Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zub (ne)vytrhneme, dáseň (ne)umrtvíme, školné (ne)zavedeme, důchody (ne)snížíme

V řadě zemí i během vleklé krize přibývá šťastných lidí. Český případ to nebude. Vládní reformy a pseudoreformy budou mít pochybný vliv na ekonomiku – zato poměrně jasný dopad na víru občanů v to, zda stát pracuje pro jejich prospěch.

Pokud byste v nějakém ostravském hostinci plném nezaměstnaných začali roztrubovat myšlenku, že je svět po pěti letech hospodářské krize šťastnější místo než před ní, vzápětí by na haldě v Kunčičkách přibyla další záhadná mrtvola.

Jenomže on je. Vyplývá to z průzkumu agentury Ipsos, přetištěného tento týden magazínem The Economist. Zatímco v roce 2007 bylo mezi 19 tisíci respondenty z 24 zemí šťastných 74 procent lidí, letos už to je 77.

Česko bohužel v žebříčku chybí, i tak ale data stojí za pozornost. Vymykají se totiž všem možným předsudkům. Čekali byste, že se budou lidé v bohatých zemích radovat z vyhlídek na dlouhý a relativně bezpečný život? Kdepak, nejšťastnější jsou Indonésané, Indové a Mexičané. Nebo si říkáte, že ve stagnujících vyspělých ekonomikách budou lidé mrzutí ze svých nejistých perspektiv, zatímco v bohatnoucích zemích plní optimismu? Pak by ale nesmělo přibýt „velmi šťastných“ v tsunami a pomalým růstem postiženém Japonsku a naopak ubýt spokojených i tam, kde hrubý domácí produkt vytrvale roste. Tedy v Indonésii, Brazílii a Rusku.

The Economist přehlíží možnost, že se všichni nešťastní lidé oběsili dříve, než si mohli postěžovat agentuře Ipsos – a uzavírá zprávu alibisticky: „Subjektivní pocit štěstí záleží na více okolnostech, než je materiální zabezpečení.“

Požehnaná krize, ve které je dost práce skoro pro všechny

V Japonsku zůstaneme. Ekonomičtí publicisté vedou spory o tom, jestli zažilo jednu, nebo hned dvě ztracené dekády, málokdo ale zpochybňuje, že souostroví ztrácí hodně – a dlouho. Od začátku devadesátých let, kdy splaskla zdejší realitní bublina, se země potýká s „nerůstem“ hrubého domácího produktu, občasnou deflací a dalšími pohromami.

Možná ale jen na papíře. Eamonn Fingleton si totiž v New York Times všiml, že průvodní jevy vleklé krize v Japonsku chybí. Nezaměstnanost je na 4,2 procenta – tedy poloviční ve srovnání se Spojenými státy, které podle statistik rostly posledních dvacet let skoro o polovinu rychleji. V Tokiu za poslední dvě dekády přibylo o třetinu víc nových mrakodrapů než v New Yorku. Očekávaná délka života Japonců se prodloužila o 4,2 roku a zpestřit si jej mohou v některé ze šestnácti tokijských restaurací s michelinskou hvězdou – což je o šest víc, než kolik jich najdete v Paříži.

I New York Times nabízí otevřený konec: „Je krajně důležité najít odpověď na otázku, co se skutečně děje s Japonskem. (…) Jestliže se národ dokáže hecnout k tomu, aby táhl za jeden provaz, může i ty nejméně slibné okolnosti proměnit ve výhodu.“

Že to bolí, neznamená, že je to reforma

Co to znamená pro Česko? V „Týdnu neklidu“ hodně. Ač vláda svou pozornost správně soustředí na obnovení růstu a ozdravení veřejných financí, dělá to způsobem nešťastným. Jednak proto, že očividně nikdo z jejích členů nemá jasnou představu, co dělat. Hlavně je ale nešťastný tím, že za sebou zanechá – nešťastné lidi.

Psychologové vědí, že čekání na bolest může být mnohdy útrpnější než bolest samotná. Představte si, že by vám váš zubař týden před zákrokem každý den volal a pokaždé říkal něco jiného: „Vyrvu vám všechny spodní zuby.“ – „Nic vám trhat nebudu, jen odstraním kámen.“ – „Budu vám tahat nerv bez uspání.“ – „Nebojte a dojděte, čekám vás zítra v osm.“ I po zcela bezbolestném zákroku by si pak zasloužil čestnou medaili dr. Mengeleho.

A přesně takhle poslední dobou působí veřejné přetahování ODS s TOP 09 o výši daní i hašteření obou pravicových stran s véčkaři o zmrazení důchodů.

Vláda je jako spolek sadistů, který zjistil, že hádat se před obětí o způsobech mučení je větší rajc než mučení samotné.

Školné bude – nebude. K evropské smlouvě o rozpočtové zodpovědnosti se připojíme – nepřipojíme. DPH zvýšíme – nezvýšíme. Paušály živnostníkům zrušíme – nezrušíme. Nechejte to takto viset ve vzduchu, a každý se pak upne na tu možnost, která pro něj představuje hrozbu.

Paradoxní je, že kdyby se tým Petra Nečase držel vlastního vládního prohlášení, vzpomínalo by se na jeho práci v dobrém i v případě, že by česká ekonomika do roku 2014 nevyrostla ani o rohlík. Boj proti korupci, transparentní zadávání zakázek, zjednodušení legislativy, ochrana přírody – to všechno jsou otázky přístupu a index štěstí by pomohly vytáhnout nahoru skoro zadarmo, i za krize.

Étos „budeme šetřit, bude to bolet, ale bude to dobré pro naši budoucnost“, který pravici vyhrál volby a po nich na chvíli stmelil Česko jak drsné tsunami Japonsko, je ale fuč. Dokládá to i Týden neklidu. Josef Dobeš náhlým upuštěním od školného ukázal, že mu nejde o trvalou udržitelnost českého vzdělávacího systému nebo o promyšlené zásadní reformy, ale o možnost sosat peníze z evropských fondů aspoň do příštího průšvihu. A studenti v ulicích už neprotestují kvůli nějakým tvrdým úsporným opatřením, žádná se ostatně v dohledné době dít nebudou. V ulicích jsou i proto, že je dráždí Dobešova bezradnost, překrývaná siláckými vyjádřeními. A také omezování vlivu studentů na chod univerzit, snad podle hesla „když už si na nich nic nevezmeme, aspoň na ně uděláme dlouhý nos“.

Nejde jen o školství. Kazy tohoto státu rostou a ekonomice dál měknou dásně. Pacient zoufale čeká na bolavý zákrok, zubař si ale jen výhružně hraje s vrtačkou jako dítě s pistolkou. Bzzzzzum. Bzum. Bzuuuuum.

Kdo z těch dvou při tom dřív přijde o oko?

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK