Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pravicová zahraniční politika v ofsajdu

| 23. 1. 2013

V debatách prezidentských kandidátů nebyl jediný člověk, který by hájil pravicovou zahraniční politiku. Ovšem on ji koneckonců nikdo nehájil ani v amerických debatách mezi guvernérem Romneym a prezidentem Obamou.

Pravicová zahraniční politika v ofsajdu

Podstata pravicové politické filozofie spočívá v obhajobě svobody jednotlivce (zdůrazněna v případě pravicových liberálů) a v nedotknutelnosti lidského života (zdůrazněna v případě konzervativců). Tyto dvě hodnoty jsou pro pravici nepřekročitelné. Pokud je někdo ochoten z nich slevit a obětovat je ve jménu dosažení jiných ideálů a vizí, v žádném případě nemůže být považován za principiálně pravicového politika.

Definičním znakem levicové politiky je naopak snaha o prosazení velkolepých vizí, nastolení všeobecného blaha, boj ve jménu velkých ideálů i za cenu obětování životů ostatních lidí a omezení jejich svobody. Právě taková politická filozofie stojí za výroky o bombách a náletech humanitárního charakteru, ale i za jejich uvedením do praxe. Její zastánci kladou abstraktní princip „lidských práv“ nad hodnotu lidských životů, o nichž podle pravicové filozofie nemají sebemenší právo rozhodovat. Nemají právo ve jménu svých principů bombami humanitární povahy (?) zasypávat a vraždit nevinné lidi.

Historický vývoj

Pravice byla vždy skeptická, pokud šlo o vojenské intervence. Leckomu se tomu možná nechce věřit, zejména když se podívá do dnešních Spojených států amerických. Ale právě poměrně nedávná historie této země tuto skepsi velmi dobře ukazuje.

Uveďme například jméno republikánského senátora Roberta Tafta (1889–1953), který varoval před americkou vojenskou účastí v Indočíně. Podobně se k zahraniční politice stavěl i významný konzervativní myslitel Russel Kirk (1918–1994). Nejedná se přitom o žádné obskurní odchylky od většinového názoru, nýbrž o postoje pevně zakořeněné v tradici tzv. staré pravice, která se zde přímo odvolává na americké otce zakladatele.

Významné podpory se vojenským intervencím naopak od počátku dvacátého století dostává z tábora Demokratické strany – právě od doby, kdy ji můžeme začít považovat za stranu levicovou. Byla to trojice prezidentů Wilson, Roosevelt a Truman, kdo Spojené státy přivedl na cestu aktivního vojenského zasahování do okolního světa. Právě Wilson byl jedním z prvních politiků, který obhajoval vojenské akce nutností prosazování humanistických hodnot.

Byla to tragická a nesmírně vyčerpávající válka ve Vietnamu, jež nastíněné schéma postavila na hlavu: Mnoho lidí se dnes proto domnívá, že války jsou doménou pravice a levice jí oponuje. Do Vietnamu přitom Američané vpochodovali ještě pod vedením demokratů. Konec šedesátých let ovšem přinesl kulturní revoluci a vznik alternativní subkultury mládeže zvané hippies, jež se stala základem pro nové politické hnutí – novou levici.

Nová levice zaznamenala výrazný úspěch v prezidentských primárkách Demokratické strany roku 1972, když nominaci vyhrál senátor George McGovern. Významným bodem jeho kampaně byla opozice vůči válce ve Vietnamu a obecně snaha o přehodnocení intervenční zahraniční politiky. Kromě toho, že tato témata silně rezonovala s názory alternativní levicové mládeže, upomínala také na stanoviska staré pravice, jejíž názory ve vřavě studené války postupně přestávaly být slyšet.

To byla však pouze jedna část převrácení schématu. Kampaň George McGoverna vyvolala reakci části ultralevicových intelektuálů, kteří měli často blízko k marxismu a trockismu. Ti se začali obávat, že zahraniční politika ražená novou levicí by mohla pomoci Sovětskému svazu ovládanému konkurenční sektou neostalinistů. Proto se přesunuli k republikánům, v rámci jejichž strany prosazovali důraznou intervenční zahraniční politiku a začali být známí jako neokonzervativci.

Je třeba podotknout, že zmíněné převrácení schématu bylo do značné míry zdánlivé. Neokonzervativní pohled na zahraniční politiku skutečně republikány velice ovlivnil a dodnes ovlivňuje, nicméně demokraté mají i po roce 1972 silný wilsoniánský instinkt. Proto lze v zahraniční politice Spojených států vidět spíše kontinuitu než nesmiřitelný souboj obou hlavních stran. Stačí se podívat na poslední čtyři prezidenty. Republikán George H. W. Bush vedl USA do války v Perském zálivu. Demokrat Bill Clinton byl velkým zastáncem intervencionismu, což lze ukázat na příkladech americké mise v Somálsku nebo bombardování Jugoslávie. George W. Bush se nevyhnul reakci na 11. září v podobě útoku na Afghánistán a pak se těmito teroristickými útoky snažil nesmyslně obhajovat i další invazi do Iráku. Obama pokračuje v Bushových válkách. Navíc je rozšiřuje do Pákistánu a Jemenu a účastnil se i humanitárního bombardování Libye.

Pravicová zahraniční politika

Co je tedy pravicová zahraniční politika? Je třeba říct, že musí vždy vycházet z výše uvedených hodnot nedotknutelnosti lidského života a obhajoby svobody jednotlivce. To je důvod, proč nemůže zahrnovat nevyprovokované vojenské operace v cizích státech, ať už z důvodů „humanitárních“ či „preventivních“, jež znamenají aktivní omezování a usmrcování nevinných lidí. Skutečně pravicová zahraniční politika je tedy neintervenční, zcela v intencích Taftových a Kirkových myšlenek. Existují pro ni přesvědčivé argumenty.

Zastánci vojenských intervencí tvrdí, že v dnešní době globalizovaného a informačními technologiemi propojeného světa je amorální nereagovat na jasné případy utlačování. Neutralita a neintervencionismus prý patří dobám dávno minulým, kdy jsme ještě tak dokonalé informační technologie neměli. Například v případě občanské války v Sýrii je mediální narativ jasný: odsouzeníhodný diktátor Assad nelidskými metodami bojuje proti hrdinným povstalcům a navíc masakruje civilní obyvatelstvo.

Nicméně – a to zastánci intervence většinou ignorují nebo odmítají – jsou tu i zprávy, podle nichž povstalci demolují křesťanské kostely a vraždí civilní obyvatelstvo buď pro jeho náboženskou či etnickou příslušnost, nebo aby mohli zvýšit počet obětí připsaný režimu. Jde o zprávy o tom, že určité skupiny obyvatelstva (jako zmínění křesťané) stojí na straně režimu, protože mají hrůzu z toho, jak by se vůči nim zachoval režim rebelů.

Jak můžeme něco takového rozsoudit? Můžeme mít sebelepší výpočetní techniku, seberychlejší zpravodajství, sebedokonaleji internetem propojený svět, ale vždy uvidíme především virtuální realitu. Kde je tedy pravda a co je jen propaganda? Komu se máme podle intervencionistů vydat na pomoc?

Václav Havel ve svém slavném výroku obhajoval „bomby a nálety veskrze humanitární povahy“ tím, že „ve hře jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu“. Zde je vidět, že Václav Havel jasně mířil proti pravicově zaměřeným odpůrcům intervence, protože zmínil pojem státní suverenity, o níž se předpokládá, že je důležitější pro pravici.

Zde však dochází mezi oběma stranami sporu k fatálnímu nedorozumění. Pravicoví odpůrci intervencí totiž nevnímají státní suverenitu jako posvátnou krávu, kvůli níž jsou ochotni tolerovat porušování lidských práv a nečinně přihlížet ke zločinům zahraničních režimů. Nelze jednoduše říct, že kladou abstraktní princip státní suverenity nad princip života.

Jak bylo řečeno v úvodu, ve skutečnosti jsou to právě obhájci intervencí, kteří kladou abstraktní princip „lidských práv“ nad hodnotu lidských životů, o nichž nemají sebemenší právo rozhodovat. Zatímco „humanitárně bombardovat“ pro pravici znamená vraždit nevinné lidi – což je nepřípustné překročení principu nedotknutelnosti lidského života a nedotknutelnosti osobní svobody – intervencionisté si odmítají připustit, že jejich akce ve jménu velkých ideálů budou mít vždy nevyhnutelné následky, jež netrestají jen zločinný režim, ale i jeho nevinné oběti.

Totéž platí i pro jiný oblíbený nástroj intervenční zahraniční politiky – ekonomické sankce, jež tvrdě dopadají na občany postižených zemí, snižují jejich životní úroveň a často mohou vést i k dalším obětem na životech. Některé levicové intervencionisty takové následky netrápí, i když jsou s nimi obeznámeni. Ministryně zahraničí Clintonovy administrativy Madeleine Albrightová se kdysi v televizním pořadu 60 Minutes vyjádřila, že půl milionu mrtvých iráckých dětí v důsledku sankcí uvalených na tuto zemi v devadesátých letech bylo „přijatelnou cenou“.

Někteří konzervativci odmítají neintervenční přístup s poukazem na jeho zastaralost. Takový argument by však neměl obstát – odkdy si konzervativci zakládají na tom, jak jsou progresivní? Někdy však navazuje domněnka, že neintervencionismus definitivně pohřbila druhá světová válka; pokud by se Američané nezapojili, Hitler by zvítězil. Málokdo si však uvědomuje, že pokud by se Američané za Wilsona nezapojili už do první světové války, Hitler by se těžko dostal k moci. Jeho vzestup umožnilo bezprecedentní versailleské uspořádání, jehož nastolení bylo umožněno právě účastí Američanů na straně Dohody, která vychýlila rovnováhu sil. Strategická podpora Sovětů ze strany Západu v průběhu druhé světové války pak vedla ke vzniku války studené.

K tomu se váže argument nepředvídaných dopadů na civilní obyvatelstvo intervenující země. Ačkoliv mnoho lidí věří, že terorismus příznivců Usámy bin Ládina je motivován především extremistickým výkladem islámu a z něj vycházející kritikou dekadence a bezbožnosti Západu a USA, ve skutečnosti tento typ vymezení vůči Západu příliš velký mobilizační potenciál nemá. Ajatolláh Chomejní se na tomto základě snažil muslimy mobilizovat k odporu vůči Západu po léta a žádných závratných výsledků nedosáhl. Bin Ládin se na druhé straně vymezoval především vůči americké vojenské přítomnosti na Blízkém východě, zejména pak na svaté půdě Saúdské Arábie, a vůči americké zahraniční politice, jež v jeho očích muslimy šikanuje. Bin Ládinova argumentace měla mnohem větší ohlas. Nebýt americké vojenské angažovanosti v muslimských zemích, nikdy by kolem něj nevnikla tak rozsáhlá teroristická síť a pravděpodobně by ani nedošlo k útokům 11. září. Notoricky známé jsou pak důsledky britského a španělského angažmá v americké válce proti terorismu – útoky v Madridu 2004 a Londýně 2005.

Vůči případným pravicově orientovaným zastáncům intervencí lze argumentovat poukazem na nemorální chování státu, který posílá své mladé muže umírat do válek nesouvisejících s jeho národní bezpečností. V USA by navíc v budoucnu mohly na důležitosti nabýt i argumenty ekonomické – výdaje na „obranu“ zde totiž v posledních letech ukrajují tak velký díl z federálního rozpočtu, že bude zhola nemožné dosáhnout jeho vyrovnání bez snížení výdajů právě v této oblasti.

Spor o izolacionismus

George W. Bush si v nedávném rozhovoru se Stevem Forbesem pro magazín Forbes rýpl do odpůrců zahraničních intervencí, když dostal otázku týkající se ekonomického protekcionismu: „V první řadě je třeba říct, že protekcionismus a izolacionismus jdou často ruku v ruce. Vnímám izolacionistickou náladu v naší zemi. A protekcionismus je dvojčetem izolacionismu.“

Proti pojmu izolacionismus se však ohrazuje jeden z republikánských obhájců neintervenční zahraniční politiky Ron Paul: „Zavřít vojenské základny a přestat jednat s ostatními národy prostřednictvím výhružek a násilí není izolacionismus. Jde o jeho pravý opak. Otevřenost vůči přátelství, čestnému obchodu a diplomacii je zahraniční politikou míru a prosperity. Jde o jedinou možnou zahraniční politiku, která nás – na rozdíl od našich současných akcí – zanedlouho nedovede k bankrotu.“

Oba výroky do značné míry ilustrují potřebu vysvětlení rozdílů mezi poměrně rozšířeným pojmem „izolacionismus“ a méně známým pojmem „neintervencionismus“. Izolacionismus by měl označovat postoj, který hlásá možnost a potřebu se izolovat od zahraničního dění – tedy nejen do něj nezasahovat, ale vůbec se jím nezabývat. Logickým doplněním tohoto postoje by skutečně byl ekonomický protekcionismus, jak naznačuje Bush.

Nicméně skutečné izolacionisty aby člověk ve dvacátém století, natož v současnosti, pohledal. Ve skutečnosti je toto slovo už od Taftových dob v mnoha případech užíváno s cílem vyhnout se racionální diskusi – odpůrce intervencionismu se musí ohradit, že svoji zemi nechce izolovat od zahraničního dění. Vhodnějším termínem je proto neintervencionismus. Neintervencionisté jsou lidé jako senátor Taft, kteří odmítají veškeré vojenské intervence, které mají jiné odůvodnění než obranu státu vůči napadení agresorem – humanitární mise, šíření demokracie, preventivní údery, hájení národních zájmů.

Může se neintervencionismus vrátit do hry?

Je zajímavé, že zmíněný George W. Bush vedl v roce 2000 v prezidentských volbách kampaň, jež do značné míry apelovala na odpůrce Clintonových wilsoniánských intervencí. Bush např. ostře kritizoval americké angažmá v Somálsku, což nebyl mezi republikány ojedinělý názor. Vymezil se proti americké intervenci na Haiti a vyjádřil skepsi vůči americké roli „světového četníka“. Za varovný signál však lze považovat jeho vyjádření, že by v roce 1999 podpořil bombardování Jugoslávie. Jak vypadala Bushova politika v praxi, je všeobecně známo a bylo to uvedeno i výše. Proti Bushově zahraniční politice se pak (s podobnými praktickými výsledky) vymezoval současný prezident Obama.

Poslanec Evropského parlamentu za britskou Konzervativní stranu Daniel Hannan několikrát uvedl, že existuje „první Hannanův zákon politiky“, podle nějž žádná strana není euroskeptická, pokud je zrovna u moci. Já bych k tomu připojil Hannanův-Žídkův zákon: Žádná strana a žádný politik nejsou neintervencionisté, pokud jsou zrovna u moci. To znamená, že i když třeba zrovna bude společenská poptávka po neintervenční zahraniční politice, není zrovna pravděpodobné, že by se třeba v USA dostal k moci kandidát, který by i v zahraniční politice vždy trval na základních pravicových hodnotách.

Na druhou stranu z pravicových politiků, kteří zrovna u moci nejsou, právě zmíněný Hannan patří k výrazným kritikům války v Iráku a britské účasti v ní. Britská euroskeptická strana United Kingdom Independence Party, která se v posledních průzkumech umisťuje před vládními Liberálními demokraty, dlouhodobě kritizuje britskou přítomnost v Afghánistánu. Pokud jde o možné kandidáty na amerického prezidenta v roce 2016, tak republikánský senátor za Kentucky Rand Paul je dlouhodobým kritikem intervencionismu. V kontextu aktuálních událostí vede veřejnou kampaň za ukončení zahraniční pomoci Pákistánu a Libyi. Kromě toho byl také jediným senátorem, který 22. září hlasoval proti nezávazné rezoluci, jež vyjadřuje podporu pokračování vyvíjení nátlaku na Írán ve věci jaderného programu jakýmikoliv prostředky. Podle Paula jde de facto o vyhlášení války.

I když je nepředstavitelné, že by se v současnosti objevili politici, kteří by na levé straně politického spektra pokaždé zareagovali wilsonovsky a na pravé straně pokaždé taftovsky, v zájmu zachování politiky coby souboje idejí je žádoucí, abychom se takovému ideálu snažili alespoň přibližovat.

Převzato z lednového čísla Revue Politika

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (3 komentáře)

Fery Marra | 26. 1. 2013 07:37

Auto má v mnohém pravdu. Skutečná pravicová politika, tak jak je uvedena v úvodu, je již jen minulost a to v celém světě. Politický svět se, už mnoho let, pomalu, ale jistě, posouvá doleva. Dnes je za pravicové považováno to, co by bylo dříve doménou spíše levice.

Nejlepší ukázkou politické schizofrenie je naše republika. Otcové zakladatelé novodobých dějin po roce 1989 určili, co je naše pravice a co levice a naivní lid, včetně rádoby novinářů, jim to baští. Když si vezmeme praktickou (nikoliv deklarativní)politiku například ODS, tak zjistíme, že nijak nevybočuje od téhož v podání sociálně demokratických stran jinde ve světě. Z pohledu z venku není v ČR žádná parlamentní strana, která by prosazovala obhajobu svobody jednotlivce a nedotknutelnost lidského života v pravém slova smyslů.

V ČR už několik let spolu soutěží dvě sociálně orientované strany (ODS a ČSSD) občas doplněné účelovými spolky vzniklé na zakázku businessu, či protagonistů třetích (jiných) cest. A voliči jim to baští, neboť nemají žádné historické srovnání. To, co tu bylo před rokem 1948 je již pro mnohé věc neznámá. Ostatně sám zakladatel ODS, Václav Klaus, kdysi prohlásil, že nemůže dělat jen liberálně konzervativní politiku, neboť pro takovou je v ČR maximálně 15% voličů.

Co se týče neintervencionismu, tak ten přijde v USA sám od sebe. Dojdou zdroje a volby vyhrají ti, kteří o tom nebudou jen mluvit, ale uvedou to v praxi. Ovšem, až to nastane, tak Evropa zjistí, jak je nahá a vyprázdněné pozice obsadíRusko a Čína. Otázkou je, komu tohle prospěje ....
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Martin Vytiska | 23. 1. 2013 12:50

Se základními myšlenkami (svoboda jednotlivce) souhlasím a myslím že většina moderních intervencí (kromě té první v Iráku po přepadení Kuvajtu) byla nespravedlivá, ale rád bych podotknul, že autorova obhajoba "neintervencionismu{ amp2}quot;nezmiňuje negativní zkušenost s tímto přístupem - politiku appeasementu vůči Německu v předvečer druhé světové váky:

Francie a Anglie ustupovali Německu aby se vyhnuli válce, Československo postoupilo oblasti s převahou německých obyvatel. V roce 1939 ale Německo porušilo Mnichovskou dohodu a zabralo zbytek Československa a ani tento krok nepřiměl mocnosti přehodnotit svůj pasivní postoj - na to musel Hitler přepadnout ještě Polsko.

=> článek není úplně objektivní a autor vyzobává jen věci které se mu hodí
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Kovář | 23. 1. 2013 16:02
reakce na Martin Vytiska | 23. 1. 2013 12:50

Co se týče té Druhé světové války, tak podobného ražení je i útok Japonců na Pearl Harbor. Vždyť právě tento útok vyprovokoval Američany, aby se do války vrhli naplno.
Dále autor článku nezmiňuje válku v Koei. I když nedopadla ideálně, přes to je úspěchem, že se odařilo ochránit Jižní Koreu.
A tak by se dalo pokračovat dále.
Myšlenka neintervencionismu je hezká, je ale nutné, aby tuto stejnou hodnotu vyznávala i druhá strana. V případě, že tomu tak není, se z toho zpravidla stává tragédie.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Bohumír ŽídekBohumír Žídek
Spolupracuje s Centrem pro studium demokracie a kultury. V létě 2013 pobýval na pozvání Richarda Sulíka v Bratislavě, kde se potkal např. s Matúšem Pošvancem...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!