Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Základní slova 9: Rozprava o povinnostech a odpovědnosti

, | 26. 3. 2013 | Vstoupit do diskuze

„V současné době se určité skupiny občanů snaží získávat oprávnění, jež jiné skupiny obyvatelstva nemají. Přitom však sami nechtějí ve vztahu k těmto oprávněním plnit jakékoli povinnosti. Oprávnění nezískají jinak, než prostřednictvím zvláštního zákona, takže volí tuto formu, kterou prosazují obvykle s nějakým odůvodněním, jež zní zdánlivě velice ušlechtile,“ říká Aleš Pejchal, soudce mezinárodního soudu pro lidská práva, v dalším z rozhovorů s Irenou Válovou.

Základní slova 9: Rozprava o povinnostech a odpovědnosti

V našem národě je mnoho skupin lidí, kteří po zákonodárcích přímo vymáhají další a další zvláštní zákony – od ochránců zvířat přes lidi nakupující spotřební věci až po odboráře, chudé, stavitele domků nebo homosexuály, diváky televize či zemědělce. A obávám se, že toto není trend jen u nás. Vypadá to, jako by lidé přestávali rozumět právu jako nástroji k uspořádání klidných poměrů. Vypadá to, jako by mnoho současných lidí chápalo právo jako příkaz, instrukci, jak žít. Nikoli jako pravidla, o která se mohu opřít, když musím rozhodnout, ale především jako alibi pro život, na které mám možnost vždy se vymluvit, neboť toto alibi rozhodlo za mě. Nedochází tak k masivnímu zneužívání práva, které ve skutečnosti vede k rozdělování obyvatelstva na ty, pro které existují speciální instrukce a pro které nikoli? A není to vlastně zneužití demokracie?

 

Domnívám se, že nejde ani o speciální instrukce, ani o zneužití demokracie, spíše o rozpad právního státu. Každému právu by měla odpovídat i určitá povinnost. Například indická ústava obsahuje články, v jejichž ustanoveních jsou upravena nejen základní práva, ale i základní povinnosti. Trochu zvláštní pro takzvaně civilizovanou Evropu, kde se neustále skloňují lidská práva, základní práva, ale o lidských povinnostech neuslyšíte vůbec nic. Přitom každé oprávnění pro kohokoli znamená, že je vynutitelné a že někdo musí garantovat – a kdo jiný než stát – jeho vynutitelnost. Tudíž povinnost pro někoho. A stát není v moderním, tedy demokratickém pojetí zase nic jiného než všichni jeho občané. Například oprávnění invalidy na obdržení určité finanční částky, která mu ulehčí jeho těžký životní úděl, může fungovat pouze tehdy, když všichni ostatní občané státu mu takovou částku poskytnou. Čili dodrží svoji povinnost pomoci slabšímu, jenž splňuje podmínky (na kterých se všichni dohodli) této pomoci.

V současné době, především v Evropě, a to v kterémkoli jejím státě, se určité skupiny občanů ani tolik nesnaží o zvláštní instrukce pro svůj život, ale o získání oprávnění, jež jiné skupiny obyvatelstva nemají. Přitom však sami nechtějí ve vztahu k těmto oprávněním plnit jakékoli povinnosti. Oprávnění nezískají jinak, než prostřednictvím zvláštního zákona, takže volí tuto formu, kterou prosazují obvykle s nějakým odůvodněním, jež zní zdánlivě velice ušlechtile. Ochrana menšin, zdravé životní prostředí, pomoc chudým a podobně. Ti, kteří takovéto zvláštní zákony prosazují, samozřejmě získají (nebo alespoň očekávají, že získají) určitou výhodu pro sebe, ale přinesou povinnost pro všechny ostatní. Nerozpoznávám jakoukoli jinou motivaci. To už nejsou boje o volební právo bez majetkového cenzu či o volební právo žen, jako před sto, sto padesáti lety. Tehdy šlo o opačné usilování, aby zásadní oprávnění platila rovně pro všechny, aby nebyla skupina lidí privilegována jenom proto, že vlastní více než ostatní nebo proto, že má jiné pohlaví. Nešlo o získání výhod, ale o nastolení stejných podmínek, práv i povinností.

V právním systému, který obsahuje nepřehledné množství zvláštních zákonů, tedy výjimek z obecného uspořádání mezilidských vztahů, nutně dojde k tomu, že prvky tohoto systému přestanou fungovat. Proč? Pokud v právním státě nejsou předepsané modely chování plněny dobrovolně, pak je dodržení těchto modelů chování vynuceno demokratickými prostředky. Obvykle prostřednictvím soudního rozhodnutí, neboť i kterékoli rozhodnutí správního (státního či obecního) úřadu bývá přezkoumatelné soudem. Úlohou soudu je nalézt právo. V kontinentální Evropě spočívá v aplikaci správného zákonného ustanovení, v anglosaském systému vedle listování v zákonech je zapotřebí přihlédnout i k precedentům, tedy dřívějším rozhodnutím soudů. Jestliže je ono právo nalezeno, je soud povinen ve věci spravedlivě rozhodnout. Ovšem jak najít spravedlivé rozhodnutí, když zákonné ustanovení určitou skupinu obyvatel bez jakéhokoli racionálního důvodu privileguje? Buď soudce poruší platný zákon, aby mohl vydat alespoň trochu spravedlivé rozhodnutí, anebo se nebude řídit obecnými zásadami spravedlnosti, aby jeho rozhodnutí bylo shledáno v souladu s platným právním předpisem. V obou případech však dostává na frak a přestává fungovat právní systém, neboť dochází k popření některého z jeho prvků.

Pomalu se však začíná karta obracet. A po obdobích, kdy si mnozí mysleli, že už si jsou všichni rovni před zákonem, a tudíž by bylo dobré dát některým o něco víc, protože jsou údajně potřební (ve skutečnosti jim zajišťovali na úkor všech neoprávněnou výhodu), přichází období nové. Znovu a znovu musíme hledat onu rovnost před zákonem a jednoduchost vynutitelnosti této rovnosti. Typickým příkladem tohoto práva na rovnost před zákonem může být například prosazování rovné daně. Neexistuje jediný racionální důvod pro právní stát, pro demokratické zřízení, aby zákon požadoval, aby občané téhož státu platili z jakýchkoli důvodů různé daně, měli zcela bezdůvodně různou povinnost vůči státu, a tím i vůči ostatním spoluobčanům. Prozatím se v Evropě daleko lépe prosazuje myšlenka rovné daně ve státech, které buď o život v demokracii na dlouhá léta přišly, anebo jsou zcela novými demokraciemi, vzniklými v posledních dvaceti letech. Občané těchto států v sobě mají silnou touhu po rovném zacházení, bez privilegovaných skupin, které v minulosti tvořili příslušníci některé z politických stran či úředníci diktátorských režimů. Naopak takzvané staré demokracie (jsou natolik chycené ve spleti různých sociálních sítí a tolik se bojí diskriminace, že pozitivně diskriminují všechny před kdejakým křiklounem) nejsou prozatím schopny si uvědomit, že „právo“ na placení rovné daně pro všechny je z hlediska právního státu stejně důležité jako ženám kdysi upírané volební právo.

Kromě určitých skupin obyvatelstva vynucujících si zvláštní zákony je zde ještě jeden fenomén. Byrokracie takzvaných zavedených demokracií se natolik bojí vlastního rozhodnutí, za které by musela nést odpovědnost, že sama prosazuje na každou maličkost zvláštní právní předpis. Není typičtějšího příkladu než komunitární právo, právo Evropské unie, které má tendence svázat předpisem jakýkoli životní krok občanů členských států. Byrokracie českého státu se tímto příkladem bohatě inspiruje, a protože neodpovědnost je jí vlastní, v mnoha směrech úředníky Evropské unie překonává.

Také naprosto souhlasím s oním příměrem o životním alibi, o němž hovoříte v otázce. Odmítnutí povinností, neochota nést odpovědnost, a přitom dosažení výhody, to je hlavní motivací pachatelů návrhů různých zvláštních zákonů, které jim mají poskytovat alibi před zbytkem společnosti.

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

 

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK