Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Sýrie: Konflikt končí, zlý muž zůstává. A bylo v nabídce něco lepšího?

V mediálním obraze situace v Sýrii nadále převažují emoce a idealismus, což má za následek zastínění holých skutečností či vytvoření zdání romantického boje dobra proti zlu. Oprostíme-li se od citů, může souhrn prostých faktů působit překvapivě. Možná právě proto, že vypovídá o situaci chladnou literou a bez selektivních příkras.

Ač to tak z médií nemusí vypadat, je velmi pravděpodobné, že se násilný konflikt uvnitř Sýrie po technické stránce chýlí ke konci. Armáda postupně obsazuje všechna kritická místa odporu, hlídkuje na komunikacích a důležitých dopravních uzlech, velmi důsledné jsou kontroly na všech klíčových bodech vstupu do země, obcí i sídlišť. Co v Libyi Kaddáfí sliboval svým bonmotem „dár, dár, zenga, zenga“ (dům do domu, uličku od uličky – tj. „vyčistíme“, pokud jde o důslednost protiakce), to je v Sýrii dotahováno k dokonalosti.

Katarze přichází v momentě, kdy mají situace všichni dost. Mezinárodní společenství musí být frustrované z bezvýchodnosti svých rezolucí, Rusko s Čínou už jistě nebaví hrát si na přátelství, Írán se staví mrtvým broukem, svých starostí má dost. Snad jen regionální sunna si užívá neustálé popichování. Nejdůležitější ale je, že všeho dost mají sami Syřané – otrávení, dezorientovaní, ponechaní vlastnímu osudu. Nemluvím přitom o rebelech či opozici, ale – nakolik mohu odhadnout – o mediánu populace. Právě ten totiž už rok doplácí na to, že neustále někdo (Západ, sunnitští Arabové, Rusko) mluví za něj, aniž by se zajímal o to, co skutečně chce. Většinové obyvatelstvo se tak stalo opravdovým rukojmím celé situace. Přitom to jediné, po čem stále intenzivněji toužilo, byl návrat – postupně za využití jakýchkoli prostředků – ke klidu.

Nabízí někdo něco jiného než občanskou válku?

Syrské bezpečnostní složky byly přitom jediné, které tento požadavek naplňovaly a objektivně nastolovaly klid tam, kde – opět objektivně – působily rušivé elementy. Za ty nejmenší z nich je přitom možné považovat pokojně protestující lidi; ti byli prakticky vždy ponecháni v klidu – pakliže se ovšem nezačali postupně vyzbrojovat, jak se bohužel v četných případech dělo. Čím nekontrolovanější se postupně stalo hemžení přepestrých extremistických a vyzbrojených skupin, tím konsolidovanější, razantnější, nekompromisnější a celoplošnější byla odveta armády. Ze své podstaty také, pochopitelně, vyzbrojené.

Střet obou táborů, okořeněný ryze násilnou činností oportunistické lůzy podobně jako nehezkým vyřizováním starých sousedských křivd (hlavně Homs), mohl díky mediálním všeumělům vyvolat zdání souboje dobré opozice se zlým režimem. Stejně legitimně to ale jde vidět i jako snahu armády nastolit pořádek v situaci, kdy nikdo jiný nemá lepší recept.

Ať už je to, jak to je, faktem podle mě zůstává, že represivní složky mají situaci stále víc pod kontrolou. Rastan s tunami zbraní ještě z dávných dob je kompletně odříznutý od světa, v Homsu šlo o dvě až tři čtvrti, které jsou nyní už prakticky prázdné, přes hranice země neproklouzne skoro ani myš, na eliminaci vojenského kontrabandu spolupracuje už i severní, prosunnitský Libanon, tj. bývalá hlavní zelená hranice k Homsu. A to je co říct – evidentně nastalou divočinu sami vyhodnotili jako potenciální problém.

Koho Západ skutečně trestá

Přestože konflikt končí vnitřně, je otázkou, do jaké míry bude trvat navenek a jak moc bude udržován při životě mediálně, uměle. Ze syrské tragédie se přeci jen stal dennodenní kamarád senzacechtivého diváka a fetiš pravdoláskovců celého světa. Černobílé podání fungovalo dobře, hollywoodsky prvoplánovitě se rýsovalo i vítězství sil světla nad říší temnot; bude proto nadmíru obtížné skousnout jakoukoli jinou alternativu. Ta je však stále pravděpodobnější.

Nedá se příliš čekat, že Sýrie vyjde z konfliktu silnější než předtím, jak prognózoval Baššár al-Assad v jednom ze svých dřívějších projevů, nicméně smekám před schopností nenechat se vyprovokovat, absencí malomyslnosti i hrdinstvím v podobě schopnosti paralelně odolávat jak vnitřnímu rozkolu, tak extrémnímu mezinárodnímu tlaku. Češi by odpadli v první minutě, déle by to táhli snad jen Vietnamci nebo Afghánci.

Jak jsem ale naznačil, skutečný boj může teprve začít. V něm se aktuální výjimečná situace, v níž se podstatná část národa spoléhala na armádu, přemění v permanentní nestandardní realitu, kdy bude třeba spoléhat jen sám na sebe. Ač mohou některé negativní jevy působit zdánlivě pozitivně (devalvovaná lira může pomoci exportu a zaměstnanosti), zůstává skutečností, že profitovat z nich bude opět jen omezená skupina lidí; sankce, finanční vyčerpání a izolace země ze strany Západu tak opět dolehne především na obyčejné lidi, o které by podle jeho rétoriky mělo jít především. Zatím ale stále platí, že tím jediný, kdo se jich kdy byl schopen zastat, byl právě režim – a to hlavně prostřednictvím jím pověřené a Západem notoricky kritizované armády.

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK