Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Základní slova 12: Rozprava o právu a byrokracii

Zejména v posledních dvou dílech rozhovorů o svobodě a základech práva Irena Válová přicházela s tématem menšin, které si nárokují a vynucují zvláštní a stále další privilegia. Aleš Pejchal, nynější soudce štrasburského mezinárodního soudu, v odpovědích připomínal, že právo by mělo zůstávat jednoduché a obecné. Ostatně kolem a kolem vzato, každý jsme menšina a každý bychom mohli mít zákony střižené právě sobě na míru. Nebo ne? Asi by to paralyzovalo systém. Jestli už není paralyzovaný současným stavem —

Naše debata o privilegovaných skupinách, které si prosazují zvláštní zákony a nároky jen pro sebe, zatímco ostatní mají povinnost tyto zákony prostřednictvím státu zaručovat, vysvětluje chování státní byrokracie. Byrokraté se ve skutečnosti možná nebojí rozhodovat. Oni často rozhodnout nemohou, protože nelze splnit nesplnitelný slib, vymáhat chiméru, byť zaručenou státem. To se povedlo jen v diktaturách...

 

Tak jednoduché to není. Někdo musel onu chiméru vymyslet, prosadit jako vůdčí myšlenku společenství lidí – státu. Ona chiméra jejímu šiřiteli pomohla uchopit moc a moc znamená rozhodování o jiných lidech. Pascal kdysi řekl: „Spravedlnost bez moci je impotentní, moc bez spravedlnosti se stává tyranií.“ Holá moc bez jakéhokoli ideologického podkladu nemá naději na dlouhý život. Lidé nedokážou žít v neustálém strachu z moci, a i když je jejich postavení zdánlivě beznadějné, začnou se jí bránit. Musí mít proto pocit, že je ona moc chrání, pomáhá jim vybřednout z malosti všedního dne, anebo naopak jim umožní onen všední den v klidu prožít. Teprve potom jí dají svůj hlas dobrovolně.

Jenomže lidská přání a tužby jsou různorodé a jejich zobecnění v sobě zákonitě nese prvek nereálnosti. Nenajdeme dva lidské mozky uvažující naprosto stejně, nenajdeme jednotné vysvětlení motivace zdánlivě stejných činů. Jakoukoli „společnou myšlenku“ vnímá každý trochu jinak. Stoprocentně jisti si můžeme být jen svým rozhodnutím, svým činem a ve vztahu k sobě samému (a to ne zdaleka vždycky). Pakliže rozhodujeme o jiných nebo dokonce ve jménu jiných, stupeň nejistoty a samozřejmě nepřesnosti se zvyšuje úměrně k závažnosti rozhodnutí a počtu lidí, kterých se týká. Proto je ono mocenské rozhodnutí „baleno“ do různých všeobecně očekávaných, zatím nesplněných, přání. Nejjednodušší pak bývá tvrdit, že toto konkrétní rozhodnutí přispěje ke splnění toho nádherného, vytouženého přání.

Nezvítězit je šance 

Ačkoli jsem advokát, nemám rád „vítězné“ rozsudky. Ono břitké, jasné rozhodnutí, na základě kterého je mému klientovi dáno ve všem za pravdu a na druhé straně se choulí poražená protistrana. Takové rozhodnutí nenabízí mému klientovi šanci udělat smířlivý krok, projevit velkorysost, ale ponouká jej k dalším tvrdým opatřením vůči onomu na kolenou. Stejně tak tvrdá opatření vítěze po válce přinášejí obvykle časem ještě tužší odpor toho, kdo prohrál.

Mým oblíbencem v českých dějinách není skvělý středověký rytíř Přemysl Otakar II., ani svatý Václav nehledající smír, ale výši výkupného. Mám rád všemi mastmi mazaného, pragmatického Jiříka z Poděbrad, který ve velice těžké době dokázal alespoň na čas zkrotit pány pod jednou i pod obojí, přinést blahobyt obyvatelům českého království a ještě Evropě na stříbrném podnose dát recept proti moci vzývající jednu z největších chimér lidských dějin. Proti katolické církvi a papeži. Jiřík z Poděbrad byl byrokratem mého gusta. Silové rozhodnutí pomocí meče měl sice až na posledním místě, ale když na to přišlo a nebylo zbytí, dokázal meč bez jakéhokoli náznaku váhání vytáhnout.

Básník mého mládí Oldřich Mikulášek ve své nádherné básni Výčitky z velké moravské hloubky vyznává: Láska je, když nelze, nelze jinak. A po tomto kouzelném, lapidárním konstatování o kousek dál pokračuje: To není láska / pravil jsem, a jako z velké dálky / slyším pak: To není láska; / láska je, když nelze vypovědět… / Když pouhým dechem / pouště se v nás šíří. / Když se chce nedýchat. / Jak před prvními takty, / když je odklepán, / náš osud odklepán, / a povel dává kat.

Neznám krásnější popis mezilidského vztahu a nejsilnějšího citu lidí, kterým je – málo platné – vždycky láska. A s tím rozhodováním by to v přeneseném slova smyslu mělo být úplně stejné. Rozsudek má přijít, až když nelze jinak, když jsou vyčerpána veškerá smírná řešení a nezbývá než spor rozetnout jednou pro vždy. Samozřejmě, že nenavádím ke zdlouhavým pokusům o nemožné a k útěku před odpovědností, ale každý kdo rozhoduje, by měl znát tuto zákonitost lidského chování, kterou nikdo nevymyslel, která tu prostě je.

Ideální, vysněný byrokrat (abychom zůstali v onom chimérickém slovníku) dbá především o to, aby v oněch mezilidských vztazích, kde je mu svěřeno rozhodování, rozhodovat skutečně nemusel. Aby se lidé dokázali rozhodnout sami a aby dokázali nést za toto rozhodnutí odpovědnost. Aby měli blíže ke smíru než k vítězství, protože smír jim přinese poznání, že zase tolik tu státní moc nepotřebují, protože „své“ věci se přeci řeší sami a nesvěřují je někomu třetímu. Jsou dostatečně silní k tomu, aby na nikoho nežalovali, ale ani aby jej nezabíjeli. A onen ideální byrokrat se neopájí mocí, ale trpělivě napomáhá k uzavření smlouvy výhodné pro obě strany.

Asi bude nutné, abych příští otázkou byl vrácen z tohoto byrokratického nebe do reálného světa…

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

 

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK