Polští kněží si nechtějí platit na důchod

Je to vlastně jeden z posledních zbytků komunismu. Církevní fond (Fundusz Kościelny) vznikl v roce 1950 a měl z výnosu majetků zabavených převážně katolické církvi financovat potřeby církví. Po roce 1990 proběhly v Polsku poměrně rozsáhlé restituce církevního majetku, ale Církevní fond nadále zůstal. Jeho rozsah byl však značně omezen a platily se z něho nadále už jen odvody na sociální a důchodové pojištění kněží, mnichů a jeptišek. V roce 2003 bylo stanoveno, že do Církevního fondu by mělo jít 0,4 procenta státního rozpočtu, výdaje státu na fond se postupně ustálily na v přepočtu asi 600 milionech korun, v několika posledních letech došlo ještě k mírnému poklesu.

Na podzim minulého roku přišel polský premiér Donald Tusk s plánem na „likvidaci“ Církevního fondu. Důvody měl dva. Jeden spočíval v tom, že po restitucích neměl polský stát z čeho fond financovat a musel na něj dávat peníze přímo z rozpočtu. Druhý, podle Tuska zásadní důvod bylo zrovnoprávnění duchovních s dalšími občany. „Není to v žádném případě pokus o nějaký finanční či politický tlak na církev, není to žádné tažení proti církvi. Chceme pouze, aby tu byla elementární spravedlnost v otázce důchodů, a to v době, kdy se snažíme vybudovat, respektive zlepšit důchodový systém,“ vysvětloval po protestech polského episkopátu Donald Tusk.

Ukáže se, kolik je věřících

Místo Církevního fondu navrhl Tusk možnost, aby každý polský věřící měl možnost odvádět 0,4 procenta ze vlastních odvodů na penzi církvi podle vlastního výběru. Ta by pak z těchto peněz, podle propočtů vlády srovnatelných s tím, co církve (tedy z více než devadesáti procent církev katolická) dostávají do státu. „Věřící by měli mít právo disponovat svými penězi a rozhodovat o tom, zda je věnují své církvi,“ uvádí Tusk.

Církevní fond nepředstavuje pro polskou katolickou církev podstatnou sumu – je po restitucích velkým pozemkovým vlastníkem s řádově sto šedesáti tisíci hektarů polí, lesů i stavebních pozemků. Přesto její zástupci rušení fondu vidí jako závažný problém.

Tuskův návrh nepostrádá logiku a nezdá se být na první pohled pro katolickou církev nevýhodný, u polské biskupské konference však tvrdě narazil. Zdá se, že hlavním důvodem je odpor katolické církve proti tomu, aby se z jistého příjmu z Církevního fondu, tedy dnes už ze státního rozpočtu, stal příjem vázaný na vůli a také na počtu věřících. Polsko je považováno za pevnou baštu katolicismu a oficiální prameny uvádějí, že víc než devadesát procent Poláků se považuje za křesťany – jenže asi pouhých čtyřicet procent se pravidelně účastní bohoslužeb. Církev si tedy možná oddaností svých oveček i zde přestává být poněkud jistá. Dost možná by ale jen velmi nerada opouštěla výhodné pozici a vzdávala se jisté výlučnosti, kterou jí i tato výjimka v penzijním systému dodává.

Růst popularity antiklerikálů

Zvláštní výsady katolické církve, jejichž symbolem se neplacení sociálních a penzijních odvodů stalo, jsou ovšem trnem v oku i mnoha věřícím. A tak není divu, že si na probíhajícím souboji mezi vládou a biskupy přihřívají popularitu antiklerikální strany, například Hnutí Palikota – strana vzniklá z ničeho, která se loni stala třetí nejmocnější silou v polském Sejmu a jejímž hlavním tématem je právě privilegované postavení katolické církve.

V situaci, kdy se Poláci začínají bouřit proti tvrdé penzijní reformě vlády – v polských podmínkách je věk odchodu do penze v 67 letech opravdu drsným opatřením – může katolická církev bojem o privilegované postavení svých kněží a mnichů hodně ztratit. Zda se jí tvrdý postoj vyplatí nebo vymstí, to ví zatím – jen bůh. My ostatní si budeme muset počkat.

Autor je redaktor Lidových novin