Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nezávislá policie – lék na korupci, nebo temná hrozba?

| 24. 6. 2013 | Vstoupit do diskuze

Nezávislost je skvělá třeba v umění. Ale opravdu chceme docela nezávislé i ozbrojené síly? Naši předkové by takovou myšlenku označili za šílenou.

Nezávislá policie – lék na korupci, nebo temná hrozba?

Jestli někdo bude vycházet ze zkušeností jen několika let, může si postavit dům v korytě řeky. Ale ten, kdo dokáže zohlednit i delší zkušenost, si ho radši postaví na kopci. Jestli někdo bude vycházet ze zkušenosti posledních několika desetiletí, bude si spořit do státního fondu. Kdo dokáže zohlednit i větší časový úsek, bude investovat spíš do dětí a do svých schopností. Ten, kdo vychází z politické reality posledních let, může se radovat z toho, že policie získala nezávislost. Kdo má širší rozhled a zajímá se taky trochu o dějiny, toho něco podobného k smrti děsí. Protože ozbrojené síly vymykající se politické kontrole... Na konci toho zpravidla není Bruce Willis chránící nebohé vesničany, ale neovladatelné drancující bandy.

Dlouhodobá lidská zkušenost totiž říká, že pokud bude někomu svěřena nekontrolovaná moc, dřív nebo později ji začne zneužívat. A všichni také víme, že je lepší snášet režim, v němž se krade, než režim, ve kterém beze stopy mizí lidé, kteří se znelíbili důstojníkům tajné policie. Dlouhodobá zkušenost také říká, že na začátku si každý myslí, že se to může týkat jen těch horších, zkorumpovanějších, bohatších, židovštějších atd. A pokaždé se to ukáže jako iluze.

Jak spoutat Leviatana

Nejprve trocha teorie. S trochou zjednodušení můžeme říci, že základní politologická otázka už od pozdního středověku zní: Jak najít model, který zabrání extrémním případům tyranie, respektive který zabrání zneužívání státní moci vůči vlastnímu obyvatelstvu?  Odpověď, která se nakonec ukázala jako neúčinnější, spočívá v ideji dělby moci. Podle ní má být moc státu rozdělena na tři oddělené části, které se mají navzájem hlídat:

  • Moc výkonná (vládní) – předseda vlády, ministři a všichni jejich zaměstnanci. Prostě ti, kdo se starají o chod veřejné správy a kdo mají naplňovat záměry vládce – panovníka, lidu nebo kohokoliv jiného.
  • Moc zákonodárná – moc stanovovat pravidla, podle kterých se vládne. To jsou v našem případě poslanci a senátoři.
  • Moc soudní – moc rozhodovat spory mezi jednotlivci, mezi jednotlivci a vládou i spory mezi jednotlivými typy moci.

Je to koncepce, která už skoro 300 let dobře funguje a celkem spolehlivě dokáže zabránit despocii. Vlastně jediné místo, kde dochází opakovaně k poruchám, jsou soudy. Co když soudci začnou vynášet svévolné rozsudky a ignorovat pravidla, podle nichž se mají řídit? To je ovšem problém, který se v České republice projevuje jen okrajově – v podstatě jenom, když soudci nejvyššího soudu hlasují o svých vlastních platech a o svých vlastních důchodech.

Kdo má úkolovat policii

Kde je v tom nezávislá policie a nezávislá prokuratura? Samozřejmě, že není! Policisté a prokurátoři jsou prostě jen státními zaměstnanci a plní zadání, která dostávají od vládce. Mají urážku císařpána přísně stíhat, nebo spíš ignorovat? Mají se věnovat pořádku na ulicích, nebo spíš vyšetřovat zločiny bílých límečků? Mají být zdvořilí, nebo spíš budit hrůzu? To jsou otázky politické, nikoliv odborné. V demokratickém státě o nich rozhodují voliči, jinde třeba král. Pokud o nich začnou rozhodovat sami policisté a prokurátoři, vzniká režim zpravidla označovaný jako policejní diktatura.

Pokud máme za to, že má být před soud postaveno víc korupčníků, měli bychom volit politika, který slíbí, že najme takové prokurátory, kteří to dokážou. Když toho nebude schopen, máme si příště vybrat jiného politika. To předpokládá, že politik prokurátory zaměstnává, má pravomoc je vyměnit a řídit. A je před voliči odpovědný za výsledky jejich práce. Totéž platí o policii.

V některých systémech je tomu tak, že policejního ředitele voliči nenajímají prostřednictvím poslanců, ale volí jej přímo. Pokládám to za mnohem šťastnější, ale to je v zásadě technický detail.

Když se hovoří o vládě zákona, myslí se tím, že bezpečnostní sbory musí při plnění požadavků vládce dodržovat pravidla. Ale v žádném případě se tím nemyslí, že by zákonodárce mohl policisty úkolovat. To už by bylo porušení dělby moci.

Šikanovat oběti je snadnější než honit zločince

Proč nemá být policie nezávislá? Protože moudří muži minulých staletí si uvědomovali, že i policisté jsou jen lidé a že mají tendenci volit pohodlnější variantu.

Mohou třeba zjistit, že boj proti určitému typu zločinců je příliš nebezpečný a že je snadnější šikanovat slušné občany, kteří si stěžují. Ostatně, jestli čtete články Benjamina Kurase o současné Velké Británii, můžete si všimnout, že se tam stalo něco podobného. Orgány státní moci (včetně soudců) se začaly bát agresivních muslimů, takže je častěji potrestána bílá oběť než pachatel. A jsou i horší příklady. Třeba obyvatelům jihoamerických zemí nezávislost policie vesměs nepřinesla nic dobrého. Tak tomu bylo odjakživa. Historie je plná příkladů, kdy se vojenské jednotky vymkly kontrole a místo boje s nepřítelem začaly drancovat vlastní zemi. 

To všechno neznamená, že bychom myšlenku nezávislé policie a nezávislých prokurátorů nutně museli zavrhovat. Časy se mění a třeba nezávislou centrální banku taky v tradiční koncepci rozdělení moci nenajdeme. Ale pokud máme mít nezávislou policii, potřebujeme taky mechanismy, jak ji spoutat a kontrolovat.  Jinak jsme vypustili Godzillu do obydleného města. To není něco, s čím bychom si mohli hrát nebo čím řešit momentální frustraci.

Zdvořilý policista versus policista násilník

Po změně režimu v roce 1989 bylo všem jasné, že policie a armáda musí být plně podřízeny civilní (rozuměj politické) vládě. Policisté tehdy byli zdvořilí a snažili se lidem opravdu pomáhat. Navzdory všem prověrkám a neustálým organizačním změnám, které jim ztrpčovaly život. Jenže od té doby bezpečnostní sbory postupně získávají nezávislost a objevují se varovné signály, které jsme ignorovali. V roce 2006 byla jedna náměstkyně z ministerstva (jméno schválně neuvádím) několik měsíců ve vazbě a zažila tam spoustu ponižování – včetně dřepování ve spodním prádle před mužskými dozorci. Takový malý český Abú Ghrajb. A po pár měsících se ukázalo, že ve vazbě byla omylem. Kolik dozorců si myslíte, že skončilo před soudem a ve vězení? Správně, ani jeden. Prostě se to přešlo. Případ vzbudil určitou pozornost, protože se jednalo o vysoko postavenou dámu. Jak to asi vypadá, když se do vazby omylem dostane třeba obyčejná prodavačka?

Pár let předtím se provalilo, že brněnští strážníci během výcviku nacvičují popravy zajatců (kulkou do hlavy klečícího člověka). Pochopitelně nejde o to, že by pak někoho doopravdy popravili, ale zcela zřejmě jsou tak vedeni k úplně zbytečné agresivitě. A myslíte, že to vedlo k výměně vedení? Ani náhodou.

Mezitím přibývá případů, kdy řadový policista nezvládne situaci a začne se prát. Nevěřil bych tomu, kdyby se to nestalo mému známému. Starší muž nevelkého vzrůstu se dopustil klukoviny. Když ho policista vyzval k předložení občanky, zdráhal se průkaz vytáhnout, chtěl vědět, k čemu ho policista chce a ještě se zajímal o služební číslo. Policista – místo, aby postupoval klidně a důrazně – zavolal kolegu a pořádně ho zmlátili. A nakonec nebylo možné si ani stěžovat, protože dva policisté si navzájem dosvědčili, že byli napadeni.  Asi není náhodou, že fantastický komentář Příště si můžou přijít i pro vás pochází od Jana Hrbáčka, který se podobnými případy zabývá už léta. Má plastickou představu, co neznamená nekontrolovaná policie.

Mimochodem, to je jeden z obrovských rozdílů mezi českou a třeba americkou policií. Američtí policisté vzbuzují respekt, neváhají postupovat razantně, ale kdyby byl někdo z nich přistižen, jak kope do ležícího člověka, šel by do vězení. V Čechách to není příliš velký problém. Kdyby americká policie zatýkala Obamovu sekretářku, přišli by pro ni dva pánové v oblecích, zdvořile by jí předali zatykač a cestou do auta by jí přidrželi dveře. U nás dojde na donucovací prostředky určené pro zvlášť nebezpečné a agresivní zločince (viz komentář Václava Vlka staršího).

Racionální jednání z hlediska policejního šéfa

Odpověď na otázku, proč selhávají média, je jednoduchá. Je to cena za poskytování důvěrných informací. Což je, mimochodem, další problém. Dokud se dozvídáme, kterého podnikatele oslovuje který politik Mazánkem nebo Kolibříkem, o nic nejde. Jenže ono se to děje i třeba u případů znásilnění! Oběti doktora Bartáka by si své svědectví možná rozmyslely, kdyby věděly, že řízení bude veřejné, že iDnes zveřejní jejich fotografie a že zpravodajství přinese kompletní detaily, včetně komentáře pachatele o kvalitě jejich těl. Jeden soudce si tak vyrobil mediální kontakty, které se mohou hodit.

Možná můžeme mít pocit, že nezávislá policie může fungovat jako kladivo na rozkrádače státního majetku. Ale nevěřme tomu. Zkuste si představit, že jste vy sami na místě velitele policejního oddílu. Chcete se ve zdraví dožít důchodu a máte rodinu. Zaměříte se na velké bosse, v jejichž kapsách mizí každý rok miliardy, jsou všeho schopní a mají kontakty do podsvětí? Není jednodušší chvíli pózovat s nějakým neoblíbeným politikem v želízkách? A mezitím občas poskytnout službičku zmíněnému bossovi. Třeba tak, že zatknete nějakého potížistu a přihrajete novinám informaci o zapojení toho potížisty do projektu OpenCard.

Policii vymknutou kontrole můžeme zasadit do kontextu emancipující se státní byrokracie (tzv. „odborníci“), která na mnoha místech přebírá rozhodování, okázale ignoruje voliče a otevřeně sleduje svoje zájmy. Základní příčina je všude stejná. Pravidla jsou příliš složitá, je jich příliš mnoho, struktura je příliš nepřehledná, stát je zkrátka příliš rozsáhlý. Až bude přijat zákon o státní službě, byrokraté se stanou i formálně neodvolatelnými a zámek zacvakne. Můžeme měnit politiky třeba každý týden a můžeme i měnit volební zákon, nepomůže to.

Kdybychom místo „vlastního názoru“ převzatého z iDnes raději četli staré knihy, mohli jsme se tomu vyhnout. 

Petr Hampl

Petr Hampl

Tatík, který se živí normální prací (majitel malé firmy, expert na prodejní metodiky a marketing složitějších technologií) a po večerech se zabývá sociologií. Momentálně si dálkově dodělává doktorát na FF UK, kde už dříve...

Komentáře

Celkem 16 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK