Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Richard Sulík: Pravicový volič je inteligentnější

Richard Sulík na sebe výrazně upozornil na začátku tisíciletí jako architekt slovenské daňové reformy. Podle jednoho tamějšího politika ostatně „jeho“ rovná daň byla „nejlepší bezplatná reklama na Slovensko“. V roce 2010 dostal svou stranu do vlády. O rok a půl vládu shodil, nelíbil se mu mechanismus záchrany slabých evropských ekonomik. A jak říká, kompromisy dodnes nejsou jeho silná stránka.

Co vás baví na politice?

Možnost měnit pravidla a vnášet víc svobody do naší společnosti. Typický politik žije v utkvělé představě, že ví, jak by měli žít ostatní. Já si to nemyslím. Podle mého by se měl stát vměšovat jen do naprosto nevyhnutelných věcí. Armáda a policie nebo povinná školní docházka na základě dobrovolné dohody nevzniknou, stejně jako základní míra solidarity. Proto je tu stát. Všechno ostatní je nad plán. Proč by stát měl mít vlastní firmy, určovat obchodníkům otvírací dobu a tak dále. Mým posláním v politice je prosazovat právě tento názor.

Vy jste se na dráhu politika vydal až poté, co jste stal úspěšným podnikatelem. Co si myslíte o kariérních politicích, kteří nikdy nepracovali v soukromé sféře nebo nepodnikali?

Jsou politici, kteří se celý život zašívají v parlamentě, náš Fico třeba navíc ještě ve Štrasburku. Víte, že Fico byl zástupcem Slovenska na Evropském soudním dvoře?

Ne.

Ze čtrnácti soudních sporů, ve kterých zastupoval Slovenskou republiku, nevyhrál ani jediný! A takový člověk nám dnes vládne. To je hanba! Ale zpět k vaší otázce. Podle mého je to špatně především proto, že takoví lidé nemají ani špetku zodpovědnosti. Navíc, protože nic jiného nezažili, vnímají stát jako jediné dobro, jediný nástroj pro řešení problémů. Zkrátka typičtí socialisté. Taky je docela pravděpodobné, že na podnikání neměli tito pánové ani odvahu, ani schopnosti.

Jak s takovými lidmi vycházíte? Politika je přece jen hodně o kompromisech…

Já se s takovými lidmi zkrátka nebavím. Třeba s Ficem jsem naposledy déle hovořil na večeři v červenci 2010. Od té doby jsme spolu pár slov prohodili maximálně pětkrát. Mnohem víc času strávím diskutováním s kolegy z opozice. I tyhle debaty jsou ale velmi vyčerpávající. Nepřítelem pravice na Slovensku není paradoxně Fico, to je jen soupeř, nepřátelé sedí na koaliční radě opozičních stran. A za tím si stojím. Všichni vám dokolečka opakují, jak důležitá je důvěra, jak musíme společně táhnout za jeden provaz – a mezitím vám za zády vrážejí kudlu do zad, lžou a pomlouvají. Obraz slovenské politiky je bídný.

U nás v Česku to není o mnoho jiné…

… co mám možnost sledovat, tak bych spíš řekl, že je to úplně stejné.

Přitom po posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 to pro pravici vypadalo nejlíp za mnoho let. Jenže pak se odkryla pravá tvář Věcí veřejných a TOP 09 se vydala cestou zvyšování daní…

... před vámi jsem se tu setkal s jedním vaším kolegou, který přišel se zajímavým konceptem. Tvrdí, že pravicové strany okrádají střední třídu. A já s ním musím souhlasit. Zatímco Věci veřejné zklamaly morálně, TOP 09 zklamala programově. Nad Bártou jsem zlomil hůl, když vyšlo na povrch, že plánoval ovládnutí státního byznysu v oblasti ostrahy. Bylo to pro mě obrovské zklamání.

Čím to je, že jak na Slovensku, tak v České republice dominuje levici jedna silná strana, zatímco pravice je rozdrobená do menších subjektů?

Z části to je proto, že pravicový volič je inteligentnější a nesedne na lep rozdavačným slibům. Neoblbne ho ani to, že si na sebe občas vezmete směšný červený plášť a jdete v něm podepsat smlouvu nebo že uděláte tisíc kliků za půl hodiny.

Jako malý klučík – připomíná mi to takové to pubertální předvádění se, kdo má většího pindíka. Na tohle zkrátka pravicový volič neslyší, zajímají ho řešení. Má své vlastní představy o životě a nechce, aby mu stát diktoval, jak má žít. Chce svobodu, a tím pádem je mu protivná uniformita. Proto je úkol sjednotit pravici tak obtížný. Na druhou stranu ale musím připustit, že pravici chybí po odchodu Dzurindy vůdce.

A co vy?

Nenene, to určitě ne.

Proč?

Spíš se vidím jako člověk, který předkládá funkční řešení. Nejsem všelidový politik ani sjednotitel a už vůbec ne otec národa a celá ta omáčka okolo. Navíc po třech letech v politice nemám ani zdaleka dost zkušeností a nejsem správný machiavellista, technolog moci. K tomu všemu velmi nerad dělám kompromisy. Pokud bych je dělal, ztratím ideály. A kdybych ztratil ideály, neměl bych proč dál v politice působit.

Když jsme u těch kompromisů, nedá mi to, abych se nezeptal, zda byste se s odstupem času zachoval stejně a nepodpořil euroval.

Jasně! Úplně a bez váhání.

I s tím, že byste věděl, že tím způsobíte pád vlády a nástup Roberta Fica k moci?

Ano. A dnes už by i Iveta Radičová a ostatní koaliční partneři věděli, že si musí dát dobrý pozor na to, zda nás opravdu chtějí primitivně vydírat a intrikovat proti nám. Věřím, že by to byli právě oni, kdo by do toho dnes nešli.

Jaký měla Radičová motiv spojit hlasování o Evropském fondu finanční stability s hlasováním o důvěře vlády?

Dzurinda ji k tomu dotlačil. Proč? To je otázka na ní. Počkejte, ukážu vám jeden dnešní titulek [Richard Sulík mi na svém tabletu ukazuje článek slovenského deníku Sme, kde je otištěná SMS, kterou mu poslala bývalá slovenská premiérka den před hlasováním. Stojí v ní: „Dohodli sme sa, že budeme rokovať. A nespájam to s dôverou vláde, čo bola vaša požiadavka. Nepodpisujem sa pod návrat Fica.“]. A nakonec to stejně spojila. Den! Den před pádem vlády mi Radičová slíbila, že do toho nepůjde. Jak to dopadlo, už víte. Už jen proto bych se ve stejné situaci zachoval úplně stejně.

Vystoupil byste z Evropské unie, pokud byste měl tu možnost?

Ne. Bylo by to špatné rozhodnutí. Musíme hájit národní zájmy a jasně deklarovat, co je pro nás dobré a co špatné, ale základní myšlenka Evropské unie – volný pohyb kapitálu, zboží a lidí – je skvělá myšlenka. Dokud se Unie věnovala téhle základní tezi, tak šla kupředu. Dnes Unie zaměstnává šedesát tisíc úředníků, jejichž jediným posláním je den co den obhajovat svou existenci. Nevylévejme tedy s vaničkou i dítě, ale prosazujme návrat ke kořenům.

A z eurozóny?

Kdybych měl křišťálovou kouli a věděl, co nás čeká, určitě bych do eurozóny nevstupoval, při tehdejším stupni poznání bych to jako špatné rozhodnutí nehodnotil. Přesto bychom ani z eurozóny neměli vystupovat. Měli bychom ale na takový scénář připravit. Pokud vystoupí Německo, musíme být připraveni.

Za jakých okolností si to dokážete představit?

Stačí k tomu jediné. Politická vůle. V takovýchto situacích se ukazují závažné nedostatky demokracie. Žili jsme si nad poměry, rozdávalo se a politici nám tvrdili, že stát nemůže zkrachovat, a lidé házeli lístky do uren jak šílení – hlavně, že se máme dobře. Na druhou stranu síla demokracie spočívá v tom, že se všechno může změnit. A takové názory jsou slyšet stále hlasitěji.

Jenže jak chcete změnit štědrý sociální systém a přebujelý státní aparát, když z něj dnes víc než polovina lidí profituje, a z logiky věci tak budou pro zachování statu quo?

Po internetu koluje jedna anekdota:

Deset různě movitých pánů společně každý den chodí do restaurace na oběd. A protože rozdíly mezi jejich příjmy byly opravdu velké, nabídli se dva nejbohatší, že ačkoliv budou všichni jíst každý den stejné jídlo, platit budou každý jinou částku podle toho, kolik vydělávají. Jeden oběd stál přesně sto korun, celkem tedy bylo třeba denně zaplatit tisíc korun. Nově tedy platil nejbohatší z mužů čtyři sta korun, druhý nejbohatší dvě stě padesát korun, třetí sto korun, čtvrtý a pátý po padesátikoruně a poslední čtyři neplatili nic. Všichni byli nějaký čas spokojení, jenže za půl roku přišel za muži majitel restaurace a nabídl skupině dvacetiprocentní slevu pro stále zákazníky. V tu chvíli se strhla zuřivá debata, jak se slevou naložit. Nejdříve každému odečetli dvacet procent z ceny, kterou platil za jednu porci. Nejbohatší měl tedy od příště platit místo čtyř set korun jen 320 korun. Proti tomu se ale ozvali čtyři nejchudší, kteří neplatili nic, s otázkou: „Proč by měl největší slevu dostat ten nejbohatší. To přece nedává smysl? Jak k tomu přijdeme my? Měli bychom o rozdělení slevy hlasovat.“

A tak se hlasovalo. A protože se nejchudším podařilo přesvědčit i tři další kolegy, kteří platili za porci jen osmdesát korun a na slevě by ušetřili pouze deset korun, prošel alternativní návrh. Ušetřených 200 korun – dvacet procent z tisícovky, což je cena deseti porcí – se rozdělí na deset rovných dílů a každý tak spravedlivě dostane dvacetikorunu. Zatímco nejbohatší zaplatil za svou porci po slevě 380 korun, tři nejchudší se najedli zdarma a ještě dostali dvacetikorunu na cestu. Většina účastníků si nový systém velmi pochvalovala. Jen ten nejbohatší už na oběd se skupinou už nikdy nepřišel.

Myslím, že by právě tuhle historku měl někdo převyprávět současnému francouzskému prezidentovi. Možná by pochopil, proč Gérard Depardieu odešel za Putinem. Až tohle za pár let udělají všichni, budou se jak ti, kteří nejsou ochotní systém měnit, protože na něm profitují, tak politici, šeredně divit.

Musíme si tedy opravdu sáhnout až na dno, abychom pochopili, že to takhle dál nejde?

Před několika lety jsem navrhnul změnu volebního systému na Slovensku: Volební příspěvek straně za každý jí odevzdaný hlas je sedm eur. Každý občan by tedy před volbami dostal od státu šek na sedm eur. V tu chvíli by měl dvě možnosti. Buď půjde volit a zaplatí šekem. Peníze tak vlastně odevzdá straně, kterou volí. Nebo k volbám nepůjde a peníze si nechá pro sebe. Ať si každý vybere, co chce.

Jak to dopadlo?

Samozřejmě to bylo okamžitě rozcupované.

Richard Sulík

Richard SulíkPodnikatel, ekonom, politik. Otec slovenské daňové reformy, která zavedla rovnou daň z příjmu a sjednotila sazby DPH. Založil liberální politickou stranu Sloboda a Solidarita, kterou v roce 2010 dovedl až do vlády. Vláda se však fakticky rozpadla po roce a půl, když se nedokázala sjednotit na postoji vůči takzvanému eurovalu. Sloboda a Solidarita trvala na tom, že Slovensko se nemá k eurovalu připojovat, zbylé strany koalice – Slovenská demokratická a kresťanská únia – Demokratická strana premiérky Radičové, Most-Híd a Kresťanskodemokratické hnutie – byly pro. Po volbách v roce 2012 vládne na Slovensku levicový Smer premiéra Roberta Fica. 

Úvodní foto Isifa, foto u životopisu Sloboda a Solidarita

Martin Vlnas

Martin Vlnas

Vystudoval politologii, sociologii a mediální studia na FSS MU v Brně. Na univerzitě Sungkyunkwan v jihokorejském Soulu se rok zabýval východoasijskou kulturou a sociálními systémy. Během studia publikoval reportážní texty... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK