Bude to stačit?

Pustíme si při prvním máji jedno video. Nebojte, není na něm Grebeníček ani Vandas. Jen chlápek, který poskládá tři Rubikovy kostky – když s nimi žongluje:

Tohle je pro mě moderní Hrdina práce. Ztělesnění kultu inovací, produktivity a perfekcionismu. Obvykle o těchto tématech píšu nadšeně, pro jednou svoje budovatelství vyměním za skepsi se špetkou naděje. Neuvěřitelná akrobacie s rubikovkami je přes svůj půvab trpkou zkratkou doby.

Doby, kdy musí pekaři a zahradníci řešit problémy, které byly před sto lety vyhrazeny umělcům: Jsem dostatečně tvůrčí? Kde mám brát inspiraci? Nedržím se zbytečně při zdi? Není to naopak už moc odvážné? Pochopí to lidi? Bude to stačit?

Doby, ve které mají obyčejní zaměstnanci starosti továrníků: Vyhledávám dostatečně velké výzvy? Jaký je můj největší kapitál a jak ho můžu dál rozvinout? Nepoškodím si tímhle svou značku?

Doby, kdy recepční, průvodci a účetní studují stejně dlouho jako před sto lety doktoři. Ne že by nutně museli, ale střední školy nestojí za nic a z životopisů bez titulů si personalisté staví vlaštovky.

A taky doby, kdy má každý, úplně každý v popisu práce marketing. Firemní i svůj vlastní.

Ze sebebanálnějšího povolání, sebefádnější kariéry se stává skládání rubikovek, ze kterých je aspoň jedna vždycky ve vzduchu. Nemůžete čekat, že vás někdo ocení potleskem jako chlápka z videa: být úžasný je teď norma. A na rozdíl od artisty svoje kostky nikdy neodložíte. Vždycky tu budou další nevyřízené e-maily, nabídka školení, nová knížka o produktivitě z Melvilu. Zamíchané rubikovky, tiše vyčítající, že jste je nechali ležet: Bude to stačit?

Nechci si idealizovat dvacáté ani devatenácté století, středověk ani starověk. Jen myslím, že naši předkové měli ve všem svém pachtění dvě nenápadné výhody.

Za prvé, snáz poznali bod, kdy to stačí. Práci dřív dávkovalo hlavně roční období, počasí a staleté zvyky. Nikdy jste sice nemohli mít úplnou jistotu, že jste se zajistili na všechny pohromy – z pohledu na zpracovanou úrodu a plný dřevník jste ale poznali, že je váš díl práce hotový. Dál už zbývalo jen doufat v mírnou zimu. Konec směny v továrně pak oznámila siréna: dvanáct, později šestnáct hodin úplného volna. Zato v informační ekonomice stále víc práce vychází zevnitř. Musíte ji dolovat v sobě. Být svým vlastním pedantským výkonným ředitelem, dobyvatelem planin svého osobního potenciálu. A ty jsou na rozdíl od políčka nedozírné. Vždycky se dá něco přidat. Ale bude to stačit?

Za druhé, kult inovací, produktivity a perfekcionismu pomalu požírá i volný čas. Co je to za odpočinek, který je zmechanizovaný stejně jako práce? Pohyb měřený Runkeeperem, spánek Fitbitem. Cestování plánové s přiznanou či nepřiznanou touhou trumfnout dovolenkové galerie facebookových přátel. A pak všechny ty kurzy: vaření, tance, kreslení, programování. Bude to stačit? Možná ne! Tak ještě němčinu…

Taky si občas připadáte jak ten žonglér? Mám nápad: zkusme svátek práce prožít jako opravdový svátek. Tedy nejen den, kdy nebudeme pracovat, ale taky den, kdy se nebudeme zdokonalovat, rozvíjet, inspirovat, měřit a poměřovat. Jeden den, pro který už to stačilo. Vím: může to být těžší než poskládat při žonglování tři Rubikovy kostky. Ale možnost prožít aspoň 24 hodin jako člověk, a ne jen šroub snad stojí za pokus.