Pavel Kohout: Krize vlády je krizí systému

Koalice. Menšinová vláda. Úřednická vláda. Hlasování o důvěře. Předčasné volby. Přeběhlíci. Všechny tyto „termíny“ známe důvěrně. Poslední vláda, která žila po celé volební období, byla vláda premiéra Miloše Zemana během let 1998 až 2002. Od té doby Česká republika žije v nepřetržitém politickém provizoriu.

To by nemuselo tolik vadit, kdyby neustálý politický chaos neškodil financím a ekonomice této země. Dvě čísla. Dluh vlády na konci vlády premiéra Zemana činil 28,2 procenta HDP, a to ještě bylo tehdy považováno za alarmující a nezdravý růst zadlužení. Poslední údaj podle serveru Veřejnýdluh.cz činil 47,04 procenta hrubého domácího produktu.

Politický chaos je drahý. Má za následek dluhy, plýtvání, vyšší daně, nezaměstnanost a tak dále.

Dobrá. Co je ale příčinou chaosu? Lze ji odstranit? Než odpovíme na tyto otázky, nejprve jeden zdánlivě nesouvisející případ bankovního krachu.

Člověk není dokonalý, počítejte s tím

V únoru roku 1995 utekl Nick Leeson, hlavní obchodník singapurské pobočky banky Barings. Ukázalo se, že za sebou zanechal ztráty ve výši přesahující 800 milionů liber. Banka Barings okamžitě zkrachovala. Vyšetřování ukázalo, že Leeson prováděl vysoce rizikové obchody, které dlouho kamufloval v účetních knihách. Jako hlavní obchodník měl na starosti obchody, ale také administrativu a účetnictví.

Zkušenost s Leesonem ukázala, že sloučení funkcí šéfa obchodu a šéfa účetnictví není správné uspořádání. Pokud dotyčný šéf má dobré lidské a profesní kvality, nemusí se vada systému projevit. Pro jedince charakterově slabší ovšem představuje výzvu pro zneužití. Dobrý systém má být robustní. Již samotné uspořádání pravomocí a odpovědností má vylučovat možnost zneužití. Je třeba počítat s lidskou nedokonalostí – dobrý systém omezuje její dopady.

Od časů Leesonova skandálu se bankéři poučili. Funkce vedoucího obchodu a hlavního účetního jsou dnes pečlivě odděleny. A i když od té doby zkrachovalo na světě mnoho bank, nikdy to nebylo ze stejných důvodů: vždy selhal nějaký jiný aspekt systému. Moderní bankovnictví je nejsložitější lidskou organizací, která kdy existovala. Představuje proto ideální živou laboratoř pro studium společenských systémů. Jednoduchý příklad s Leesonem ukazuje, jak snadné může být v některých případech předcházet fatálním chybám.

Tradice, na jejíž původ se zapomnělo

Návrh společenských systémů je dnes spíše technickou disciplínou než společenskou vědou. Bylo za ni uděleno již několik Nobelových cen (Eric Maskin, Alvin Roth, Lloyd Shapley) a usnadňuje život mnoha lidem. Je rozdíl žít a pracovat v chaosu, nebo v hladce fungujícím, dobře organizovaném prostředí. Ale vkrádá se otázka: nejde tak trochu o zatracované sociální inženýrství?

Nikoli. „Inženýři lidských duší“ padesátých let se pokoušeli změnit podstatu člověka, aby lépe odpovídala tehdy nové socialistické společnosti. Současné systémové inženýrství naopak tvoří organizační struktury odpovídající lidské přirozenosti. Včetně všech možných nedokonalostí a neřestí, jimiž lidé mohou trpět.

Z toho je vidět, že český politický systém není produktem systémového uvažování. Nepsali jej inženýři, ale právníci, kteří nikdy neuvažovali o dynamice vývoje soustavy a o možných anomálních situacích. Zásadní rysy českého politického systému byly prostě opsány z ústavy první Československé republiky. Ta je opsala od Rakušanů a zčásti od Francouzů, kteří zase opisovali od Britů.

Tak například dominantní role české Poslanecké sněmovny není produktem rozumové úvahy, ale kupodivu výsledkem dávné historické události: bitvy u Naseby v roce 1645. Tehdy armáda anglického Parlamentu porazila vojska krále Karla I. a Dolní sněmovna se stala neomezeným vládcem země. Toto uspořádání pak od Angličanů opsali téměř všichni – kromě Američanů, kteří se úmyslně chtěli odstřihnout od svých bývalých pánů.

Neexistuje tedy systémový důvod, proč by Poslanecká sněmovna měla být nadřazena Senátu. Pouze tradice, na jejíž původ se navíc dávno zapomnělo.

Zákony přírody nepřepíšeš. Na rozdíl od lidských

Jiný příklad. Konflikty mezi prezidentem a vládou jsou pozůstatkem monarchistické duality: panovník versus předseda vlády. Lze logicky čekat, že dvě osobnosti se mohou dostat do konfliktu. Problém lze obejít, pokud hlava státu má čistě ceremoniální postavení: britská královna, německý prezident. Čistší řešení používají USA, kde hlava státu je zároveň předsedou vlády. Ta z principu fungování systému nemůže být koaliční.

V českém politickém systému naopak prakticky nemůže vzniknout jiná vláda než koaliční. I Zemanova vláda se opírala o koalici zvanou „opoziční smlouva“. To je z inženýrského hlediska špatné řešení: koalice generují nepřetržité problémy už jen svým rutinním provozem. (I na úrovni magistrátů či krajů.) Motivují k úkladům a intrikám proti koaličním partnerům. Pokud tato slova náhodou čte Kristýna Kočí, dobře ví, o čem je řeč.

Americkou ústavu navrhovali částečně právníci, částečně příslušníci jiných profesí – uměli ale systémově myslet. Díky tomu Spojené státy přežily leccos, včetně občanské války, aniž utrpěly jedinou vládní krizi. Předčasné volby a koalice jsou v USA pojmy z jiného světa. Stejně jako přeběhlíci. Každý poslanec či senátor je zvolen do Kongresu sám za sebe. Nepotřebuje nikam přebíhat, neboť stranická hlasovací disciplína je nevynutitelná.

V české politice je stranická disciplína další systémovou vadou české politiky: loajalita vůči straně a vůči voličům je rozdvojena. Každý zákonodárce se snadno může dostat do konfliktu mezi ústavou („Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“) a požadavky stranického klubu.

Lze exaktně stanovit, jaké systémové příčiny vedou k trvalé české politické krizi. Bohužel většinou jde o příčiny kodifikované v ústavě, a tudíž velmi obtížně změnitelné. Na druhé straně, i ústava je jen zákon, a lze ji tudíž změnit. Na rozdíl od zákonů lidské přirozenosti, které jsou neměnné.

Psáno pro Lidové noviny