Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Základní slova 25: Rozprava o právu a jeho počátcích

Dnes bude rozprava o základních slovech naší civilizace poněkud veselejší. Ovšem nikoli o to méně závažná. Žurnalistka Irena Válová svou otázkou po tom, kdo byl první advokát v dějinách, vyprovokovala někdejšího advokáta a nynějšího soudce mezinárodního soudu pro lidská práva Aleše Pejchala až k výletu do neolitu.

Ne vždy v historii byly vztahy mezi lidmi tak komplikované, tolik řízené takovým množstvím zákazů a příkazů. Navíc spravedlivý proces, jak byl definován, je vynález moderních dějin a souvisí se svobodami a právy člověka – jedince. Ne vždy taková práva existovala. Některým společenstvím stačilo rozhodnutí rabína podle pravidla „oko za oko“. Jiná společenství lidí druhé upalovala bez procesu.

Dnešní tak zvaná společnost se ráda pyšní svojí lidskostí. Stejná společnost však stejně ráda bez znalosti faktů i práva odsoudí druhého. Jako by veřejný pranýř byl stále cosi vzrušujícího. A to děsí při vědomí složitosti práva dnes, neboť právo je sice psáno do nejmenších detailů, ale nebrání to mnoha lidem druhého znovu „upálit“. Jako by se právo kvůli své složitosti rozcházelo s míněním lidí o něm.

V takové realitě musí důležitost osoby advokáta s jeho mnoha funkcemi ve společnosti nutně stoupat. Jistě tomu tak nebylo vždy. A tak mne napadá velmi banální otázka: Kdo byl první advokát v dějinách?

 

Svatá prostoto, tak tohle má být banální otázka! Ve kterých dějinách, prosím pěkně? Křesťanských, řeckých, indických, čínských nebo třeba křováckých? Samozřejmě, že to nevím, kdo byl prvním advokátem! A tipnu si, že to neví nikdo nikde, stejně jako nikdo neví, jak, kdy a kde vzniklo právo.

Zkusím to jinak. V „dějinách mého života“ nebyl prvním advokátem, který mne oslovil a okouzlil, nikdo jiný než Perry Mason. Ne pro svou obratnost, fantastický úsudek a překvapivé otázky, ale pro to, že v každém svém případu hledal a nacházel spravedlnost. On nikdy nebyl nástrojem svého klienta (jak s oblibou uvažují o advokátovi media či veřejnost), nehledal pro něho neoprávněné výhody. On se pohyboval vždy ve sféře vinen – nevinen, a když nevinen, pak tedy kdo je vinen. Tento literární frajer spravedlnosti (frajer v tom nejlepším slova smyslu) mě jako první směřoval mezi advokátní stav a určil mi i cestu, po které se v tomto stavu budu pohybovat. Samozřejmě, že realita je zcela jiná, než Gardnerova fikce. Advokát obvykle hájí klienty, kteří se skutečně provinili, a neodhaluje senzačně pravé viníky, tam, kde je policie nikdy nehledala. Ale advokát právě v oné nezáživné realitě nesmí nikdy sejít z té obtížné stezky, která je značena pouze zákonnými směrovkami, a jeho střelka kompasu musí být vždy namířena k zásadám přirozené spravedlnosti.

S prvním advokátem v dějinách to mohlo být asi takto. Jednoho krásného dne, určitě to byl den příjemný a slunečný, se Zubáč a Okáč prali na louce. Lítal zub za zubem a málem už došlo na oko za oko. Souboj byl lítý. Jako na potvoru nebyl široko daleko ani náčelník tlupy, který vyrazil na lov na mamuta, ani šaman, který rozmlouval se svými bohy ve vzdáleném posvátném hájku. Nikdo tedy nemohl zasáhnout z titulu své pravomoci, zbytečný boj zastavit a uložit oběma borcům zasloužené tresty. Jenom Myslil ležel v trávě a pozoroval obláčky na obloze, které mu schovávaly a zase odkrývaly slunce. Byl v dobrém rozmaru, a tak ho Zubáčovo a Okáčovo funění příliš nevzrušovalo. Přemýšlel o tom, že sluníčko je pořád stejně na obloze, i když ho některý z mraků zakryje. Zubáč však najednou nabyl nad Okáčem převahu a s velikým jekotem ho začal honit po louce. Okáč, jak utíkal, zakopl o ležícího Myslila a převalil se přes něho. Myslil zaklel, vyskočil, ale to už se k němu řítil Zubáč.

Myslila to zcela přestalo bavit a z plna hrdla zařval: „ A dost.“ Kupodivu se Zubáč zastavil a Okáč k němu udiveně vzhlédl. Oba totiž věděli, že Myslila nějaká prkotina hned tak nerozhází.

V tu chvíli začala první advokátní porada v historii. Myslil již klidným hlasem položil otázku: „Co to do vás obou vjelo? Jste jak malí kluci!“ Zubáč vyhrkl: „Říkal mi, že smrdím.“ Okáč opáčil: „Vždyť je to pravda.“ Myslil přičichl k Zubáčovi a povzdychl: „No, zrovna nevoníš. Kdy sis naposledy pral ty kožený spodky?“ Zubáč se začervenal tak, že rudá barva pronikla i přes husté strnisko vousů. „Nevím,“ zamumlal. Myslil se nadechl a začal. „Takže pánové. Vyrušili jste mě ze závažné úvahy o slunci a mracích, ale díky tomu jsem přišel na něco lepšího. Okáči, kdyby Zubáč nesmrděl, dopustil by ses vůči němu urážky na cti, když bys mu říkal něco o smraďochovi. Ty ho Zubáči zase nemáš co tlouct, mohl bys mu ublížit na zdraví. A oba dva se dopouštíte výtržnosti na místě veřejnosti přístupném. Být tady náčelník, tak vás nechá zmrskat.“ Okáč odtušil: „To vím taky, proto jsem mu o tom smraďochovi řek, až když náčelník odešel na mamuta.“ Myslil se usmál: „Takže nabízím tenhle smír: Zubáč si zajde vyprat spodky a Okáč taky, protože jeho vůně se od té Zubáčovi příliš neliší. Propříště máte smraďocha vzájemně zakázaného. Kdyby ti přesto někdy v budoucnu, Zubáči, Okáč řekl něco neuctivého, nebudeš se s ním prát, ale přijdeš za mnou. Já vyzvu Okáče k zaplacení satisfakce ve výši jedné srnky za morální újmu. Půlku dostane Zubáč, druhou já, jako palmáre. Když to Okáč dobrovolně nezaplatí, předstoupím před náčelníka jako zástupce Zubáče a budu chtít po něm rozhodnutí. To už ale bude pro vás pro oba mnohem dražší než jedna srnka.“

Myslil dokončil první právní poradu v dějinách, svalil se do trávy a začal zase pozorovat mráčky. Zubáč s Okáčem šli prát spodky a ani náčelník ani šaman nevěděli, že právě byly položeny základy spravedlivého procesu pro jejich tlupu, a tím i pro lidstvo.

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Právo a proces

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK