Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Základní slova 11: Rozprava o státu

„Dnešní státy nejsou slabé,“ odpovídá soudce štrasburského mezinárodního soudu Aleš Pejchal na otázku Ireny Válové. Jenže lidé v nich podle něj žijí v omylu. Mocní rozdávají práva a nároky, jak se ostatně dělo i ve středověku, jenže je nevyměňují za povinnosti, ale jen za nejistou podporu v dalších volbách. A tak by zvláštních práv a nároků a zákonů mělo být co nejméně...

Mnohé skupiny obyvatel dnes na státu vyžadují zvláštní přístupy, mají své zvláštní nároky, chtějí od státu speciální garance, protože se považují za výjimečné nebo potřebné. Když vlády a zákonodárci na takové požadavky přistupují, co to o dnešních státech vypovídá? Nejde o slabost či úpadek?

Vždyť stejně jako lze zvláštním zákonem uzákonit dobrou věc pro skupinu nemohoucích a ohrožených, právě tak lze pro jinou a jinak zvláštní skupinu uzákonit nárok páchat zločin na jiných. Ze zákona se stává alibi: můj neoprávněný zvláštní prospěch na úkor druhých, je pro druhé zákonem.

A není to vlastně tak, že si dnes mnoho lidí myslí, že prvním z výjimečných se zvláštním posláním je sám stát?

 

Ale samozřejmě, že si to myslí. Co jiného si mají myslet, když jsou o tom utvrzováni základními dokumenty států, jejich ústavami?

Naše ústava říká ve svém prvním článku: „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“ Francouzi mají prvním článku své ústavy napsáno: „Francie je nedílná, laická, demokratická a sociální republika. Zaručuje rovnost před zákonem všem občanům bez rozdílu původu, rasy nebo náboženství. Uznává všechna vyznání.“ A abychom tu měli také monarchii, nahlédněme do prvního článku nizozemské ústavy: „Se všemi, kdo se zdržují v Nizozemí, se ve stejných případech zachází stejně. Nikdo nesmí být diskriminován pro své náboženské, světonázorové nebo politické názory, pro svou rasu, pohlaví nebo z jiného důvodu.“

Všechny citované ústavy (a v jiných je to obdobné) hned na svém počátku slibují nejen svým občanům, ale všem, kdo se pohybují legálně na jejich území, nesplnitelné. Slibují, že každý může prakticky všechno, na všechno má právo. Že přitom má povinnost se sám o sebe postarat, uplatňováním svých nároků nepotlačovat práva druhých, je upozaďováno. Jako by ty ústavy hned v úvodu naváděly: Člověče, nestarej se o ostatní, postará se stát a tobě zaručí, na co si vzpomeneš. Samozřejmě, že v každém právním řádu jsou upraveny i povinnosti, ale nikomu se je v Evropě nechce vytahovat do popředí a už vůbec ne do ústavních listin.

Neřekl bych, že současné státy v Evropě jsou slabé, nebo že upadají. Ony se, tedy lidé v nich, jen neskutečně mýlí. Jako by všichni zapomněli na starou (samozřejmě římskou) právnickou poučku, že práva náležejí bdělým. Tedy nikoli každému, ale pouze tomu, kdo je připraven svůj nárok přijmout, protože nezanedbává své povinnosti. Samozřejmě, že zasahuji do svobody druhého, když podporuji náboženství, které hlásá nerovnost mužů a žen, tedy neplním svoji povinnost nebrat svobodu jinému. Je zcela evidentní, že když požaduji privilegium státem garantovaného soužití v jiném svazku než svazku manželském, říkám, že mi nezáleží na tom, že ostatní taková privilegia nemají.

Uplácení privilegii: dnes už za nic

Ti, kteří se z vůle ostatních občanů střídají v mocenských pozicích státu, přemýšlejí úplně

stejně jako ti, kteří je do jejich funkcí zvolili. Nejsou tím státem ani tím garantem, jsou

v určitou dobu na určitém místě, jež jim dává moc rozhodovat o pravidlech soužití ve společenství. Baví je ono slibování a rozhodování.

Čím méně privilegií, čím méně zvláštních požadavků, tím by samozřejmě bylo méně rozhodování a garantování. To už by nebylo tak zábavné. To už by ona funkce ztratila na atraktivitě.

Panovníci ve středověku byli vždy žádáni o udělení privilegií. A oni je také rádi udělovali, ale byli chytřejší. Něco za to chtěli. Věrnost, poslušnost, majetek, tedy povinnosti od privilegovaných. Dnes se to scvrklo pouze na předpokládanou podporu ve volbách. Proto je tolik údajných problémů v otázkách národnostních menšin, náboženských skupin, pohlavní orientace atd. Dnešní udělení požadovaných privilegii není vázáno tradičně na povinnost vůči tomu, kdo privilegium uděluje, ale na další právo, kterým je právo volební, což je samozřejmě nepřirozené. Rovnice, já ti dám privilegium a ty využij svého práva v můj prospěch, nemůže fungovat, neboť ona neznámá na jejím konci, tedy uplatnění volebního práva, se nedá vypočítat, tak jako prostými kupeckými počty lze spočítat povinnost.

A to je ten základní omyl představitelů moci, především v Evropě. Demokratický stát s vládou práva by se měl zuby nehty bránit všemožným výjimkám, zvláštním zákonům, neboť ani těm dočasně mocným – narozdíl od monarchů – to nemůže příliš přinést. Pár stručných, jasných práv a pár stručných jasných povinností je pro fungování společnosti nejdůležitější. Je pravda, že ty nejgeniálnější nápady jsou nápady nejjednodušší.

Pokud chce někdo žít v určitém společenství, musí dodržovat stejná pravidla jako ostatní, i když se odlišuje. Svoji odlišnost si musí prosadit jinak než prostřednictvím zákonů. Leč lidské poznání je lemováno nekonečnou řadou omylů.

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK