Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Radek Jaroš: Vůle, vytrvalost, strach, vášeň a sebekontrola

Martin Vlnas
Martin Vlnas
22. 6. 2013

„Když jsem lezl na Manáslu, který má 8162 metrů, ušel jsem dvacet kroků a pak jsem se musel dvacetkrát nadechnout, při výstupu na Lhotse, který má 8516 metrů, už jsem udělal jen šestnáct kroků, a pak jsem se musel padesátkrát nadechnout, abych mohl udělat dalších šestnáct kroků,“ vypráví mi Radek Jaroš, český horolezec, který pokořil všechny osmitisícovky na světě kromě prokleté K2.

Radek Jaroš: Vůle, vytrvalost, strach, vášeň a sebekontrola

Co se vám honí hlavou, když se po měsících příprav a několikadenním výstupu konečně ocitnete na vrcholu?

Konečně už nemusím dál. (smích) Ale pozor. Rozhodně to neznamená, že když jste na vrcholu, máte vyhráno. Pořád ještě musíte dolů. Tenhle vykřičník ve vás musí rezonovat za každých okolností. U výškového horolezectví zkrátka není cílem vrchol, ale návrat.

Jak v sobě ale sebrat odvahu a otočit se, když jste třeba dvě stě metrů pod vrcholem?

Těžké už je jen to takový moment rozpoznat. Pak ještě musíte vyhrát boj v sobě samém. Zatím se mi to vždycky podařilo a doufám, že to tak bude i nadále. Otáčel jsem se takhle na dohled vrcholu Everestu nebo na Dhaulágirí ve výšce přes osm tisíc metrů. Sto padesát metrů od vrcholu. Proč jsem to udělal? Abych měl ještě někdy šanci tam vrátit. Pokud bych pokračoval, byla šance na návrat malá.

Je těžší stoupat, nebo slézat?

Při sestupu už je koncentrace oslabená a svou roli hraje i vyčerpanost. Záleží, kolik sil se vám podařilo ušetřit při výstupu. Když slézáte osmitisícovky, žádné „přátelství na laně“ neexistuje – každý leze sám za sebe. Nesmíte udělat chybu, protože je všechno jen na vás.

Proč jste si jako první osmitisícovku vybral v roce 1994 hned nejvyšší horu světa Mount Everest?

Nevybral jsem si jí, šlo o shodu okolností. S lezením jsem začínal na Českomoravské vrchovině, pak přišly Tatry. První opravdu vysoké hory byly ale až Ťan-šan a Pamír. Když jsem se vrátil, řekl jsem si Tak na to se můžu s klidným srdcem vykašlat. Výpravy stály obrovské množství peněz, byly časově náročné a úspěchu či neúspěchu mnohdy rozhodovalo počasí. Proto jsem se vrátil ke skalkám, až přišla v roce 1994 nabídka jet na Everest. V tu chvíli mi spadla čelist, protože jsem si nikdy v životě nemyslel, že ho uvidím na vlastní oči, natož že bych na něj mohl lézt. Nakonec jsme vrcholu nedosáhli, ale nakoplo mě to a za čtyři roky jsem se do Himaláje vrátil a tehdy to již vyšlo.

Počasí vám už nevadilo?

Byla to zkrátka výzva a splněný sen. Pro řadu sportovců jsou vrcholem kariéry olympijské hry, pro nás horolezce je to Everest.

Nestává se ale dnes z Everestu spíš turistická destinace pro bohaté?

Vnímám to tak. A je to škoda. Dnes už na Everest horolezci nelezou. V základním táboře dnes najdete lidi úplně jiného ražení. Je to hodně zvláštní místo. Když jsem před dvěma lety sám lezl na Lhotse, která má společný základní tábor s Everestem, prožil jsem v největším táboře na světě dva měsíce největšího osamění. Bylo to psychicky hodně náročné. Naštěstí se tohle vynášení děje pouze na Everestu.

Jaký typ lidí tuhle turistiku provozuje?

Adrenalinoví zbohatlíci. Výstup na Everest bude vždycky náročný, i když většinu práce odvedou Šerpové, vy máte na zádech kyslíkovou bombu, lehnete si do jimi postaveného stanu a sníte jimi uvařenou večeři.

Zmínil jste, že lezete sám. Proč?

Na Lhotse to byla znouzectnost. Začínal jsem ve velkých skupinách, to mě ale nebavilo, proto jsem vyhledával menší skupiny – utvořili jsme si čtveřici, ve které jsme lezli společně. Občas ale někdo nemohl, neměl peníze, pak jeden z kamarádů zahynul, s dalším jsme se rozešli… Najednou jsem zjistil, že nemám spolehlivého parťáka. Třeba při výstupu na Annapurnu byla jeden čas padesátiprocentní pravděpodobnost, že pokud vylezete na vrchol, už se nevrátíte. Nyní je třicetiprocentní. To není pro normální smrtelníky. Co by tam dělali? Snazších způsobů, jak se zabít, jsou mraky. Proto jsem se nakonec rozhodl, že pokud nebude s kým, půjdu sám. Takhle jsem v roce 2011 slezl Lhotse a v roce 2009 Manáslu.

Bojíte se?

Ano. To k tomu patří. Strach je brzda, sebereflexe, kontrola. Pokud se člověk nebojí, dělá hlouposti.

Ze čtrnácti osmitisícovek vám zbývá jen jediná. Kolikrát jste se již o vrchol K2 pokoušel?

Čtyřikrát. Někde je dáno a někde zase ne. Tak to chodí. Moje procentuální úspěšnost zdolaných vrcholů na počet pokusů je obrovská, drtivou většinu hor jsem zdolal na poprvé, tři na druhý pokus, kádvojka odolává. Jednou jsem se zranil…

Co se vám stalo?

Rozdrtil jsem si prst. Paradoxně nikoli během výstupu ale v základním táboře. Přišel jsem, zranil se a zase odletěl vrtulníkem pryč.

Proč to nevyšlo během při ostatních pokusech?

Počasí. Dva roky na K2 nevylezl vůbec nikdo.

Kdy chystáte další pokus?

Plánoval jsem ho letos, ale loňský výstup na Annapurnu mi trochu zhatil plány. Sice jsem se vrátil zpět živý, ale omrzly mi nohy. Pořád jsem ale dopadl dobře. Ze sedmi lidí, kteří jsme na vrchol vyrazili, se nás vrátilo jen šest.

Co se stalo?

Jeden z nás se otočil k sestupu dřív a ztratil se během cesty. Co se mu stalo, nevím.

Překvapuje mě, že se nikdo neotočil s ním…

… byl to Maďar a jejich skupina, která vyrazila s námi, nebyla dostatečně aklimatizovaná. Pospíchali, aby využili poslední šance na zdolání vrcholu. Na vrchol jsme lezli celou noc – od devíti v noci do devíti do rána…

… ono se leze na vrchol po tmě?

No, my jsme už předtím šli týden. Většinu horolezců odradila lavina, která spadla těsně před námi, ale my jsme se rozhodli pokračovat. Ostatní ztratili morálku. Muselo se totiž prolézt kuloárem [strmá, úzká, hluboká rokle, pozn. redakce], kterým laviny v nepravidelném intervalu padaly. Byla to trochu ruská ruleta, jenže v bubínku nebyl jeden ale čtyři náboje. Pak jsme stoupali dalších pět dní a teprve potom přišel závěrečný výstup na vrchol. V poslední fázi jsme za den vylezli jen o dvě stě padesát metrů, vyčerpání bylo obrovské. Přes noc jsme na vrchol lezli především kvůli počasí. V noci a ráno bylo hezky, ale odpoledne se strhla sněhová bouře s vichřicí. Pokud by nás zastihla na vrcholu, byl by konec. A tomu jsme se chtěli vyhnout. Odpoledne zkrátka nakoukáte trasu a vtisknete si ji do palice. Pak lezete s čelovkou a doufáte, že jste si trasu zapamatoval správně.

Co si mám představit pod tím, že bylo v noci na Annapurně hezké počasí?

Nesmí foukat, to je klíčové. Jaké je v téhle výšce počasí, si ale člověk představí nejlépe, když si vzpomene, jak si během letu ve výšce osm deset tisíc metrů krátil čas pozorováním informací o venkovní teplotě na displeji. Minus čtyřicet, minus padesát. K omrzlinám jsem ale přisel hlavně kvůli tomu, že mi na počátku výstupu navlhly boty. Omrzly mi poslední dva články prstů na obou nohou [Radek Jaroš mi ukazuje nohy v sandálech. Tam, kde má běžný člověk nehty, jsou u Radka jen jizvy po amputacích, pozn. autora]. Výsledkem je, že mám zatím dva, čtyři, šest, sedm… devět, deset [Radek počítá, kolik toho na nohou chybí, pozn. autora] článku pryč. Teď ještě navíc řeším to, že jediný prst, který mi zbyl, musí taky pryč, protože překáží, když chodím. Nějak se mi ohnul dolů…

To je docela vysoká daň.

To ale neznamená, že jsou horolezci kaskadéři. Právě naopak. Takovéto trampoty vás donutí vážit si života jako nic na světě.

Jakou váhu vlastně táhnete na zádech?

Do třiceti kilo. Pokud je to nad třicet kilo, je to už nelidské.

To je pro mě dost i na výlet na Říp.

A teď si představte, že v osmitisících máte k dispozici jen třetinu kyslíku. Navíc ho exponenciálně ubývá. Když jsem lezl na Manáslu, který má 8162 metrů, ušel jsem dvacet kroků a pak jsem se musel dvacetkrát nadechnout, při výstupu na Lhotse, který má 8516 metrů, už jsem udělal jen šestnáct kroků, a pak jsem se musel padesátkrát nadechnout, abych mohl udělat dalších šestnáct kroků. Díky nedostatku kyslíku se vám navíc zahušťuje krev, protože se vám začnou množit červené krvinky…

Tam asi na kuřáka nenarazíte, že?

I takoví experti se najdou.

Vždycky mě fascinuje, že stíháte během výstupu myslet ještě na natáčení a fotografování. Musí to být nesmírně namáhavé. 

Ono to je namáhavé, odměnou mi ale je pocit, že mám snad nejlépe ze všech horolezců zdokumentované vrcholy Himalájí. Všechno je to součástí profesionálního přístupu, o nějž se snažím. Tahám s sebou čtyři fotoaparáty a dvě kamery. Samozřejmě ne všechno se mnou ale leze na vrchol. Profesionální horolezectví zkrátka není o tom, strávit každý rok šest až osm měsíců v horách, ale o tom, že si na sebe musíte lezením vydělat. A to v českých podmínkách obnáší právě perfektní dokumentaci a následné sdílení zážitků z hor s ostatními. Mým denním chlebem jsou výstavy fotografií, propagace, prezentace, tvorba kalendářů na zakázku a reprezentace partnerů, kteří mé cesty spolufinancují. Jsem zkrátka manažer, markeťák, PR pracovník, řidič a horolezec v jedné osobě. Nemám žádnou agenturu. Horolezectví prostě není fotbal.

A není právě proto zajímavé? Současné poměry ve fotbale sponzory spíš odrazují. Překonáváte hranice lidských možností, v Česku nemáte konkurenci…

… ano tohle slýchávám často. Jenže něco jiného je plácání po zádech a něco jiného reálná podpora. Naštěstí se ale i u nás najdou společnosti, které do toho se mnou jdou.

Kdo vás sponzoruje?

Generálním partnerem je ČP INVEST, sponzorů mám ale víc.

Máte ve smlouvě třeba povinné vrcholové foto s čapkou sponzora?

Jasně, že taková snaha je. ČP INVEST má navíc ta nejdůležitější místa na mé výstroji. Je jim ale jasné, že ne vždy se to může, třeba s ohledem na počasí, podařit. Je to přece jen trochu těžší, než si někde objednat banner. (smích) Všechno funguje na důvěře mezi mnou a sponzorem.

Kolik vlastně stojí jedna vaše expedice?

Na to velmi těžko odpovídá. Je to jako s autem, můžete si ho pořídit za dvě stě tisíc, ale taky za milion a půl. Nějaké věci si vezete s sebou, ale o většinu se stará tamní agentura. Když chcete posílat zpravodajství z výstupu domů, potřebujete satelitní telefon, pokud máte výkonnou anténu, můžete odeslat i obrázky nebo udělat přímý vstup do televize. Každá taková sranda ale stojí desetitisíce nebo statisíce. Expedice na K2, kterou chystám na příští rok, má rozpočet zhruba milion. Ale opravdu zhruba. Pro mě coby profesionálního horolezce ale výstupem náklady nekončí, potřebujete někoho, kdo vám za sedmdesát tisíc sestříhá video a tak dále…

Je pravda, že během výstupu potkáváte zmrzlá těla kolegů, kteří během výstupu zahynuli?

Není to úplně tak, že by člověk prolézal alejí zmrzlých kolegů, ale samozřejmě se to stává. Od určité výšky tělo z hor nedostanete. Navíc mohl lézt sám obtížnou cestou, kterou po něm několik let nikdo další nešel… Děje se to.

Jste pojištěný?

Jo, nejsem blázen. (smích)

Radek Jaroš

Radek Jaroš. Stručný životopis

  • 1998: Mount Everest
  • 2002: Kanghenjunga
  • 2003: Broad Peak
  • 2004: Cho Oyu
  • 2004: Shisha Pangma
  • 2005: Nanga Parbat
  • 2008: Dhaulagiri
  • 2008: Makalu
  • 2009: Manaslu
  • 2010: Gasherbrum I
  • 2010: Gasherbrum II
  • 2011: Lhotse
  • 2012: Annapurna
  • ?: K2
Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Martin Vlnas

Martin Vlnas

Vystudoval politologii, sociologii a mediální studia na FSS MU v Brně. Rok studoval v Jižní Koreji. Během studia publikoval reportáže v Reflexu, Respektu nebo Týdnu, kariéru ale začal jako portýr. Od... Více

Související témata

čp investhorolezectvímotivaceRadek Jarošvůlevytrvalost
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo