Tomáš Prouza: O bankách a lidech

Nové nízkonákladové banky dokázaly přilákat už zhruba milion klientů, což je jistě důvod k oslavě. Ovšem čas na skutečnou oslavu přijde až v okamžiku, kdy bude onen milion klientů nové banky používat jako svou hlavní banku, tedy banku, do které jim chodí výplata a ze které odcházejí jejich pravidelné platby. Zatím starou banku dokázala skutečně opustit jen zhruba polovina z onoho milionu, zbytek sice využívá výhodné úročení vkladů, ale zároveň zbytečně vyhazuje peníze za poplatky, které by vůbec platit nemusel.

Kdo uteče, vyhraje, kdo tlačí, má za tři...

Tlak klientů, kteří se odhodlají k akci, přitom funguje výborně. Někteří pochopili, že stačí přejít jinam a ušetřit klidně i tisícovku ročně. Jiní alespoň zkusili odchodem pohrozit – a najednou zjistili, že jim banka nabízí účet zdarma třeba na pět let. Chytří klienti tak mají bankovní služby zdarma. Ovšem mnohem víc jich pořád na poplatky jen nadává, ale neudělá nic pro to, aby se jich zbavila a investovala do něčeho mnohem rozumnějšího.

Je dobře, že se klienti začínají hromadně ozývat i kvůli účtování dalších poplatků, například za vedení úvěrových účtů. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby o legálnosti či nelegálnosti poplatku za technický účet, který slouží jen bance (a za jehož povinné vedení si banka účtuje skutečně nepřiměřeně vysoký poplatek), rozhodl soud, toho se ale banky pochopitelně bojí. Pokud by české soudy přejaly interpretaci soudů německých, stály by banky totiž nejen před ztrátou budoucích příjmů (tu by ovšem hned začaly kompenzovat zdražením úvěrů), ale nejspíš by je také čekalo vracení poplatků již vybraných. A tuhle díru by bylo mnohem složitější zaplnit.

Kalousek: Nepracuju!

Zábavné ovšem je, jak se na občanské aktivitě čtyřiceti tisíc klientů žádajících vrácení poplatků chce svézt ODS, zoufale hledající jakékoliv pozitivní téma. Místopředseda ODS Kuba chce dokonce na jejich podporu vytvořit vládní komisi. Tedy pokud mu to dovolí ministr financí Kalousek, který na Kubovu iniciativu reagoval slovy: „Vláda není ani regulátor, ani soud a neměla by se do toho plést.“

Prvním krokem ministra Kuby by tak mohlo být to, že panu ministru financí vysvětlí, že on regulátor je. Právě ministerstvo financí totiž vytváří pravidla fungování finančního trhu (v oblasti spotřebitelských úvěrů pak ve spolupráci s Kubovým ministerstvem průmyslu a obchodu). Česká národní banka (na kterou chtěl ministr financí celou věc přehodit) pouze dohlíží nad dodržováním pravidel – vytvořených ministerstvem financí. Problém ale je, že ministerstvo financí se v posledních letech příliš soustředí na zhoršování podmínek fungování české ekonomiky a jedinými viditelnými aktivitami v oblasti finančních služeb byla snaha o likvidaci stavebního spoření a velmi, velmi nepovedený pokus o penzijní reformu.

Ministerstvo financí by mohlo následovat slovenského příkladu a nepopulární poplatek zakázat zákonem. Mnohem rozumnější cestou by ale bylo nechat rozhodnout o legálnosti daného poplatku soud – a pak se postarat o to, aby bylo pro lidi jednodušší bránit svá práva, ať už vůči bankám, nebo komukoliv jinému, kdo těží ze své silnější pozice. To ale bude vyžadovat mnohem víc práce než jedno vystoupení v televizi a jednu ministerskou komisi.

Psáno pro Lidové noviny