Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Základní slova 14: Rozprava o právu a spravedlnosti

V další z rozprav o slovech, která jsme vetkli do základů naší civilizace zavede tázající se novinářka Irena Válová soudce mezinárodního soudu pro lidská práva Aleše Pejchala k tématu ohýbání nejdůležitějšího zákona ze všech... Aleš Pejchal pak příklady ohýbání ústavy ve prospěch některé skupiny občanů ve prospěch skupiny jiné nebude hledat jen v ústavě komunistického Československa, ale bohužel i mnohem blíž dnešnímu dni.

Nalézáním práva se rozumí nalézání spravedlnosti. Lynč je vždycky bezpráví, protože při lynčování se nikdo nepokouší nalézat spravedlnost. Lynčování je msta. Vraťme se k dřív zmiňovaným skupinovým výhodám, nárokům a speciálním zákonům a povinnostem nikoli pro všechny, ale jen pro určité skupiny lidí. K zákonným regulacím všeho a vždy.

Nejsou právě některé takové zákony vlastně msta a projev nenávisti jedněch k druhým? Lynč, který nehledá spravedlnost? Nezašla část současné společnosti ve svém pokrytectví tak daleko, že svoji nenávist, strach, zbabělost, lenost, touhu po moci a ovládání a bůhvíjaké další ošklivosti začala promítat do zákonů?

V našem exkurzu do historie bylo řečeno, že právo má upravovat pouze některé vztahy. V ostatních vztazích mají lidé schopnost nalézat sami tu míru spravedlnosti, která jim vyhovuje. Možná to zní hloupě, ale jestliže jsou úplně všechny vztahy ve společnosti regulovány zákonem, je ještě potřeba hledat a nalézat spravedlnost? Ale rozumní lidé nevolají po zákonu, ale po spravedlnosti. Nebo snad ne?

 

Národ může být zdravý tam, kde jsou zdravé zákony lidu, povzdechl si moudře Publilius Syrus. Ale nechoďme tak daleko do historie. Stačí pár desítek let zpět, abychom si ukázali názorný příklad oné nenávisti, strachu, zbabělosti, lenosti, touhy po moci a ovládání promítnuté do zákona. A ne do ledasjakého, přímo do ústavy. Článek čtvrtý z československé ústavy ze dne 11. července 1960 si dovolím ocitovat celý, zkracování není na místě: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“

A bác ho. Stačilo vstoupit do komunistické strany a člověk byl hned nejaktivnější a nejuvědomělejší a byl vedoucí silou. Slušný člověk se zastydí, jenom když si onen bývalý ústavní článek přečte. Leč někdo to chápe jinak, a tak se v lednu roku 2006 podepisuje dvacet pět senátorů pod návrh na zrušení novely zákona o církvích a náboženských společnostech, směřovaný k Ústavnímu soudu. Kromě dalších nehorázností obsahuje tento návrh větu, ne nepodobnou onomu článku čtvrtému socialistické Ústavy: „Přestože totiž stát musí respektovat princip náboženské neutrality, měl by zároveň církvím a náboženským společnostem přiznávat určité privilegované postavení, a to nejen s ohledem na historické důvody, nýbrž především s poukazem na jejich celospolečenský význam i ústavní zakotvení.“ Ono v té hrozné, nedávno ještě platné ústavě, se také v článku dvacátém říkalo, že všichni občané mají rovná práva a rovné povinnosti a že rovnoprávnost bez zřetele na národnost a rasu je zaručena. Ale ti komunisté nebyli všichni občané, jenom někteří, stejně jako dnes jimi jsou ti, kteří se organizují v církvi nebo náboženské společnosti, a tudíž jim náležejí privilegia – jak se domnívá téměř třetina členů horní komory našeho parlamentu, stejně jako kdysi Ústřední výbor Komunistické strany Československa.

Vraťme se z dneška a nedávné minulosti raději do toho Říma, neboť představu o spravedlnosti bychom u našich zákonodárců v současné době hledali asi velice obtížně. Ulpianus ve svých Digestech se s definicí spravedlnosti určitě popral velice zdařile: Iustitia est constans et perpetua voluntas ius suum cuique tribuendi – spravedlnost je trvalá a stálá vůle udělovat každému to, co mu patří.

Se spravedlností tedy začínejme nejdříve každý sám u sebe, nehledejme pro sebe privilegia a už vůbec je neprosazujme do zákonů, abychom jich v budoucnu mohli využívat. Teprve pak se oprávněně spravedlnosti můžeme dovolávat u jedné ze složek státní moci, a to je moc soudní. Soudce v naší republice je sice vázán při svém rozhodování zákonem, ale když se mu nějaký zákon nebo jeho část nezdá, může stejně jako oni zmiňovaní senátoři navrhnout Ústavnímu soudu, aby jej nebo onu vadnou část zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem této země. Horší je situace, když se mu oprávněně nezdá ani ten ústavní pořádek. Pak nemůže navrhnout nic a úporně hledat alespoň v oněch mu vyhrazených mezích spravedlivé řešení. Lépe svoji vůli udělit každému, co mu patří, projevit nemůže.

Onen soudce však nehodnotí jenom právní stránku věci, tedy aplikaci správného právního předpisu na předmět sporu, ale posuzuje i skutek sám o sobě věcně. V rámci toho může například některému svědkovi uvěřit, jinému ne. Může některou listinu vyhodnotit jako podvrženou, či požadavek některé ze stran, byť formálně zákon dodržela, označit za požadavek v rozporu s dobrými mravy nebo naopak jako úkon provedený v tísni, pod nátlakem. Při tom všem však nesmí nikdy zanedbat pravidla, která jsou pro toto nalézání spravedlnosti stanovena zákonem. Jinak by proces nalézání nebyl spravedlivý a ani spravedlnost by nemohla být nalezena kvůli pochybení soudce. Krásně to charakterizuje Seneca: Ten, kdo rozhodl něco a druhou nevyslechl stranu, třebaže rozhodl správně, správně si nevedl sám.

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK