Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Tři postřehy z Neapole

| 26. 7. 2013 | Vstoupit do diskuze

Zápisky ze čtrnácti dnů v nejšpinavější evropské metropoli.

Tři postřehy z Neapole

„Zaleť si do Neapole. Uvidíš, jak to bude v Unii vypadat za padesát let,“ ponoukal mě kamarád tak dlouho, až jsem se ocitnul pod Vesuvem. Nevím, jestli jsem tam zažil i naši budoucnost. A kdyby přece jenom ano, haldy odpadků a chaotická veřejná doprava v ní budou vykoupené pitelným vínem, které v restauraci bude stát jen tři eura za lahev. Za mě cajk.

Věštit tedy nebudu, o tři postřehy se ale podělím:

Jak vypadají laissez faire silnice

S každým novým dopravním omezením, naposledy s třicítkou po celém pražském Karlíně, se poměrně logicky vynoří nářky motoristů: je to ekologistická levicová regulace. My chceme jezdit pravicově: svobodně a bez regulací.

V neapolských ulicích jsem zažil největší dopravní anarchii ve svém životě. Projíždění křižovatek na červenou. Motorky zkracující si cestu po chodnících. Parkování, že by se kolem neprotáhla Ljuba Skořepová, natož vozíčkář nebo matka s kočárkem. Za dva týdny jsem neviděl jedinou silniční kontrolu, jediný lístek za stěračem a ani jediný zákaz vjezdu hlídaný kamerou tak jako v severoitalských městech.

Kdo myslíte, že z téhle anarchie těžil nejvíc? Chodci, tedy alespoň ti bez hendikepů. Bylo to úlevné: žádné hledání přechodu, žádné čekání na zeleného panáčka. Stačí po vzoru ostatních zavřít oči, vkročit do silnice a otevřít je na druhé straně. Někdo to zadupnul, což nebyl problém, protože se v takových podmínkách nedá jet rychleji než karlínskou třicítkou. Jiný vás obkroužil. Všichni byli v permanentní pohotovosti, připravení na to, že se do ulice vřítí chumel desetiletých fotbalistů běžících za míčem.

Můžete vést všelijaké chlapské řeči, ale když vám pod kapotu třílitráku vběhne člověk, nepřejedete ho. Funguje to tak možná u klávesnice, jenže ne za volantem. Jinak máte pravdu: doprava v českých městech je skutečně přeregulovaná a zbytečně draze hlídaná policií. Jenže ve prospěch aut.

Mnozí první budou poslední a poslední první

Že je jih Itálie výrazně chudší než sever, to nejspíš víte ze zpráv o Lize severu, odmítající doplácet na oblast jižně od Říma. Populární interpretace zní: lenoší pod sluníčkem, kdyby se radši pustili do práce…

Zuby si ale tenhle jednoduchý příběh vyláme na skutečnosti, že ještě v půlce 19. století bylo Království dvojí Sicílie, řízené z Neapole, bohatší než většina ostatních italských států. Slunce tehdy svítilo stejně a pozdější příval imigrantů z Lenošné Lhoty historické knihy taky nezmiňují. Co se tedy změnilo?

Dramatický úpadek jihu Itálie během několika desítek let dává zapravdu těm, kteří tvrdí, že na bohatství společnosti mají větší vliv její instituce než klima nebo geny obyvatel. Jako například ekonom Daron Acemoglu a politolog James A. Robinson v knize Why Nations Fail.

Jih doteď vnímá jako křivdu vynucený příspěvek ve výši 600 milionů lir do společné italské kasy – hlavně proto, že z ní pak italská vláda financovala infrastrukturu hlavně na severu. Paralely se současným kontinentálním přerozdělováním se nabízejí.

Tak trochu jiná restaurace

Kamarád, který mě do Neapole poslal, si v rodišti pizzy před časem dělal rešerši pro rodinnou pizzerii. Pokud pracujete v podobném oboru, tohle město vám skutečně může otevřít oči: třeba v tom, kolik stolů se dá nacpat do deseti metrů čtverečních. Sám jsem tady zažil nejlépe fungující fastfood ve svém životě: trattorii Nennella. Její kouzlo spočívá právě v tom, že si nevšimnete, že jíte ve fastfoodu. Šlape to tu rychle, protože je všechno promyšlené jak v japonské automobilce.

Na jídelním lístku nenajdete ceny: za hlavu totiž platíte fixních dvanáct euro (tři sta korun). Nečekejte „all you can eat“ – ale tři chody: primi (těstoviny nebo salát), hlavní jídlo s přílohou a navrch ovoce. K tomu po lahvi vína i vody. Tím pádem žádné dělání čárek a složité počítání účtů, zkasírují si vás prostě u dveří. Dýško hážete do kyblíčku nad východem – všichni číšníci se v tu chvíli zastaví a zavolají grazie! a od placmistra dostanete za trinkgelt žeton na kafe připravované před tratorií.

Díky tomuhle systému nemusíte mít jako hosti strach z toho, že byste na čemkoliv krváceli. (Odmala mě straší ta pravděpodobně smyšlená historka, jak si Jiří Kodet v londýnské restauraci omylem objednal svatební dort.) Poloviční porce nevedou: děti si ale můžou jídla rozdělit mezi sebou. Pro podnik jsou výhody obrovské: všechno je nachystané dopředu, od jednotných sad příborů po rozpočítané plastové kelímky na vodu a víno. Neekologické, ale efektivní: číšník ze stolu při vašem odchodu vezme jen talíře a příbory, zbytky shrne na stůl ke kelímkům, zaváže do jednorázového ubrusu – a za deset sekund si k vyfintěnému stolu sedají další hosté.

Asi nemusím zmiňovat, že se celá nabídka mění každý den podle čerstvých surovin.

Jedinou reklamou jsou pochvaly v průvodcích a zdarma rozdávané pohlednice. Na stůl se i přesto večer čeká, což ale není problém: o pět metrů dál jeden potetovaný chlapík otevřel bar, ze kterého prodává do fronty drinky. Po euru. A samozřejmě: do plastového kelímku.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK