Martin Zach: Sportovat na vozíku? Jde to. Ale za statisíce

• První díl rozhovoru s Martinem Zachem: Po úrazu jsem zůstal půl roku úplně bez peněz

Jak je to s bydlením? Váš byt asi po úraze musel prodělat úpravy. Přispěje na ně člověku stát?

Nejsem si jistý, jak je to podle nových pravidel po sociální reformě. Dříve ale bylo možné čerpat na přestavbu bytu až tři sta tisíc korun. Já jsem toho ale nevyužil. Dřív jsem měl vlastní byt, po úraze jsem se musel vrátit k rodičům, kteří se o mě starají. Vzhledem k tomu, že příspěvek můžete čerpat jen jednou, a když napoprvé vyčerpáte třeba jen padesát tisíc, podruhé už nic nedostanete, řekl jsem si, že s tím počkám až na vlastní bydlení. Teď ale nevím, jestli jsem to neprováhal. Rodiče ale naštěstí moc bariér v bytě neměli, nebyly nutné rozsáhlé stavební úpravy, takže jsme to zvládli z vlastních úspor.

Jak rychle se vůbec po úraze domů dostanete? Stihne se byt mezitím upravit?

Člověk je po takovém úraze přibližně tři měsíce na spinální jednotce, pak pět měsíců v rehabilitačním centru. Pobyt si ale musí celou dobu platit, stojí ho sto korun na den. Pak jdete domů, ale v podstatě do prázdného a nezařízeného bytu. Nárok na pomůcky, jako je postel, vozík, speciální vybavení do sprchy a do vany, máte, až když opustíte rehabilitační zařízení. Takže přijdete domů a třeba dva měsíce čekáte, než vůbec něco dostane. V tomhle smyslu je ten systém postavený na hlavu.

Vždycky jste byl velký sportovec. Na tom se, předpokládám, nic nezměnilo…

Nezměnilo. Znovu jsem začal jezdit na sjezdovkách – tedy na monoski – a nedávno také na kole – tedy na handbike.

Teď to ale nejspíš vyjde o dost dráž. Kolik stojí sportovní vybavení pro vozíčkáře?

Je to náročné. Po sociální reformě nám příspěvky hodně omezili. Ještě minulý rok bylo možné čerpat příspěvek na sportovní pomůcky, jako je handbike, dualski nebo monoski ze sociálního systému dávek. Letos už to nejde. Takže člověk musí spoléhat na nadace nebo si všechno platit ze svého. Jednoduché to není. Monoski pořídíte za šedesát, sedmdesát tisíc. Handbike od sta do dvou set tisíc. Naštěstí jsem si pořídil handbike ještě před sociální reformou. Mám závodní kolo za dvě stě tisíc, polovinu mi přispěl stát, zbytek jsem musel doplatit. Monoski mě stála sedmdesát tisíc, které jsem si uhradil z vlastních zdrojů. Je to problém pro spoustu lidí na vozíku, kvůli financím nemůžou sportovat a trávit volný čas tak, jak by chtěli.

Jak těžké je sehnat sponzora, který by vozíčkáři na sportovní vybavení přispěl? Většina asi tolik peněz našetřeno nemá...

V současné době peníze nejsou nikde. A sponzorům se to příliš nevyplatí. Stát bohužel firmy, které přispívají, zvýhodňuje ve velmi malé míře a reklama taky není velké lákadlo. Já sice závodím, ale nikde nebudu tolik vidět, abych se mohl nějak prezentovat a sponzorovi se to vyplatilo nebo vrátilo formou reklamy. Řešením jsou nadace. Nebo oslovit nějakou konkrétní firmu a pak se obrátit na Konto bariéry, které dané firmě za příspěvek vydá doklad, aby si poskytnuté peníze mohla odečíst z daní. To je asi nejvýhodnější varianta, ale ne vždy vychází.

Asi to nebude tak snadné, že se seberu a za jedno odpoledne vyberu a koupím kolo.

To rozhodně ne. Záleží, kde si handbike objednáte, jaký máte zdravotní stav a jaké máte individuální požadavky. Když pomineme finance, na postavení kola se obvykle čeká dva až tři měsíce.

Jak se vám ve sportu a na závodech daří?

Zatím mizerně. (smích) Není čas na trénink. Vím, že závodění nikdy nebude smysl mého života ani se sportem nebudu živit. Na paralympiádu se asi také nevypravím. (smích) Už jsem si odtrénoval svoje – ještě před úrazem. Teď už sportuju jen pro radost, abych se odreagoval. A samozřejmě to prospívá mému stavu na vozíku a mému zdraví.

Hodně se angažujete ve sdružení Kolečka na cestách. Můžete mi ho představit?

Je to občanské sdružení, které v podstatě funguje jako cestovka pro vozíčkáře. V Česku je to naprosto ojedinělý projekt. Člověk na vozíku se přihlásí na zájezd, a pokud nemá svého asistenta, sdružení mu vyškoleného asistenta na dobu dovolené poskytne a zároveň ze sponzorských darů přispívá na úhradu nákladů asistenta. Týden u moře v Bibione s asistentem vyjde třeba na dvanáct tisíc, cena se odvíjí od toho, kde jsme zrovna ubytovaní. Takže v podstatě jako běžná dovolená. Vše ale závisí na tom, jak se daří shánět sponzory.

Co když se jich nepodaří sehnat dost?

Když sdružení nesežene dostatek sponzorů, tak i sám vozíčkář musí přispět na náklady asistenta – to je doprava, strava a pobyt. Asistent ale po celou dobu pracuje zdarma, nemá za to žádnou odměnu – a to je v pohotovosti dvacet čtyři hodin denně. Samozřejmě si také vozíčkář může vzít jako asistenta někoho ze svých přátel nebo rodiny. Asistenti si ale musejí vzájemně pomáhat, takže nejde, aby tam jel někdo sám za sebe.

Vy Kolečkám na cestách pomáháte právě se sháněním peněz. Jak to jde?

Jde to těžko. Firma, která přispěje, v tomhle případě není příliš vidět, z reklamy moc nevytěží. Ale něco se občas sehnat podaří. Většinou jde o velké firmy, které mají na dobročinné účely vyhrazený určitý rozpočet. Pak je důležité zaujmout a oslovit přímo tím, co sdružení dělá. A pak už samozřejmě záleží na lidech, kteří o financích rozhodují. Různých dobročinných sdružení je v Česku hrozně moc. Takže na vozíčkáře už moc nezbývá. Hodně se přispívá na děti. Což samozřejmě chápu, protože mají celý život před sebou. Ale občas se nestačím divit, na co všechno jsou u nás lidé ochotní dát peníze. Občas mi připadá, že se u nás vybírá s prominutím na každou hloupost. Bohužel spousta peněz končí úplně někde jinde, než by měla.

Jak velký je o zájezdy, které Kolečka na cestách pořádají, zájem?

Veliký. Je to způsobené právě tím, že tu podobný projekt není. Větší zájem je ale o zájezdy k moři než o výlety po České republice. Kolečka mají přes šest set klientů. Zrovna Itálie i Španělsko letos byly obsazené během pár dní. Další náhradníci čekají, jestli se nějaké místo neuvolní.

Vy sám jste s Kolečky někam na cesty vyrazil?

Jasně. Byl jsem s nimi v Tropical Islands u Berlína. Loni v létě v Itálii u moře, na jazykovém kurzu v Beskydech a také jsem spolumoderoval dva benefiční koncerty pro Kolečka.

V jakém počtu je reálné takový zájezd k moři vypravit?

Třeba do Itálie jelo loni devět vozíčkářů, do Řecka deset vozíčkářů a k tomu ještě tři děti. Uvidíme, jak to bude letos. Je lepší, když jede menší skupina. Ve větším počtu už je to opravdu organizačně náročné, zvlášť když se letí letadlem. Optimální je, když jede třeba pět vozíčkářů a udělá se raději víc turnusů.

Jak se vám cestuje letadlem?

V letadle je to naprosto bez problémů. Letiště jsou dobře vybavená. Stačí dopředu nahlásit, že jste vozíčkář, a všechno vám nachystají, dokonce mají speciální vozíky, na které vás přesadí. Letěl jsem už dvakrát i bez Koleček na cestách a nemůžu si na nic stěžovat.

Může se přihlásit kdokoli, kdo by se chtěl stát asistentem na cestách?

Kdokoli by měl zájem se zapojit, se může obrátit přímo na Kolečka na cestách. Máme zájem o každého, kdo by chtěl pomoct. Určitě ale nemůže odjet na zájezd někdo, kdo nemá s péčí o vozíčkáře žádnou zkušenost. Přece jen to není žádná legrace. Měl by vědět, do čeho jde a co může čekat. Je ale samozřejmě možné zájemce před zájezdem proškolit.

Vraťme se na závěr zpět k vám. Jaké máte plány do budoucna?

Teď je pro mě prioritou dokončit školu. Pak bych rád našel práci, která mě bude bavit. Také bych chtěl cestovat, podívat se někam do exotiky. A hlavně být zdravý. Rozhodně nejsem typ, co by chtěl sedět doma, takže dál se snažím žít aktivně.

Z toho, co jste stihl vyjmenovat, se mi ale zdá, že doma rozhodně nesedíte.

Vždycky jsem byl zvyklý na aktivní život. A po úraze jsem v tom zkrátka pokračoval. Když jsem někde tři dny na místě, leze mi to na mozek. Jsem vlastně pořád na cestách. Tak dvakrát týdně jezdím z Vrchlabí do Prahy, do toho ještě škola v Brně. I když studuju dálkově a mám speciální studijní plán, jezdit tam musím pravidelně. Jen minulý týden jsem najezdil asi šestnáct set kilometrů. Přes léto mě čeká totéž. Na dovolenou se dostanu až první týden v září. Ta bude ale sportovní. Pak bych si rád dopřál ještě nějakou odpočinkovou dovolenou právě se sdružením Kolečka na cestách.

Martin Zach

Narodil se 13. listopadu 1985 ve Vrchlabí. Odmalička vrcholově sportoval. V běhu na lyžích dokonce reprezentoval a na mistrovství ČR získal několik medailí, včetně zlaté. Po gymnáziu pokračoval na Fakultě sportovních studií v Brně. Krátce po úspěšném dokončení bakalářského studia zvítězil v soutěži Muž roku 2009. Tragickou hrou osudu si pouhý den po soutěži přivodil vážné zranění, které ho upoutalo na invalidní vozík. Na rybníku Kačák ve Vrchlabí toho dne jeho přátelé pořádali závody ve skocích do vody. První skok na lyžích Martin zvládl na jedničku. Když se ale nechal přemluvit k druhému, jak sám říká nepromyšlenému skoku, zaváhal, dopadl na dno a nárazem do hlavy došlo k poranění míchy. Lékaři tvrdili, že bude hýbat jen hlavou. S tím se ale Martin nesmířil. Za tři roky udělal velké pokroky. Dnes říká: „Jsem zdravý, kvadruplegik.“ I když zůstává na vozíku, dokázal se naplno vrátit do života.

Kvadruplegie je poškození míchy, které způsobí ochrnutí všech čtyř končetin, paraplegie poškození míchy, které způsobí pouze ochrnutí nohou.