Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Obamův boj o druhou větu

Pro Američany jsou největšími prezidenty Washington, Lincoln a Franklin D. Roosevelt. Po řadě dalších zbylo v učebnicích místo jen na jméno, ti významnější mají u fotky dvě tři věty. Barack Obama už má svou úvodní větu jistou, je prvním prezidentem černé pleti. Dokáže si vybojovat i větu druhou? A co by říkala?

Od roku 1948 proběhlo ve Spojených státech na dvě desítky průzkumů na téma, kdo byl největším nebo nejvýznamnějším prezidentem. Na prvních příčkách se střídaly jen tři osobnosti. Ty, které zemi dokázaly zachránit před zánikem, ať už šlo o revoluci (Washington), občanskou válku (Lincoln), nebo hospodářský kolaps (Roosevelt). Kniha Roberta Merryho pak kritéria medailového úspěchu jedněch a čestného umístění druhých pečlivě rozvádí. Nejde o popularitu nebo celkový výkon, ale o to, jestli se v několika kritických chvílích rozhodli správně nebo špatně.

Jedna chyba se přitom může při historickém hodnocení škaredě nevyplatit. Lyndon Johnson v 60. letech prosadil revoluční zákony proti rasismu a zavedl zdravotní pojištění (Medicare a Medicaid), vše je ale ve stínu „jeho“ války ve Vietnamu. Richard Nixon sice otevřel Čínu světu, ale jeho první věta je Watergate.

Dva roky na druhou větu

Zákonitosti prezidentského volebního cyklu v USA jsou neúprosné. Znovuzvolený prezident má jen asi dva roky na to, aby prosadil své priority pro druhé období. Pak už jeho pozice začíná upadat a zásadní legislativní změny nemají šanci („lame duck“). Co Obama zkusí?

Obamovu vizi posunu Ameriky doleva, kterou představil během své druhé inaugurační řeči a projevu State of the Union, zatím nelze brát příliš vážně. Tradičními tématy demokratů jako zvýšení minimální mzdy, rozšíření školek nebo mohutné investice do infrastruktury se pokouší posunout reaganovskou Ameriku víc doleva, ale republikánský Kongres mu to prostě nepovolí.

Pokud tedy pomineme mezinárodní politiku včetně nekonečných spekulací o íránském jaderném programu a velikášské představy o sociálně citlivé Americe, v následujících dvou letech půjde o tři zásadní témata – rozpočet, imigrační reformu a regulaci zbraní.

Klinč

Americká politika je v krizi, jakou nepamatují ani veteráni bojů mezi prezidentem Clintonem a republikánem Gingrichem z 90. let. Hlavním tématem je rozpočet, tedy komplexní boj o řadu komplikovaných politických a právních otázek včetně tzv. stropu na vládní výdaje („debt ceiling“), automatických škrtů v armádním rozpočtu („sequestration“), otázky dalšího nastavení Obamovy zdravotní reformy nebo možnou reformu daňového systému, jehož celkové náklady například podle Arthura Laffera dosahují až 431 miliard (!) dolarů.

Nechci být pesimistou, ale tento boj nebude mít vítěze. Pro washingtonské politiky je už problém dohodnout se jen na odložení řešení těchto sporů, nemluvě o možnosti najít kompromis nad obsahem. Proto vsázím na to, že boj o svou případnou druhou větu Obama svede nad jiným tématem.

Go to America!

Už před prezidentskými volbami se to proslýchalo a po volbách rozhodnutých mimo jiné hlasy Hispánců bylo jasno. V tomto roce vloží Obama mnoho energie do reformy imigračního systému a do řešení otázky, jak naložit s desítkami milionů ilegálních imigrantů, kteří ve Spojených státech žijí. Jde o hodně. Na straně republikánů se na tomto tématu profiluje nejen mladý senátor Marco Rubio, žhavý kandidát na prezidentskou nominaci republikánů pro volby v roce 2016, ale i bývalý Obamův vyzyvatel a jeden z nejmocnějších washingtonských politiků John McCain. Obama přitom bojuje nejen o svoji „druhou větu“, ale i o potvrzení demokratů jako strany pro imigranty. Jak ale může demokratický prezident uspět proti republikánské většině v dolní komoře Kongresu?

Jak v 80. letech uspěl Ronald Reagan se svou reformou daní proti demokratické přesile? Sněmovnou reprezentantů nechal projít návrh výhodný pro demokraty a své námitky uplatnil v plné síle až v republikánském Senátu a následném dohadovacím řízení mezi oběma komorami. Ať už jde o realistický scénář, nebo ne, Obama musí získat podporu řady republikánů, ať už bude chtít prosadit cokoliv zásadnějšího. Jeho exekutivní pravomoci jsou výrazné, ale k napsání druhé věty mu zřejmě stačit nebudou.

O výsledku napoví už tento rok, nicméně ještě jedna překážka se Obamovi připletla pod nohy. Po masakru takřka tří desítek lidí a z toho dvaceti dětí v základní škole v Newtonu byl de facto donucen zabývat se otázkou kontroly zbraní, tedy jedné z několika málo hypertřaskavých otázek americké politiky, která se svou nepopularitou řadí na roveň zvyšován daní a svou výbušností blízko otázek okolo potratů.  Nezáviděníhodná pozice.

Prokletí druhého období

Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že to Obama nebude mít snadné, pověrčivé povahy už připomínají „kletbu druhého volebního období“: z šestnácti amerických prezidentů, kteří byli znovu zvoleni hned po svém prvním období, byli dva zavražděni (Lincoln, McKinley), pět jich řešilo velkou válku, Nixon odstoupil, Reagan a Clinton čelili velkým skandálům, Bushe mladšího čekala občanská válka v Iráku a nastupující ekonomická krize.

Přesto – i špetka optimismu je na místě. Reagan ve svých druhých čtyřech letech vyhrál studenou válku, Clinton dosáhl vyrovnaného rozpočtu a oba se stali ikonami svých stran. Co dokáže Obama?

Lukáš Hoder

Lukáš Hoder

Působí v advokacii, kde se věnuje arbitráži a litigaci. Spoluzaložil Centrum pro lidská práva a demokratizaci, kde se zabývá vztahem základních práv a byznysu a mezinárodním právem. Je autorem knihy Transatlantické vztahy... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK