Pavel Kohout: Ne víc, než vybereme

První díl našeho rozhovoru jsme zakončili emancipací voličů, totálním omezením poslanecké imunity a příslibem, že v další části dojde na stabilizaci veřejných rozpočtů. Jakým způsobem by k ní měly dopomoci návrhy, které čtenářům předkládáš ve své knize Úsvit s podtitulem Kritika politického systému a návrh nové ústavy pro Českou republiku a na stránkách www.novaustava.cz?

Každý politický systém se dnes potýká se závažným problémem – deficity veřejných rozpočtů. Státy utrácejí více, než jsou samy schopny vybrat. Když politik cestuje mezi svými voliči, setkává se s celou řadou požadavků; tu po něm chtějí zvýšit důchody, jinde zase vybudovat obchvat nebo postavit novou nemocnici. Samozřejmě se najdou i voliči, jejichž jediným přáním je snížení daní, jejich procento je ale poměrně malé.

Od ustavení všeobecného rovného volebního práva tak dochází k postupnému, ale neúprosnému zadlužování státu. Jeden drahý slib střídá druhý… Jednou se ale tenhle kolotoč musí zastavit a já bych byl rád, aby to bylo dříve, než nás srazí na kolena skutečná finanční krize.

Co tedy navrhuješ konkrétně?

V Evropě je nyní v módě schvalovat různé fiskální brzdy a finanční ústavy. I ty však s sebou přinášejí rizika. Mohou totiž vést k nelogickému zvyšování daní v případě ekonomické recese. A to není úplně to nejchytřejší řešení, jak jsme mohli vidět a vidíme na řadě evropských i mimoevropských ekonomik.

Více se mi líbí řešení, které je zakotveno například ve švýcarské ústavě, kde prioritu má příjmová část rozpočtu – suma peněz, která se státu podaří vybrat. Teprve podle ní se pak odvíjejí výdaje. Stát tak může utratit jen tolik, kolik v daném roce vydělal. V České republice se mandatorní výdaje považují za nedotknutelné a posvátné. To je chyba. Řítíme se po dálnici směrem k útesu.

My však máme to štěstí, že jsme ještě před srázem, Řekové už padají do propasti. A nebudou poslední. Abychom nedopadli jako oni, musíme dát prioritu tomu, co se podaří vybrat. Ve švýcarské ústavě je navíc zmínka o tom, že stát má dlouhodobě udržovat vyrovnaný rozpočet. Schodek je přípustný pouze během recese a pouze s tím, že dluh bude splacen, jakmile se ekonomika opět vzchopí.

Předchozí české vlády se tvými radami očividně neřídily. A to ani ty pravicové…

... přesně tak. A levicové už vůbec ne. V roce 2006 vyrostlo HDP České republiky o sedm procent. V takové situaci jsme samozřejmě měli mít přebytkový rozpočet, jenže místo toho jsme vygenerovali schodek 2,9 procenta HDP. Proč? Protože Maastrichtská kritéria říkají, že schodek do tří procent hrubého domácího produktu je v pohodě. To je klasický příklad chybného rozhodování podle chybných pravidel. Pokud bychom měli pravidla nastavená jako Švýcaři, nemohlo by se nám to stát.

Měl by tedy být zákaz deficitního rozpočtu v případě růstu pevně zakotvený, anebo jen doporučený?

Já v knize navrhuji kompletní proměnu přípravy státního rozpočtu. Na starost by ji měl specializovaný Úřad pro státní rozpočet, v jehož čele by stál tajemník jmenovaný prezidentem republiky. Tento tajemník by byl zároveň členem vládního kabinetu, ministrem pro rozpočet. Vlastně by to znamenalo zrušení ministerstva financí.

Minulostí by se stala bezbřehá moc ministrů financí, kteří se v úřadě chovají, jako by jim rozpočet osobně patřil, a často mají větší politickou moc než předsedové vlád. Maximální odhadovaný objem rozpočtových výdajů by pak závisel na odhadovaných příjmech při uvážení hospodářské situace. V případě konjunktury by Úřad pro státní rozpočet byl povinen předložit přebytkový rozpočet. To by bylo pevně dané pravidlo. Nestalo-li by se tak, mohla by Česká národní banka návrh rozpočtu vetovat.

V případě hospodářské recese by bylo možné navrhnout rozpočet s deficitem. Pokud by ovšem plánovaný schodek byl vyšší než jedno procento HDP, podléhal by navíc schválení České národní banky. Maastrichtská tři procenta jsou nesmyslná za všech okolností.

Tato část nové ústavy tedy umožňuje provádět keynesovskou rozpočtovou politiku, ovšem v původním znění podle Keynese – nikoli vulgární variantu, která obhajuje schodkové deficity za všech okolností. Ale na druhé straně umožňuje sledovat i ortodoxní politiku vyrovnaných rozpočtů. Můj návrh je neideologický. Umožňuje provádět různé hospodářské politiky, kromě těch vysloveně hloupých.

Kromě Úřadu pro státní rozpočet navrhuješ také vznik dalších orgánů, které by dále rozmělnily moc ministerstva financí…

… ano, na podobném principu by fungovala nezávislá Generální inkasní agentura, která by měla na starosti výběr daní, cel, sociálního a zdravotního pojištění, a také Správa aktiv a dluhů. Ta by v případě nutnosti vydávala dluhopisy a spravovala státní majetek.

V knize píšeš, že cílem těchto změn je zvýšení průhlednosti a efektivnější kontrola úředníků na ministerstvu financí a že jsou tyto změny nutné „uvážíme-li korupční praxi některých úředníků ministerstva financí v oblasti emisí státních dluhopisů a správy státního majetku“. Zároveň dodáváš, že tyto případy korupce nebyly nikdy publikovány a veřejnost o nich dosud neví. Konkrétní jména z tebe loudit nechci, zajímal by mě ale popis praxe, o které mluvíš.

Byl to stejný mechanismus jako v případě všech ostatních státních zakázek. Znalci vědí. Ví se leccos, co nikdy nepronikne do médií. Materiální důkazy pravděpodobně nikdy nebudou k dispozici policii. Ale je marné plakat nad rozlitým mlékem, má smysl dělat vše pro to, aby se podobné aféry neopakovaly.

Kniha je venku. Co dál? Nejsi jediný, kdo se snaží přijít s reformními nápady. O změnu volebního systému se snaží například i Karel Janeček.

Na webové stránce www.novaustava.cz se snažím publikovat navazující texty a sbírat zpětnou vazbu. Maily chodí a jsem za ně moc rád. Mimochodem, nejde jen o změnu volebního systému. Ta má být jen jedním dílkem v mozaice.

Můj rozpočet se samozřejmě nemůže srovnávat s tím, co do svého projektu investuje Karel Janeček. Ale myslím, že se to rozjelo slibně. Navíc jsem zvolil opačný postup. Nejdříve jsem vytvořil myšlenkově konzistentní text. Teprve potom se pokouším získat pozornost veřejnosti.

Karel Janeček začal tak, že napsal pouhé dva odstavce, které budí více otázek, než na kolik odpovídají. Kromě toho nepovažoval za nutné obtěžovat se takovou banalitou, jako je sčítání a odčítání. Kdyby trochu počítal, zjistil by, že jeho volební systém je nestabilní, nerobustní, zkrátka chybný. Jak mohl vystudovaný matematik vymyslet něco takového, je mimo mé chápání.

Musím ale čestně přiznat, že tyto problémy Janečkova návrhu mi také nebyly zřejmé na první pohled. Nejprve jsem si jej musel propočítat, udělat více variant scénářů a zkontrolovat výpočty, protože vycházely neuvěřitelné věci. V knize se na jednom místě krátce zmiňuji o Janečkově systému jako o možné alternativě. To ovšem bylo ještě předtím, než jsem si jej propočítal.

Aby nedošlo k omylu: Janečkovi fandím v jeho boji proti korupci. Ale volební systém se zápornými hlasy byl prostě omyl. Lidé nejsou dokonalí. I Einstein se někdy mýlil.

Jste s Karlem Janečkem v kontaktu?

Čas od času se potkáváme, ale jen na společenské úrovni. Své aktivity nekoordinujeme.

Aby došlo ke změně Ústavy, je potřebný souhlas třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Za těchto okolností se bude systém zevnitř reformovat jen velmi obtížně. Jen těžko lze předpokládat, že si pod sebou kdokoliv dobrovolně podřeže větev.

Přijde na to… Události z listopadu 1989 lze také považovat za neuvěřitelné a neočekávatelné. Byl to svého druhu zázrak. Ale zázraky se čas od času dějí. Proč by se tedy neměl udát znovu?

Když se lidé ocitnou v systému, který jim nevyhovuje, po nějaké době jim dojde trpělivost. Myslím si, že dokonce i dnešní poslanci, pokud by měli tu možnost svobodně vyjádřit svůj názor, by se změnou souhlasili. Pokud ne, je to na nás, na voličích, abychom je popostrčili správným směrem.

Jak?

Každého politika nejvíce bolí, když vidí svůj volební lístek mimo volební urnu. Je třeba zasáhnout politiky na jejich citlivém místě: odstřihnout je od našich hlasů. A dát jim vědět, proč.

Tedy: místo toho, abyste během příštích parlamentních voleb vhodili lístek svého favorita do urny, vložte jej do obálky a pošlete ho svému volebnímu lídrovi s krátkým dopisem – Vážená paní, vážený pane, tuto kandidátní listinu si laskavě založte do archivu, protože nechci volit lidi, které neznám a kterým nevěřím. Příště chci volit poslance přímo. Stručně, jasně, slušně. Žádné nadávky! Kdo nadává, budí automaticky odpor.

Pár takových dopisů nic nezmění. Pár desítek dopisů už možná lídra donutí k zamyšlení. Pokud jich ale bude pár tisíc, nebo dokonce pár desítek tisíc, jsem přesvědčen o tom, že danou osobu vyprovokují k aktivitě. Jde o to chtít a dostatečně se synchronizovat. Pokud někoho napadne něco lepšího, budu moc rád, když mi to sdělí v diskusi pod článkem. Předem děkuji.

Pouhá volební neúčast nic neřeší. Politici si řeknou, že my voliči jsme hloupí, pasivní, že se nám nechtělo jít volit kvůli počasí, nebo si vymyslí nějakou jinou výmluvu. Ne. Musíme jasně sdělit: chceme volby jinak. Chceme vládu jinak. Chceme ústavu jinak.

Pokud to řekneme dostatečně zřetelně, politici se připojí. Alespoň ti slušnější z nich.