https://www.finmag.cz/firemni-kultura/267502-bezpecnost-nebezpecnych-amateru
Bezpečnost nebezpečných amatérů
Před nedávnem zahlcovaly veřejný prostor jednak takzvané církevní restituce, jednak spor o trestní (ne)vydání Vlasty Parkanové, někdejší ministryně obrany, během jejíhož funkčního období znechucení vojáci sarkasticky meldovali: „Sloužíme Vlastě!“ A měli k sarkasmu i znechucení důvod, kvalit vedení rezortu si tehdy tropily legraci snad i ministerské toaletářky.
Pověstně labilní Parkanová očividně nedokázala nic jiného než se psí devótností zpívat (a to doslova), tupě škrtat při rušení záchranných vojenských praporů, případně věnci vuřtů dekorovat služební plemena. Na jednání branných výborů parlamentu České republiky přirozeně moc nechodila, jelikož o svém úřadu věděla jen to, kde má kancelář, kde jídelnu a kde záchody. Rozhodovali za ni „vlčáci“, šedé eminence instituce, kterou měla řídit.
Saša nejede
Neúčastmi proslulo i jednání sněmovny, při němž se projednávalo její vydání. Nejnápadnější byla absence dalšího dlouholetého „amerického radaristy“, stávajícího ministra obrany Alexandra Vondry. V armádě opět nepříliš profesně ctěného, navíc zaťatého do přehledné minulosti, již zkouší oživovat trapnými akcemi, jakou byla například účast při staronovém usazování růžového sovětského tanku výtvarníkem Davidem Černým. (Starý válečný stroj, jehož dehonestace přinesla kdysi zásadní zhoršení vztahů s Rusy, byl tentokrát „vylepšen“ o topolánkovsky vztyčený prostředník...)
Protože Vondra chyběl i při zásadní diskuzi o osudu své kolegyně, bylo by zcela pošetilé – zvlášť když letos obhajuje senátorský mandát – očekávat jeho účast na veřejných diskuzích týkajících se osudu našich branných sil. Což je obecně záležitost probíraná pohříchu málo. A když, tak většinou v rámci různých pohodlných klišé. Třeba „bezpečného nepřítele“ Ruska.
Možnosti nového šéfa
Zajímavou výjimkou proto byla nedávná konference v senátu Česko a střední Evropa ve druhé dekádě 21. století. Vystoupil na ní mimo jiné novopečený šéf generálního štábu Petr Pavel, o němž se obecněji ví jen to, že je skutečným válečným veteránem, rytířem Čestné legie a do funkce jej jmenovali na Petra a Pavla. Z jeho názorů ale bylo patrné, že oproti svým předchůdcům (zejména generálu Štefkovi z dob Vlastiných) nepostrádá vyšší vzdělání, rozhled i zkušenostmi poučené odhodlání.
Je otázka, jak si v reálu povede. Jeho možnosti ohraničuje žiletkový drát nedostatečné politické koncepce či minové pole dlouhodobě chřadnoucí armádní „casy“. Stojíme přitom na začátku takzvaného asijského století, s nímž se nutně pojí zásadní geopolitické změny, na které domácí elity povětšinou nedokážou reagovat jinak než emocionálně. Nejvíce patrné to bylo za vlády kabinetu Mirka Topolánka při neúspěšném pokusu pravice odevzdat se „vůli Bushově“, po němž pak přišel Obama – a přiklonil se k Polákům.
Jde vlastně o nechtěnou exhibici myšlenkové entropie. Nebezpečný amatérismus.
Text vyšel v prázdninovém dvoučísle Revue Politika
Související témata
Nejnovější podcasty