Základní slova 2: Rozprava o svobodě a zákonech

Myšlenka, že „odpovědný svobodný jedinec si jako jednu z prvních věcí uvědomí, že jeho svoboda končí tam, kde začíná svoboda další“, vede k fenoménu „těch druhých“. Moje svoboda je svoboda těch druhých. Ta věta je vyslovována pozoruhodně často, avšak stejně často je popírána. Co jiného než popírání svobodného chování znamená každé volání po „novém zákonu“, kdykoli se matce v lese ztratí dítě? Kdykoli neopatrný chodec vstoupí do vozovky? Kdykoli je příliš sucho a neurodí se, kdykoli jsou deště a kdykoli je dobrý rok. A nakonec, kdykoli je televize nudná, volá se po zákonu ve stejné míře, jako když v ní teče krev.

Mnoho lidí svoboda - a to slovo se hledá těžce – obtěžuje. Místo aby se nedívali na televizi, nevstupovali do vozovky a obecně nesli riziko svého podnikání i počínání, volají po regulaci, po usměrnění sebe samých. Znamená to, že volají po nesvobodě? Nebo že chápou svobodu jinak? Nebo snad musí mít ke svobodě lidé kromě vůle také nějaké zvláštní vlohy?

Zákon a svoboda, zdánlivé protipóly. Zákon nás svazuje, omezuje, brání v aktivitě, svoboda nás nechá vzlétnout nejen k oblakům, ale až do hlubin vesmíru. Zákony (pominu-li ty přírodní, jak objevené, tak neznámé, ale vždy nám dané) a svoboda jsou společenské fenomény. Bez života ve společenství nepotřebuji ani zákony, ani svobodu.

Nutné meze svobody

Asi všichni známe onen svazující pocit bílého papíru před sebou s možností psát cokoli. Žádné zadání, tematická i rozsahová volnost. Strašně těžká volba a velice často zůstane papír nadále bílý. Stačí malé omezení, časový požadavek – a najednou fantazie pracuje jako zjednaná a mnohdy naprosto nekonvenčně naplní velice úzké zadání.

Svoboda nutně potřebuje zákony. Potřebuje svoje pravidla, v jejichž mezích se volně pohybuje. Volání po zákonech je v zásadě voláním po svobodě. Bez zákonného vymezení začne svoboda moje narážet na svobody jiných a přestává být svobodou. Začíná být zvůlí, nátlakem a stejně silově, jako působím já, začínají ostatní působit vůči mně. Vláda práva (zákonů) je jedinou vládou, z těch, které si společenství lidí dokázalo vymyslet a také prosadit, jež je schopna zajistit svobodu všem příslušníkům společenství.

Prostředkem k zachování mojí svobody v rámci společenství jsou moje práva a povinnosti a práva a povinnosti druhých daná zákonem. Zákonem, jenž na samém počátku existence měl podobu zvyku a podle druhu právní kultury té které společnosti se dostal dříve či později do psané formy. Ale i stát s tak vyspělou právní kulturou, jako je Spojené království Velké Británie a Severního Irska, nemá napsanou, parlamentem přijatou a královnou podepsanou ústavu. Konkrétně v tomto státě je to však projev vysokého právního vědomí jeho obyvatel.

Jaký z toho učinit závěr? Je zjevně nepřesné hovořit o ochraně lidských práv, jak se často děje v psaném právu, důležité je zachování základních svobod. Práva, ale i povinnosti jsou toliko nástrojem k zachování těchto svobod. Zákon nejen ve formě psané, ale i zvykové, tyto nástroje vymezuje. Dodržení zákona moji svobodu ochrání lépe než ničím neomezená vůle nejen suveréna – vladaře, ale i mého souseda či bezbřehá přání mne samotného.

Odpovědnost a strach z ní

Je však zapotřebí rozlišovat. Zákon, jenž mi ukládá po veřejných komunikacích jezdit vpravo a ostatní předjíždět vlevo, mi umožňuje svobodný pohyb po těchto komunikacích v rámci pravidel. Zákon, jenž stanoví odvod vysokých daní bez možnosti kontrolovat jejich použití ve státním společenství, mi brání svobodně rozhodnout o nakládání s mými finančními prostředky, byť bych je rovněž chtěl investovat ve prospěch většího společenství, ať již státního, regionálního, či obecního. Zákon tedy může jak svobodu chránit, tak do ní nepřiměřeně zasahovat.

Aby to nebylo už vůbec jednoduché. Stejně jako jsou zde lidé, kteří mohou plně prožívat život především tehdy, když jejich svoboda je chráněna zákonem minimálně, tak naopak další skupina lidí vyžaduje pro každý svůj životní krůček jistotu ochrany zákonem. Ti první chtějí nést odpovědnost, mít co největší volnost v rozhodování, jak se svým životem naložit, ti druzí se rozhodování a odpovědnosti bojí a chtějí co nejvíce z toho přenést na někoho jiného, nejlépe na vůli zákonodárce vyjádřenou v zákoně. Samozřejmě po vydání zákonů, které zasahují do svobod všech, se ta druhá skupina cítí uspokojena a první volá po nápravě.

Pro právní stát v pravém slova smyslu je typické, že zákonná omezení jsou pokud možno co nejmenší, aby byl dán prostor pro rozvoj společenství po všech stránkách. Nic nakonec nebrání komukoli, aby si sám vytvořil kriteria, jež budou chránit jeho životní kroky. Může přísně plánovat každý den, týden, rok a úzkostlivě dodržovat tyto plány, nechodit večer do lesa či tmavých městských ulic, necestovat, neženit se, či dokonce dodržovat celibát. Takováto rozhodnutí však musí být dobrovolná, svobodně učiněná a zavazující pouze toho, kdo takovéto rozhodnutí učinil. Je otázkou, která ze skupin lidí je či bude ve svém životě šťastnější, žádná z nich by však neměla být zbavena možnosti výběru, jakou cestu zvolí. Domnívám se, že nelze ani s jistotou říci, která ze skupin se ve svém životě bude cítit svobodněji, pokud bude každá mít svobodu volby.

A čas od času je zapotřebí nějaký ten zákon, jenž zcela nevyhovuje životu, překročit, nedodržet. Jako veškeré lidské výtvory i zákony zastarávají nebo jsou od počátku nepovedené a pouze zkušenost a čas může být měřítkem jejich životnosti.

Pokračování příště. Mezititulky Finmag