Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Rovnice férovosti: o fair play nejen na knižním trhu

Nakladatelství Peoplecomm vydalo zatím tři knížky. Recenze dvou z nich jste si na Finmagu mohli přečíst (jednu Michal Kašpárek recenzoval z originálu, ještě před českým vydáním). Dnes nabízíme text Tomáše Hajzlera, který za nakladatelstvím stojí. Dozvíte se z něj, proč si jejich knížky nekoupíte v běžném knihkupectví: Někdo by se na nich totiž napapal víc, než se nakladateli zdá fér. Tak se pustil do pokusu, jestli by to nešlo trochu víc fér.

Chtěl bych vysvětlit proč naše knihy koupíte zatím pouze v jednom e-shopu v Čechách, v jednom na Slovensku a fyzicky v café kafíčko na pražské Malé Straně. Mohl bych to zkusit v jednom odstavci. Jenomže moje důvody jsou mnohem komplikovanější. Vycházejí z poznání, že náš knižní trh ignoruje jeden z nejzákladnějších principů fungování lidské společnosti, kterým je potřeba „fair play“. Princip, bez kterého nemůže existovat žádná svobodná společnost (myslím si). A právě ten se chci pokusit tím dnešním psaním vysvětlit.

My primáti chceme fér hru

Zkusím to ze široka. Na pár příkladech. První se týká makaků a toho, co mají rádi. V jednom z mnoha experimentů na tomto druhu zavřeli vědci dvě skupiny zvířat do dvou oddělených, ale vizuálně propojených kotců a krmili je nějaký čas okurkami. Makakové prý okurky milují. Pak z ničeho nic začali jedné skupině dávat místo okurek grapefruit. Grepy jsou pro makaky údajně tak o třídu lepší než okurky. V ten moment obyvatelé kotce, který stále dostával okurky, přestali demonstrativně žrát a začali se hlasitě dožadovat grepů. Jakoby měli nějaký vnitřní mechanismus, který nonstop hlídá, jestli je dění okolo fér.

Na kurzech se potřebu fair play nebo také spravedlnosti či férovosti snažím vysvětlit na následujícím cvičení. Požádám lidi, aby se rozdělili do dvou skupin. První řeknu, ať si každý vybere jednoho člověka z druhé skupiny, posadí si ho na židli a namasíruje mu krk a ramena. Lidem z první skupiny ale ještě předtím řeknu, aby za žádných okolností nedali znát, jak se masérům daří. A když se maséři budou ptát, ať odpovědí co možná nejlhostejněji. Netrvá to nikdy déle než tři minuty. Pro většinu lidí je to ale věčnost. V roli masírovaného totiž ten zmiňovaný mechanismus začne velmi rychle působit nepohodu, jakýsi závazek a potřebu dát něco zpět. Minimálně tak, že poděkujeme nebo řekneme, že je to příjemné. I většina masérů čeká, že dostane něco protihodnotou. Alespoň nějaké to spokojené zamručení.

Výzkumníci z Gallupu se v jednom ze svých výzkumů ptali zaměstnanců na to, co je v práci frustruje víc: Kolega, který se strašně snaží, ale stále se mu nedaří – „bungler“, česky fušer nebo „levák“, nebo kolega, který na to má, ale nesnaží se, „slacker“, tedy „ulejvák“ nebo „flákač“. Výsledek potvrzuje předešlé příklady. Flákač nás podle tohoto výzkumu štve až šestkrát víc než fušer. Toho nám je spíše líto. U flákače náš vnitřní budík hlídající, jestli se ostatní chovají fér, rozezvoní často tak, že už není nic jiného slyšet.

Nejspíš každý v sobě máme do určité míry tento mechanismus, který neustále vyhodnocuje zda „máme míň“ nebo „víc“ než ten druhý a hlavně – jestli je to fér. A když je to v nerovnováze, začne to zvonit tak, že už se často nemůžeme na nic jiného soustředit. Docházím poznání, že „ohlížení se po ostatních“, „porovnávání se“ a tedy i tzv. závist je nám stejně přirozená jako třeba to, že dýcháme vzduch.

Ve společnostech, které se necítí být fér, se nežije dobře

Co ovšem považuji za nejpodstatnější, je uvědomění si onoho mechanismu v nás, který vyhodnocuje zmíněnou rovnici férovosti, tedy to kolik člověk dal vs. kolik dostal. Proto nám většinou tak vadí ti různí „zbohatlíci“, „korupčníci“, „podvodníci“, „přeplacení manažeři“, prostě ti, kteří mají víc, a my máme přitom pocit, že si to nezaslouží. Stačí prolistovat noviny! Něco v nás má prostě jasno v tom, že přece „není fér“, když „my makáme a máme málo, a oni nemakají a mají hodně“. A už vůbec nejsme schopni tolerovat, když někdo porušuje pravidla hry – onen princip fair play.

Alarmující, pro našince překvapivý a zároveň oči otevírající je fakt, že společnosti, v nichž lidé pociťují veliké rozdíly mezi bohatými a chudými (tedy kde, vnímají nespravedlnost nebo také nedostatek fair play), prohrávají prakticky ve všech parametrech kvality života – zdraví, délka života, štěstí, zaměstnanost, rozvodovost, míra deprese, dětská úmrtnost, ekonomické ukazatele a další (zdroj: The Spirit Level). Jako bychom o tomto (pro lidskou společnost snad nejdůležitějším principu) nevěděli! Od osmdesátých let dvacátého století se ve většině zemí i firem nůžky mezi bohatými a chudými rozevírají tempem do té doby nepoznaným. Bohatí jsou ještě bohatší a chudí ještě chudší. Co se týče světa firem, v devadesátých letech byla průměrná výše odměny nejvýše postaveného člověka (CEO) průměrné americké firmy v průměru 470násobkem nejnižší mzdy ve společnosti. Koho by práce bavila, když bere 470 násobně míň než jiní a v životě nemá třeba nic jiného než práci? Kdo by jedl okurky, když se ostatní cpou grepy? Na úrovni států a v jakémkoli jiném lidské společenství to funguje úplně stejně.

Knihy: padesát procent z ceny za distribuci? Je to fér?

A jak to všechno souvisí s tím, proč naše knihy nakonec neprodává velkoobchod Kosmas nebo knihkupectví Luxor? Když jsme si začali s těmito giganty českého knižního byznysu povídat, ohromilo mě jejich „padesát/pětapadesát procent“. Moje břicho během sekundy vyhodnotilo rovnici férovosti a bylo mi jasné, že tady je něco hodně blbě. Vzal jsem kalkulačku a zkusil si spočítat, kolik kdo vlastně dostává z jedné prodané knihy. Jako kdyby se fotbalový manšaft bavil o fair play. Ono totiž, ač se to nezdá, jsme manšaft, který se snaží tvořit knihy. A pokud úspěchem ve fotbalu je gól, potom úspěchem v knižní branži je kniha, která nadchne čtenáře (a proto se k němu potřebuje i dostat). Čísla jsou orientační, počítaná z cen obvyklých na českém trhu, na náklad 2500 kusů a maloobchodní cenu Kč 349,–. Myslím, že názorně ukazují, že o makacích a grepech nemáme ani tušení. Kolik si tedy kdo vezme z jedné knížky:

  • Stát: V roce 2011 35 Kč, 2012 42 Kč na DPH. A to jsme zatím ve snížené sazbě, i ta jde ale napřesrok výš. A další daně. A já si říkám za co? Za ty rozbité silnice, povinné školství, stávkující lékaře, noviny plné zpráv o korupci? Je tohle fair play?
  • Agent zastupující autora/autory: 35 Kč. Například v případě Svobody v práci na ní autoři nechali čtyři roky života. Nevím, kolik z té třicetikoruny uvízne v trubkách (myslím, že hooodně) a kolik se dostane k autorům. Je to fér?
  • Tiskárna: 35–45 Kč. Makají na tom 14 – 21 dní. Fér?
  • Překladatel: 25–35 Kč. Leží v tom týdny/měsíce. Knihu fakticky znovu píše. Fér?
  • Korektor: 3–5 Kč. Alespoň v našem případě je korektor klíčová osoba. Bez něj by naše knihy vůbec nevznikly. Jsou tři koruny za knihu fér?
  • Sazba: 3–5 Kč. Člověk, který se stará o vnitřní vzhled knihy, aby se to dobře tisklo, četlo a aby to vůbec mohlo být vytištěné. Fér?
  • Obálka: 3–5 Kč. Mám obavu, že obal do velké míry prodává. Je tedy klíčové, aby na první pohled řekl, o co jde. Opět, jsou tři kačky fér?
  • Doprava: podle potřeby.
  • Propagace: podle možností
  • Distribuce: 110–180 Kč. V případě našich tří knih počítáme s tím, že si je lidé budou sami hledat, a tak úkolem prodejce není prodávat, ale pouze zabalit, odeslat a vyinkasovat peníze. 150 korun? Fér?

Připomínám, že mluvím o „obvyklých“ cenách, „průměrech“, „většině“, tj. nevyhnutelně zjednodušuju obraz na černobílý, abych poukázal na podstatu. Někdo by mohl také namítnout, že tiskárna nebo distributor mají mnohem vyšší náklady než třeba překladatel. Ano, platí materiál, sklady, lidi, energie… Jenomže překladatel, korektor, grafik, sazeč,... pracovali zpravidla léta na tom, aby se dostali tam, kde jsou dnes. Své náklady si tedy už mnohdy zaplatili a stále ještě platí... Ale zapomeňte na to – i po odečtení provozních nákladů je rovnice, podle mého mínění, stále špatně.

Máme osobní důvody, proč jsme se do knih pustili. Kromě toho, že se považujeme za knihomoly, myslíme si taky, že kdo si přečte Podivína,Štěstí doručeno nebo Svobodu v práci, musí se buď naštvat, nebo nadchnout. Určitě budou lidé, kteří nad tím mávnou rukou, ale z prvních reakcí slyším jenom o nadšení nebo právě o „naprdnutí“. Takové knihy mají cenu. Naše knihy jsou o tom, že přece není možné, abychom dál nutili jeden druhého dělat práci která nás nebaví, když víme, že lidi v Semco, Zappos, SOL, FAVI, Harley, IDEO, GORE-TEX,… dělají, co milují, a ještě na tom často i pohádkově vydělávají.

Za ta léta, co studuju svobodná společenství, vím, že mnohým lidem zním jako „levicový aktivista“. Mám pocit, že vzhledem k našemu komunistickému experimentu většina národa tento princip jednoduše neuvidí. Čtyřicet let násilně roubovaného rovnostářství napáchalo nevratné škody možná i na pár generací dopředu. Myslím si ale, že je to škoda pro nás pro všechny. Pochopit „problém s grepy“, vnitřní budík a rovnici férovosti by nám mohlo pomoci pochopit problém nespokojených učitelů, stávkujících lékařů i ostatních složek státní správy a samozřejmě i epidemii demotivace zaměstnanců dnešních firem. Já sice píšu o fair play v knižní branži, ale za slovíčko „knižní“ si klidně dosaďte tu svoji. Jsem si téměř jistý, že co se týče férovosti, funguje velmi podobně.

Mám plán. V případě že se nám peníze, které jsme do knih vložili, vrátí, chci se pokusit o jejich přerozdělení tak, aby vnitřní budíky všech členů manšaftu mohly přestat zvonit. Prostě, aby to bylo fér. Abychom si ty případné grepy rozdělili. Prostě chci zkusit takový malý knižní fair trade...

Autor je propagátor svobody v práci. Text vyšel na blogu peoplecomm.cz

Komentáře

Celkem 12 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK