátku. A obrovský dluh k tomu“.

Reaganovy citáty -
Nejhrozivějším anglickým výrazem je, když někdo řekne: "Já zastupuji vládu a přišel jsem vám pomoci!"

Problém s našimi liberálními přáteli není, že by byli ignoranty. Problém je, že vědí kdeco, co neexistuje

Kolikrát mě napadlo, co by asi zbylo z Deseti přikázání, kdyby je dal Mojžíš ke schválení Kongresu.

Braň svou zemi, ceň si své rodiny, snaž se na sobě pracovat, řekni vládě, ať ti přestane dýchat na záda a dej tyranům najevo, že si na tebe mají dávat pozor.

"My, kteří žijeme ve svobodných tržních společnostech, jsme přesvědčeni, že růst, prosperita a v posledku i lidské naplnění vznikají a rostou zdola nahoru, nikoli od vlády směrem dolů. Pouze je-li lidskému duchu dopřáno vynalézat a vytvářet, pouze jsou-li lidé hmotně zainteresováni na hospodářských rozhodnutích a jejich úspěchu - pouze tehdy může společnost zůstat ekonomicky živá, dynamická, progresivní a svobodná. Důvěřujte lidem. To je nevyvratitelné poučení z celého poválečného vývoje, jež popírá představu, že rigidní státní kontrola je pro ekonomický rozvoj zásadní."

Jsem si jist, že každý pociťuje lítost nad jedincem, který upadl do příkopu na kraji cesty nebo v naší soutěživé společnosti nedokázal udržet krok s ostatními. Můj vlastní soucit však nadto patří i těm milionům neopěvovaných mužů a žen, kteří každé ráno vstávají, posílají děti do školy, odcházejí do práce, snaží se uhradit všechny poplatky za bydlení, platit nehorázné daně, aby umožnili soucítění s méně šťastnými, a kvůli tomu všemu musí obětovat mnohé ze svých tužeb, snů a nadějí.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Hampl | 15. 8. 2013 11:37
reakce na Petr Molik | 15. 8. 2013 09:38

V tom prvním je dobré rozlišovat mezi 30.léty, kdy práce fakt nebyla, a mezi 50.léty, kdy na každém rohu visela cedule "bereme lidi".

A proč je dobré tak podrobně studovat americký případ? Protože spousta věcí a principů, které jsou u nás pomíchány, jsou tam vidět v poměrně čisté podobě. Umožňuje nám to mnohem lépe rozkrývat mechanismy, které fungují i u nás.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Daniel Neumann | 20. 8. 2013 16:14
reakce na Petr Hampl | 15. 8. 2013 11:37

Příjmová nerovnost v Americe před Velkou krizí byla přesvědčicě zdokumentována na základě dostupných dat amerického finančního úřadu v této studii z roku 2003, hezkých pár let před propuknutím krize současné: http://elsa.berkeley.edu/~saez/pikettyqje.pdf

Zmíněná studie je založena na analýze daňových přiznání, přičemž vychází z přiznaných příjmů před odečtením daní a odvodů na sociální pojištění a nemocenskou. V ní obsažená data byla porovnána s vývojem dosaženým v roce 2006. Právě v tomto roce se totiž příjmy procenta nejbohatších Američanů dostaly - podle totožné metodiky výpočtu - na úplně stejný údaj jako v roce 1929, tedy 23 %ní podíl na všech příjmech v USA. Ve studiích s podobnou metodikou samozřejmě nejsou zaznamenány nepřiznané příjmy či krácení daní, přesto s ní pracují i analytici velkých bankovních konglomerátů, jejichž klientela z této jednoprocentní příjmové sféry do značné míry pochází. Svou výpovědní hodnotu tedy mít budou.

Souhlasím v tomto kontextu, že americký případ je třeba studovat proto, že tam jsou určité trendy vidět v poměrně čisté podobě. Právě proto má smysl věnovat pozornost studiím, které se příjmové nerovnosti v USA věnují.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 15. 8. 2013 11:14
reakce na Petr Molik | 15. 8. 2013 09:38

No, já se do podobných debat nerad pouštím, protože věru žádný expert na americké dějiny a ekonomickou politiku nejsem. Ale rozumím, proč se ty diskuze věnují právě USA. Státy jsou ztělesněním kapitalistického úspěchu a síly. Ta země opravdu dosáhla nesmírně mnoho. Pokud dnes z této pozice pomalu ustupuje, tak je asi důvodné, že se budeme ptát, co jsou příčiny a jaké budou důsledky.

Obě pohádky se tak zaměřují na vysvětlení úspěchů a neúspěšných fází - úspěch samozřejmě spočíval v to, že se vláda chovala ve směru nám libé ideologie a neúspěch je trestem za to, že vláda "naši" ideologii popírala, nedbala jí, jednala proti ní. Vyberou se fakta, která pro naši interpretaci vyhovují, potlačí se ta, která jí neodpovídají. Nu, a pak se vyvěsí nápis, "jak to bylo doopravdy".

Vzhledem k tomu, že jsem si ještě v raném mládí užil ideologické indoktrinace minulého systému, jsem celkem imunní, protože propagandistu prozradí jeden typický chybný úkon: vše v jeho pohádce podporuje jeho interpretaci. A to nemá s reálným, komplexním a rozporným světem nic společného.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Martin Brezina | 15. 8. 2013 08:12

Místo sepisování nepříliš přehledného textu jste mohl dát jen odkazy na příslušné texty z mises.org a podobných webů. Kompilát libertariánské argumentace. Všechno jsem už někde četl. A kde se to autorovi nehodí, tam mlčí.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Tomáš Fürst | 15. 8. 2013 08:18
reakce na Martin Brezina | 15. 8. 2013 08:12

Dobrý den, Martine. Linky jsem se snažil uvádět u všech zdrojů. Když píšu text o dějinách, jsem poměrně rád, že mi čtenáři sdělí, že všechno už někde četli. Opak by byl na pováženou:)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zavacky | 15. 8. 2013 07:16

Konečne po horúcich dňoch závan čerstvej logiky. Upozornil by som na niektoré schématické nepresnosti. Harding (ale aj Wilson) nesťahovali výrazne obeživo. To by viedlo k prepadu ako v 30-tych rokoch. Nerobili prakticky nič a to bol dôvod, prečo sa ekonomika rýchlo a zdravo stabilizovala.
Greenspan nebol príčinou peňažnej expanzie. Skôr jeden z jej dôsledkov. Ktokoľvek, kto by začal s uťahovaním by bol posudzovaný za zodpovedného (vedome aj nevedome) z mimoriadnej krízy(nevyhnutnej). Presne ako to píšete v závere. Taký človek by bol hromozvodom prakticky celej svetovej verejnosti.
Dovolím si znovu na záver ponúknuť svoju prácu: http://janzavackyblog.blogspot.sk/
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Tomáš Fürst
Studoval matematické modelování na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, momentálně pracuje na katedře matematické analýzy a aplikací matematiky...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!