Jan Kalvoda: Václav Klaus by měl senátorům za žalobu poděkovat!

Než se ale dostaneme k politice, podíváme se pod pokličku jednoho sporu, který už se táhne dlouhá léta. Přesněji: od polovičky devadesátých let (teď píšeme rok 2013!).

Kořeny sporu vězí na počátku devadesátých let, kdy český stát odstoupil od smluvené zakázky na dodávání krevní plazmy s firmou Josefa Šťávy. Tehdejší ministr zdravotnictví dokonce napsal dopis dalšímu potenciálnímu zákazníkovi z Dánska, že pochybuje o solidnost firmy. Od roku 1996 čelí Česká republika řetězu arbitráží, Diag Human požaduje odškodnění za ztrátu zakázek s poškození dobrého jména. Své požadavky vyčíslila na miliardy korun.

Na základě jistých úspěchů v arbitrážích již firma žádala o exekuční zabavení obrazů zapůjčených od zahraničí Národní galerií nebo loni žádala o peníze zmrazené ve Švýcarsku v souvislosti s vyšetřováním Mostecké uhelné...

Jan Kalvoda je právním zástupcem Diag Human.

Po otištění prvního dílu dostala redakce rozhořčenou reakci Jana Papeže z Asociace cestovních kanceláří ČR. Jeho reakci najdete zde.

• První díl rozhovoru: Nemocná česká byrokracie lže v přímém přenosu

Jak je to teď s penězi z kauzy Mostecká uhelná společnost, na které si začal činit nárok Josef Šťáva z Diag Human?

Tahle konta byla zamrazena už zhruba před rokem. Ministerstvo zdravotnictví jen tajilo české vládě, že to tak je. Proto taky ten rozruch přišel až v posledních týdnech. Ve Švýcarsku komplikovala situaci společnosti Diag Human právní doktrína, která říká, že aby bylo možné ve prospěch nějakého věřitele zajistit majetek jiného subjektu, v tomto případě českého státu, tak je nutné, aby měl věřitel, nebo alespoň samotná pohledávka, domicil ve Švýcarsku. To však není případ firmy Diag Human, která sídlí v Lichtenštejnsku. V loňském roce ale rozhodl švýcarský ústavní soud v Lausanne, že je tato podmínka v rozporu se všeobecnou evropskou úmluvou. Proto věřím, že budeme s Diag Human úspěšní i ve Švýcarsku.

Kdo je v tuto chvíli vlastníkem společnosti Diag Human?

Stoprocentním vlastníkem je i nadále Josef Štáva.

Takže informace o prodeji společnosti a postoupení pohledávky vůči státu nebyly pravdivé?

Tyhle zprávy byly jistou dobu oprávněné. Byla totiž uzavřena opční smlouva s jistou společností, ale ta byla nakonec zrušena.

Proč?

Z důvodu nepřesných informací, které tato firma podala společnosti Diag Human o své věrohodnosti. V současné době se ale jedná o majetkové účasti se dvěma významnými hedgeovými fondy, které se specializují na arbitráže a pohledávky vůči státům.

Jak dlouho se podle vás tento spor ještě potáhne?

Musím bohužel konstatovat, že o tomto sporu na straně státu už nikdo takřka nic neví. Stát v tomto ohledu zcela ztratil svou institucionální paměť. Já jsem do sporu vstoupil zhruba v jeho polovině během roku 2003 a za ta léta jsem se přesvědčil o tom, jak bídně to u nás funguje. Nejde totiž jen o samotný spor Josefa Štávy, ale v podstatě o celou likvidaci jednoho farmaceutického odvětví, tedy výroby a zpracování krevní plazmy. Pouze tím stát podle znaleckých posudků prodělal několik miliard korun. Smutné je, že vám dnes každý poví, jaká je to od Diag Human lumpárna, že je Josef Štáva gauner – a Jan Kalvoda jakbysmet. Nikdo ale není ochotný zabývat se fakty. Nikdo nechce vidět, jak je naše soudnictví náchylné k podivným rozhodnutím, jde li o, v uvozovkách, zájem státu. Ty uvozovky vyslovuji proto, že vrcholným zájmem státu musí být fair proces, ne alibizace korupce exekutivy.

Justice na dně

Nelitujete, že jste se do této kauzy vůbec pouštěl? Přece jen, když vás někdo léta označuje za gaunera, tak to jistě není nic příjemného.

Pro mě je to základní otázka advokátní etiky. Můžete se ptát i trestního obhájce, proč hájí vraha. A jestli nelituje negativních reakcí vůči své osobě. Nevidím důvod, proč bych měl litovat, že hájím neoblíbenou firmu, která není státu po chuti. Když navíc vidím pozadí celého případu, když vidím, kolik korupčních miliard tady odteklo stranou, tak jsem rád, že se toho boje účastním.

Hovoříte o nevěrohodném soudnictví. Kde ale hledat příčinu? V devadesátých letech minulého století?

Je to pro mě velká záhada. Už jen proto, že jsem se na jakési rekonstrukci českého soudnictví v raných devadesátých letech sám podílel. Řeknu to velmi nerad, ale pokud jde o odbornou úroveň soudů a předvídatelnost jejich rozhodování, obávám se, že je v současné době nižší než v totalitních osmdesátých letech.

Čím to je?

Dnešní systém je bohužel naprosto deformovaný a zvrácený. Věc, která je evidentní lumpárna, je například předsedou soudu označená za administrativní nedopatření. Míra manipulace v soudních sporech je v tuto chvíli nepřehlédnutelná. Justice je hodna samosprávy, kterou nemá. Já sám jsem v devadesátých letech chyboval, když jsem se domníval, že to tak být nutně nemusí. Dnes už jsem přesvědčený o tom, že se justice musí emancipovat od státu. Nejde však jen o vnější samosprávu, ale také o vnitřní nezávislost. Justici musejí dominovat osoby, jejichž osobní integrita je obecně známá, ne ti, kteří se přátelí s politiky.

Klaus může být rád, že si to může naposled rozdat s Ústavním soudem

Před lety jste ve spojení s ústavní stížností Miloše Melčáka tvrdil, že čeští politici rádi obcházejí ústavu. Jak se díváte na žalobu z velezrady, kterou proti Václavu Klausovi podali senátoři?

Já si myslím, že by Václav Klaus měl za tuto žalobu poděkovat. Po letech, kdy Ústavu ignoroval, kdy se jí posmíval a kňouravě ji snižoval, dostane nyní příležitost postavit se před Ústavní soud a obhájit všechny své postoje. Na druhou stranu si myslím, že nemůže uspět ústavní stížnost na amnestii jako takovou. Amnestie je věc, která je omezena pouze ústavními zvyklostmi a ochotou prezidenta podřídit se většinovému pravidlu střízlivosti při zacházení s tímto instrumentem. Václav Klaus této střízlivosti rozhodně nedbal, byla to ale jeho pravomoc. To samé platí i pro řadu dalších věcí, které se mu vytýkají. Vejdou se zkrátka do jeho pravomocí, což musím uznat i přes základní rozpor, který k Václavu Klausovi cítím po celou dobu, co se známe. Nicméně žaloba z velezrady, o které má popletený Miloš Zeman představu, že by měla být spojena jen s nějakým strašidelným trestným činem, je ve skutečnosti jediným možným a zcela legálním instrumentem proti chování naprosto nezodpovědného prezidenta. Václav Klaus a řada jeho hysterických zastánců by tedy měli být rádi, že si to teď může naposledy s Ústavním soudem rozdat.

A myslíte si, že k tomuto souboji vůbec dojde? Nebude žaloba senátorů smetena ze stolu?

Myslím si, že by to byla škoda. Přece jen jde o zakládání určitých ústavních zvyklostí, které Václav Klaus vždy velmi rád popíral. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že on byl člověk, který mimořádně nerozuměl principu, že pravidla ve veřejném životě jsou sama o sobě velmi důležitou hodnotou. On naopak vždy poukazoval jen na pravidla, která mu byla výhodná, a nic jiného nerespektoval.

Státní správa – zaopatřovací ústav pro takzvané politiky

Jak vzpomínáte na své politické působení v devadesátých letech?

Musím se přiznat, že na tuto dobu moc nevzpomínám. Občas mi ji něco připomene, ale rozhodně nemám žádné nostalgické vzpomínky. Když už nad tím obdobím zpětně přemýšlím, tak spíš z toho pohledu, že jsme zmařili spoustu šancí, jak se mohla naše společnost posunout výrazně kupředu. Politická reprezentace tehdy neměla recyklovat sama sebe a upevňovat si své postavení, ale měla udělat spoustu věcí, které tehdy byl ještě schůdné. Kromě různých deregulací a privatizace bank, kterou později potupně, ale principiálně správně (k technickému provedení se radši nevyjadřuji) udělal Miloš Zeman, mělo dojít k reformě zdravotního a důchodového pojištění. Přestože se vědělo, že každý rok odkladu dramaticky zkomplikuje pozdější situaci, k žádné změně nedošlo.

A proč ne?

Je to velmi jednoduché. ODS to blokovala. Stejně tak jako zákon o státní službě, což byla další hanebnost. Tento zákon byl totiž už tehdy připraven včetně všech navazujících právních předpisů, včetně stanovení služebního úřadu a včetně vytčení určitých vedoucích funkcí ve státní správě, které by dostaly zkušební definitivu a byly depolitizovány. Neexistence tohoto zákona je hlavní příčinou toho, proč se občané nedokáží ztotožnit se svým státem. Uvědomují si tu vysokou míru korupce, vnímají, jak si politické strany po každých volbách rozdělují úřady s vidinou zajištění zisků.

Takže vládnoucí politická reprezentace tehdy nestála o zákon o státní službě stejně tak, jako o něj nestojí ta současná.

Je to tak. Tehdy se hodně argumentovalo tím, že je státní správa i nadále prorostlá bývalými komunisty. Šlo ale o hodně demagogický argument. Teď už je v tom jen jasná nechuť cokoliv měnit. Vidíme, jak velké politické strany zdegenerovaly. Každý poslanec si tady o sobě zvykl říkat, že je politik. Když pak přijde o nějakou funkci nebo ho voliči vyškrtnou, tak se bez skrupulí dožaduje, aby se o něj stát postaral. Pamatuji si na dřívějšího člena ODS Petra Skokana, který se poté, co neuspěl v nějaké krajské funkci, nechal jmenovat zmocněncem pro dálnice v kraji, kde se žádná dálnice neměla nikdy stavět. On za to ale bral dvě stě tisíc měsíčně a tvrdil, jak je to rozumné. Dnes v barvách Věcí veřejných pranýřuje staré struktury a „politické dinosaury“. Vždyť je to k smíchu. Tlustá kůže takzvaných politiků, kteří si ze státní správy dělají zaopatřovací ústav, je něco nechutného.

Neprávém užívaný doktorát: snobská chyba

Sám jste v devadesátých letech vedl menší politickou stranu ODA, která se musela profilovat mezi většími a silnějšími partajemi. Jak vnímáte fungování dnešních menších politických stran, které po úspěšných parlamentních volbách většinou naprosto vyhoří?

Mám pocit, že by veřejnost politické straně odpustila skoro všechno, možná i ty „strejčky z Maďarska“. Nikdy ale politikům neodpustí, když vidí, že nedělají všechno pro svůj program. Politická strana by si měla umět stát za svými principy. Dnešní malé strany ale chtějí mít tak dlouho podíl na moci, že si jej pak začnou užívat úplně stejně jako ti, na jejichž úkor ho získali a které dřív kritizovali. Místo toho, aby do politiky vnesly nějaké kontroverze a nový vítr, se naopak malé strany konformizují. Vtipkování o tom, že stabilita vlády je daná především leasingy a hypotékami poslanců, navíc není zas tak daleko od pravdy.

Co bylo příčinou neslavného konce ODA?

Po volbách v roce 1996 jsme si v ODA udělali určitý souhrn změn, které se měly podle programu minulé vlády prosadit. Šlo například o deregulaci nájemného a energií, ale hlavně o reformy zdravotního a penzijního systému. Pokud bychom nedostali záruky, že k něčemu takovému dojde, tak jsme byli ochotni vystoupit z vlády, což by prakticky znamenalo její pád. Vzpomínám si na to, že na začátku prosince 1996 jsem předložil pánům Klausovi a Luxovi jednostránkový dokument, kterým se jejich strany zavazovaly, že bude zřízen oddělený penzijní účet a proběhnou i ty ostatní kroky, které jsem vám vyjmenoval. Oni to sice podepsali, ale dlouho se nic nedělo, takže se otázka našeho opuštění koalice stala zase aktuální. Pak jsem ale provedl jistý kousek, který znamenal moji rezignaci a odchod z politiky, a moji nástupci už bohužel za dodržením závazku ze strany ODS a KDU-ČSL nestáli. Možná se jim až moc zalíbilo v koalici. ODA se tím ale stala stranou, které voliči už nemohli důvěřovat, protože bylo vidět, že se není schopná rvát za principy, které zdánlivě hájí.

Ten váš „jistý kousek“, kvůli kterému jste nakonec rezignoval, se v médiích poměrně často připomíná. Málo kdo už ale přesně ví, jak to tehdy s vaším neexistujícím doktorským titulem z práv bylo.

Dnes už se o tom nijak pozitivně nemluví. Tehdy však měla určitá média tendenci moje odstoupení glorifikovat. S tím jsem ale nikdy nesouhlasil. Byla to snobská chyba, která pramenila z obecného klimatu v justici, kde bylo oslovení pane doktore běžné. Já jsem to připustil i přesto, že jsem tehdy doktorát ještě neměl, což je bezesporu chyba, za kterou je nutné se stydět. To jsem také učinil a následně jsem z toho dovodil politické důsledky. Veřejnost má právo na věrohodné politiky.

Dovedete si představit, že byste se do politiky ještě vrátil?

Občas si říkám, co bych dal za rok na ministerstvu spravedlnosti. Že bych asi věděl, jak s tímto časem naložit – a rozhodně nejde o žádné mírové plány. To jsou ale spíš jen takové úlevné chvilky. Mám pocit, že bych teď politice v jejím současném stavu nic nepřinesl, že by nebylo v mých silách prosadit nějaké změny.

Úvodní foto: isifa/Lidové noviny/Tomáš Hájek