https://www.finmag.cz/firemni-kultura/267907-milos-nebo-karel-vyhledy-zahranicnepoliticke
Miloš, nebo Karel? Výhledy zahraničněpolitické
Neměli bychom žít v představě, že se o Česko kvůli prvním přímým prezidentským volbám začal svět zajímat. Pozornost jistě budila tatuáž jednoho z kandidátů – ovšem jako perlička. Do druhého kola Vladimír Franz nepostoupil a pozornost rychle opadla. Výjimkou jsou samozřejmě sousední státy. Na základě zkušenosti z minulých dvacet let lze totiž konstatovat, že pokud má český prezident, na něco vliv, pak je to zahraniční politika – a ta nejvíc ovlivňuje právě každodenní vztahy mezi sousedy.
Na úvod jedna zásadní charakteristika, jež se ve zprávách korespondentů zahraničních médií objevovala. „Havel ani Klaus to nebude,“ píšou zahraniční média a mají v této zásadní charakteristice pravdu. Tak silnou osobností, jako byli Václav Havel či Václav Klaus, ani jeden z finalistů není. Už změna z Václava Havla na Václava Klause byla ale ústupem ze slávy.
Klausova panelstory netáhla
Václav Klaus se sice velice snažil, aby se stal respektovanou osobností evropské a tak trochu i světové politiky, ale nakonec se jako „kritik všeho“ dostával spíš do izolace, než by se dočkal kýženého obdivu a potlesku. Své samozřejmě sehrála i doba, v níž byli Havel a Klaus prezidenty, pád komunismu byl automatickým bonusem, který Havlovi, jako jednomu z vítězů nad totalitou, přidal důležitost a popularitu, které se Klaus nikdy těšit nemohl. I význam Československa roku 1989 byl nesrovnatelný s významem Česka po roce 2003. A navíc – Havel mohl nabídnout světu přitažlivý příběh dramatika, filozofa, vězně komunismu, vůdce protikomunistické opozice.
Klausův příběh má do přitažlivosti daleko, je to jen „panelstory“ úředníka České národní banky – a to se světu věru hůř prodává. V devadesátých letech ho sice obklopoval opar velkého ekonomického reformátora, ten se ale časem – na rozdíl od Havlovy aureoly – rozplýval, až zmizel docela. Havlovy ideje „lidských práv“ a „občanské společnosti“ byly navíc daleko průzračnější i stravitelnější než pozdější Klausův eintopf odporu proti boji s globálním oteplováním, evropské integraci, jeho mírné (trochu přeceňované) podpory Putinovského Ruska či zpochybňování zásahu Západu v Iráku či Kosovu.
Miloš Zeman i Karel Schwarzenberg jsou sice nepochybně nejsilnější osobnosti, které se první volby prezidenta účastnily, a možná i nejsilnější osobnosti „prezidentského typu“, jež se tak či onak pohybují v české politice. Ale současně můžeme mluvit o „odvaru z Klause“ v Zemanově případě nebo „odlescích z Havla v případě Schwarzenberga.
Zeman a jeho průšvihové „bonmoty“
Zeman má v sobě více destruktivního potenciálu, zvlášť pokud jde o jeho zahraničněpolitické vize, a to i ve vztahu k okolním zemím. Není žádným nepopsaným listem, lze se podívat na to, jak fungoval coby spolutvůrce zahraniční politiky v čele české vlády. V tomto smyslu se Václavu Klausovi podobal víc, než by asi chtěl slyšet.
Za svého premiérování měl Miloš Zeman v Německu ideálního partnera: v čele kabinetu stál kancléř Gerhard Schröder, rovněž sociální demokrat, navíc východním sousedům nakloněný. Zeman ho však svými výpady vůči sudetským Němcům dokázal natolik rozčilit, že zrušil svoji návštěvu Prahy. A přijel, teprve až Zeman zmizel do lesů na Vysočině. Se svými proruskými postoji nesklízel Zeman žádný obdiv ani v Polsku.
Maximum, kterého Zeman dosáhl, bylo obnovení Visegrádské čtyřky, což není málo. Na konci svého působení ji ovšem málem zase rozložil, když se odmítl – a znovu kvůli Benešovým dekretům – bavit s maďarským premiérem Viktorem Orbánem; Visegrád pak rušil přípravy summitu premiérů u Balatonu. Na druhé straně dosáhl dohody s Rakouskem, která spočívala ve výměně České spořitelny za klidnou dostavbu Temelína, i když o tom v dohodách z Melku nenajdeme ani řádek. Zda to byla pro české občany výměna výhodná, je samozřejmě velkou otázkou.
Pokud jde o Slovensko, Zeman jednoznačně podpořil protimečiarovské síly a po pádu Mečiara i slovenskou cestu do Unie a NATO. Jenže na Slovensku si Zemana pamatují více než jako bojovníka proti Mečiarovi jako toho, kdo urazil slovenské pivo.
Šlechtic na trůnu
Karel Schwarzenberg je z jiného těsta, v některých směrech je dokonce podobně výjimečnou postavou, jako byl Václav Havel. Je hlavou jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších šlechtických rodů Evropy, což roli hraje, byť se nám to v plebejském Česku tak nezdá. Má silný, pro svět neposkvrněný příběh podporovatele disentu v komunistických zemích, bojovníka za lidská práva, pravé ruky Havla. Také střední Evropě rozumí jako málokdo a na základě této zkušenosti dokáže mnohé předvídat a obrušovat hrany problémů, jež by mohly zkomplikovat život v celém regionu. Jeho projekt česko-polského fondu a osy Prahy–Varšava, jež doplnila osy Praha–Berlín a Praha–Bratislava je vedle střežení Havlova dědictví asi to nejvýznamnější, co do české zahraniční politiky za víc než pět let v čele diplomacie přinesl. V Bruselu by z takového „prounijního“ prezidenta měli jistě radost, v Moskvě a Pekingu naopak.
Pro spolupráci středoevropského regionu jako celku a české postavení v něm by volba Karla Schwarzenberga byla nepochybně přínosem a Česku by přinesla několik plusových bodů. Na druhou stranu, pokud se vám líbilo to, jak z Hradu vládl posledních deset let Václav Klaus, volte Miloše Zemana. V mnoha ohledech bychom se s ním dočkali pokračování Klausovy éry. Se vším dobrým i špatným, co obnášela.
Autor je redaktor Lidových novin a MF DNES
Související témata
Nejnovější podcasty