Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Základní slova 10: Rozprava o zvláštním a obecném

, | 3. 4. 2013 | Vstoupit do diskuze

Desátý díl rozhovorů mezi novinářkou Irenou Válovou a nynějším soudcem štrasburského soudu pro lidská práva Alešem Pejchalem začíná tam, kde předchozí končil: u záplavy nových a nových předpisů pro nové a nové speciální situace či skupiny lidí. Potřebujeme opravdu zákon pro každou jednotlivost?

Základní slova 10: Rozprava o zvláštním a obecném

Existují mezi námi určité skupiny občanů, které se snaží získat pro sebe oprávnění, která jiné skupiny obyvatelstva nemají. Takové zvláštní oprávnění získají jen prostřednictvím zvláštního zákona pro svoji skupinu. A vynutit takový zákony by měl kdo jiný než stát.

Pokud přistoupíme na takovou hru, dojde k dalšímu a dalšímu řetězení nároků na různá zvláštní oprávnění, až se rozpadneme na společnost komunit soupeřících navzájem o nároky, které ovšem nebude nikdo schopen garantovat.

Jako by si obyvatelé každé městské čtvrti nebo každé samoty za vesnicí nárokovali speciální zákon, protože jsou přece menšina odlišná od zbytku města, vesnice.

Nebo ještě lépe: Existuje zákon upravující vztah muže a ženy v manželství. Homosexuálové si přejí zvláštní zákon upravující jejich vztahy. Avšak co učiníme pro menšinu neprovdaných heterosexuálních žen a svobodných mládenců? Bylo by přece správné, aby také pro ně existoval zákon. Třeba takový, který by i pouhého jednotlivce uznal jako rodinu. Teprve pak by všichni požívali stejný respekt a úctu. Konečně, každý z nás je součástí nějaké menšiny.

 

Asi takto. Přírodní zákony platí naprosto stejně pro všechny tvory žijící na naší malé zeměkouli. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Slabí vlci ve smečce mají v zimě stejné podmínky jako vlci silní a moře je stejně hluboké jak pro žraloka, tak pro plankton. Pravidla chování v lidské společnosti vytvořená zvykem byla rovněž zpočátku stejná pro všechny příslušníky té které lidské skupiny. S rostoucím počtem lidí ve společenství se samozřejmě vztahy mezi nimi začaly komplikovat a pro některé zvláštní situace, které byly třeba časově omezené nebo se netýkaly všech, se začala používat pravidla zvláštní. Touto skutečností se lidstvo zabývalo a přemýšlelo o ní od nepaměti. Tak třeba Livius říká Nulla lex satis commoda omnibus est , tedy Žádný zákon nemůže dostatečně uspokojit všechny.

Pokud má použití zvláštního zákona své přirozené opodstatnění, pak na něm není vůbec nic špatného a onen zvláštní zákon vhodně doplňuje v některých otázkách zákon obecný. Například restituční zákony ve vztahu k obecnému předpisu – občanskému zákoníku – zcela správně pokryly potřebu napravit některé majetkové křivdy z období let 1948 až 1989. Vyznačovaly se především jednorázovostí a časovou omezeností. Ale již takový Říman Celsus velice přesně tesal do kamene, že quae rerum natura prohibentur, nulla lege confirmata sunt, česky co nepřipouští přirozenost, to nestvrzuje žádný zákon. Tato starořímská moudrost se vztahuje i ke špatným zákonům obecným, ale především míří na záplavu zákonů zvláštních. Když už jsme u záplav, je s podivem, že ve většině míst, které v Česku v posledních letech tak ničivě zasáhly neobrazné ničivé záplavy, naši předci svá obydlí nestavěli. Řídili se přirozeností a zkušeností, a nikoli stavebním zákonem a správním řádem, na jejichž základě byla stavba oněch zaplavených domů povolena.

I další skutečnosti naznačené v otázce, především nezvratnost rozpadu společnosti, pokud se bude doslova každý dožadovat zvláštních zákonných pravidel pro svůj jedinečný život, byly hluboce zkoumány, co je lidstvo lidstvem. Začněme opět u Římanů, mého kolegy advokáta

Cicera, jenž věděl, že legum omnes servi sumus ut kiberi esse possimus, přeloženo – všichni jsme podřízeni zákonům, abychom mohli být svobodní. A pokračujme mým oblíbencem Charlesem Montesquieu, který ve svém stěžejním díle O duchu zákonů napsal, že moc jednotlivců nemůže se spojit, aniž se spojí vůle všech, abychom skončili u koho jiného než u Alexise de Tocqueville a jeho Demokracie v Americe a společně s ním věděli, že rovnost vnuká lidskému duchu četné představy, k nimž by bez ní nedospěl, a proměňuje všechny, které již měl.

Současné společenství jako by v některých směrech nechtělo brát na vědomí tyto historické zkušenosti a hlavně velice přesné poznání zákonitostí, jež provázejí lidské společenství po celou dobu jeho trvání, ať už si vymyslí psané zákony jakékoli. V mnoha směrech ztrácí pokoru k prostředí, ve kterém žije, a považuje snad i za šlechetné, když některé skupiny uvnitř společenstvíchtějí zvláštními, zcela nepřirozenými zákonnými pravidly dosáhnout nejen výhod, ale naivně i uznání od ostatních příslušníků společenství.

Myslím, že úvahy v otázce o heterosexuálních a homosexuálních párech a jednotlivcích ve vztahu k rodině zcela vystihují podstatu absurdity dalších a dalších požadavků po zvláštních zákonech, že nemá smyslu, abych je nějakou svojí myšlenkou rozmělňoval. Ale pojďme k jinému příkladu, jenž je pro mnoho lidí ve společnosti i pro spousty kolegů právníků doslova tabu. Zákonná úprava postavení církví a náboženských společností.

Neexistuje jediný racionální právní důvod, proč by církevní právnické osoby neměly podléhat stejné zákonné úpravě jako veškerá ostatní sdružení občanů a proč by jejich registrace a evidence neměla spadat do pravomoci ministerstva vnitra. A pokud tyto církevní právnické osoby podnikají v ziskovém či neziskovém prostoru nebo působí jako nadace či fondy, proč by neměly být za stejných podmínek jako všechny ostatní právnické osoby zapisovány v obchodním rejstříku. Přesto je jejich postavení upraveno zvláštním zákonem. Jediný důvod, jenž bývá zdůrazňován představiteli některých církví, je zcela neprávní, tedy že historické a společenské postavení církví a náboženských společností je přece odlišné od postavení lyžařského klubu či spolku zahrádkářů. Namísto toho, aby se nesmyslný zvláštní zákon zrušil, vedou se sáhodlouhé disputace o tom, zda dochází či nedochází k zásahům do svobody náboženského vyznání, zda kanonické právo jako vnitřní předpis církve římskokatolické je či není součástí platného právního řádu České republiky, nebo dokonce zda není kanonické právo nadřazeno v některých otázkách právu světskému.

Promoval jsem na Univerzitě Karlově a v Karolinu, kde se onen slavnostní akt odehrával, je již od r. 1687 nad jedním z barokních oken v prvém poschodí vytesáno Lex civium dux: Zákon – vůdce občanů. Když už jsme zabředli do té historie, chce se mi zvolat s Janem Lucemburským, toho bohdá nebude, aby každého Čecha vedl jeho vlastní zvláštní zákon. A znovu se pustit do zdánlivě marné bitvy. 

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK