Investice do vzdělání: Mýty a realita

| 23. 8. 2012

Školství je obor výjimečný mimo jiné tím, že lidé, kteří v něm pracují, mají nadprůměrnou schopnost vytvářet mýty a přesvědčovat veřejnost o mnoha věcech, které jsou fakticky nepravdivé. Na některé z nich se podíváme v následujícím textu.

Investice do vzdělání: Mýty a realita

Mýtus první: Studium na prestižní univerzitě zvyšuje kariérní šance

Všude na světě se univerzity s nejdražším školným předhánějí v tvrzení, jaký je příjem jejich absolventů tři roky po dokončení školy, deset let po dokončení školy a tak dál. Uváděná fakta jsou pravdivá, ale pokud nějaký chuďas svému dítěti našetří za cenu strašlivých obětí na drahou vysokou školu, bude zklamán. Ve skutečnosti je to totiž tak, že:

  • děti bohatých rodičů vydělávají hodně peněz (statisticky),
  • děti chudých rodičů vydělávají málo peněz (statisticky).

Protože na Harvard chodí spíše potomci bohatých rodičů a na okresní univerzitu v Iowě spíš děti chudých rodičů, dosahují absolventi Harvardu vyšších příjmů. Výběr školy v tom však nehraje roli. To neříká výstup nějaké šokující studie, ale standardní a opakovaně potvrzovaná výzkumná zjištění. Dobře je shrnuje třeba Miroslav Disman v klasické učebnici Jak se vyrábí sociologická znalost.

Ve skutečnosti je to spíš tak, že záleží na tom, jakého stupně vzdělání člověk dosáhne a v jakém oboru. A je jedno, na které škole. Nicméně ani zde si nemůžeme být úplně jistí skutečnou příčinou. Jak totiž prokázal Charles Murray, existuje silný vztah mezi dokončením školy a výškou IQ. Chytřejší lidé jsou většinou studijně úspěšnější. Takže nemůžeme vyloučit ani možnost, že vysoká škola vlastně jen „označuje“ ty lidi, kterým by se beztak v životě dařilo.

Mýtus druhý: V zemích, kde se na vzdělávání vynakládá více peněz, má školství vyšší úroveň

Porovnání různých států je obtížné, protože každý má jinou tradici, jiné kulturní zvyklosti a často i jiné genetické kvality obyvatelstva. Nicméně tam, kde můžeme vedle sebe postavit srovnatelné, bývá souvislost spíše opačná. Větší státní výdaje na vzdělání rovná se horší výsledky dětí ve srovnávacích testech. Učebnicovým příkladem jsou Kalifornie a Texas – dva velké státy na jižním okraji USA s téměř stejným podílem hispánských přistěhovalců. Kalifornská vláda vynakládá podstatně více peněz – a kalifornské děti toho umí míň. Nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto vztahu je síla odborů. Silné učitelské odbory znamenají vysoké náklady pro daňové poplatníky a mizernou úroveň výuky.

Podobný trend je ostatně vidět i v České republice. Platy učitelů (v poměru vůči zbytku obyvatelstva) se neustále zvyšují a výsledky dětí se neustále zhoršují.

Mýtus třetí: Kvalitnější vzdělávací systém znamená bohatší zemi

Jak je možné, že Spojené státy americké, jejichž úroveň všeobecného školství je všeobecně vysmívána (oprávněně, právě tam studuje moje dcera, takže to mohu potvrdit), jsou zemí s tak silnou ekonomikou? Nikde jinde nevzniká tolik nových firem a tolik nápadů. Dokonce i Obamův pokus zlikvidovat národní ekonomiku přežívají Američané úspěšněji než Evropané paralelní snahu evropské komise. Oproti tomu: Němci byli ve dvacátých letech minulého století nejvzdělanější a nejkultivovanější národ světa, a víme, jak to dopadlo.

Podle všeho je to spíš tak, že vzdělaní lidé (nemyslím všeobecný rozhled, ale dobrou znalost matematiky a jazyků i rozvinuté technické dovednosti) představují určitý potenciál, který může a nemusí být využit. V určitém smyslu bychom je mohli přirovnat k nerostným surovinám. Potenciál je využitý, pokud se najdou podnikatelé, kteří přicházejí s novými projekty, zakládají nové firmy a dokážou kvalifikovanou práci zužitkovat tak, aby vznikaly hodnoty a byly uspokojovány potřeby zákazníků. Nízké daně a prostředí vstřícné vůči novým podnikům hrají daleko větší roli než dobrý vzdělávací systém. Proto se třeba Singapuru nebo Tchaj-wanu daří o tolik lépe než evropským zemím, navzdory jejich obrovským investicím do školství.

Určitou extrémní ilustraci tohoto principu představuje Severní Korea. K čemu jsou nejpracovitější obyvatelé na světě s velmi vysokou inteligencí, když chybí podnikatelé, kteří by tento „materiál“ využili?

Mýtus čtvrtý: Víc vzdělaných lidí znamená vyšší hospodářský růst

Realita je spíše opačná. Třeba v západní Evropě je zřetelně vidět, že po každé velké vlně investic do vzdělávání následovalo rozšíření státní správy, utužení regulací a utlumení ekonomiky.

Obvyklé vysvětlení je takové, že národní ekonomiky neposkytují dost míst pro nové absolventy (zvláště humanitních oborů, ale třeba i pro lékaře a právníky), takže vzniká extrémní tlak na vytváření vládou subvencovaných pracovních míst. Tedy víc úřadů, víc pravidel, vyšší daně, obtížnější podnikání a pomalejší pracovní růst.

Jako skvělá ukázka poslouží západní svět po druhé světové válce. Hospodářský růst padesátých let. Pak státní investice do vzdělání na začátku šedesátých. Pak vlna studentských revolucí na jejich konci. Pak masivní nárůst regulací a stagnace sedmdesátých let.

Mýtus pátý: Příliš mnoho vysokoškoláků znamená příliš mnoho povalečů

To je něco, co může být do určité míry pravda, jak jsme ukázali v předcházejícím odstavci. Ale pozor, platí to pouze pro „kariérní“ vysokoškoláky! Pokud čtyřicetiletý švec vystuduje obuvnickou vysokou školu, začne možná podnikat inteligentněji, ale profesionální intelektuál se z něj již nestane. Dokonce ani když paní středního věku, pracující na bankovní pobočce, vystuduje dějiny umění, většinou neopustí svou práci a nestane se aktivistkou nebo revolucionářkou.

Právě na tom je založen koncept Open University, který si tak oblíbila Margaret Thatcherová:

  • kvalitní vysokoškolské vzdělání by mělo být přístupné každému (nikoliv 40 procentům populace, ale stu procent!),
  • studovat by měli především ti, kdo už mají práci a jsou životně i kariérově zakotveni,
  • stát by měl přispívat na školné (nikoliv ho platit) především těm, kdo už odvedli dost peněz na daních.

Studovat by tedy měli lidé přes třicet, kteří už mají práci a chtějí se zlepšovat. Nikoliv dvacetileté děti, kterým se zatím nechce pracovat.

Mýtus šestý: Je lepší studovat v raném věku

Samozřejmě, že není! To do určité míry souvisí s předchozím. Na jedné straně je pravda, že dvacetiletý člověk má na studium víc času (živí ho rodiče, nemá ještě vlastní rodinu a tak dál), nicméně proti tomu stojí skutečnost, že starší lidé jsou nesrovnatelně motivovanější, a především mají nesrovnatelně vyšší schopnost vstřebávat nové poznatky. Vědí něco o životě, dokážou si pod přednášenými koncepcemi něco představit, umí k nim přistupovat kriticky a jsou schopni diskuze. A není to diskuze spočívající v tom, že zarostlý mladík agresivně a mechanicky opakuje „vlastní názor“, vyčtený z nějaké jednoduché ideologické brožurky!

Vím, o čem mluvím, protože učím devatenácti- i čtyřicetileté. Všichni procházejí stejným programem, ale výsledky jsou dramaticky rozdílné.

Mýtus sedmý: Jsou lidé, kteří nepotřebují kvalitní vzdělání

Tento mýtus je důsledkem představy, že lidský život má v zásadě vypadat stylem „vystuduju – třicet let makám ve stejné fabrice – v pětapadesáti jdu do důchodu“. Ale tak jednoduché to už nikdy nebude! Život se prodloužil a věci se mění rychleji než kdy předtím. Ubývá kariérních drah, na kterých se člověk může celý život věnovat stejné profesi. A tam, kde to pořád ještě možné je, se skladba práce mění.

Stačí připomenout „obyčejnou“ sekretářku. Když jsem nastupoval do svého prvního zaměstnání, byla to Janička, která panu šéfovi vařila kafe, uměla neuvěřitelně rychle psát na stroji a byla půvabná. Dnes se pokládá za samozřejmé, že asistentka zvládne srovnatelně obtížné úkoly jako před dvacíti lety náměstek ředitele. Pochopitelně, že nemůže vystačit se stejnou průpravou. Když se rozhlédneme kolem, jen velmi obtížně hledáme profesi, kde by k podobnému posunu nedošlo.

Budeme si tedy muset zvyknout na to, že nestačí vystudovat jednou za život, ale že nové studium (možná přímo nové vysokoškolské studium) budeme potřebovat každých deset až patnáct let. Což taky znamená, že budeme skoro všichni umírat (nezmiňuji hypotetickou možnost odchodu do důchodu) jako inženýři. 

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (14 komentářů)

Petr Toman | 24. 8. 2012 16:01

Ať už je to s těmi mýty jakkoliv, v oblasti vzdělávání jsme na počátku revoluce. Třeba se časem zapojí i naše VŠ...

https://www.cours era.org
https://www.edx.org
http://www.khanacademy.org

http://www.ted.com/tal ks/daphne_koller_what_we_re_le arning_from_online_education.h tml
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Hampl | 28. 8. 2012 09:26
reakce na Petr Toman | 24. 8. 2012 16:01

Za tenhle příspěvek děkuji. Nechtěl jsem do článku dávat reklamu, ale přesně tohle jsem měl na mysli. Existují univerzity, které se zaměřují na dospělé lidi a které s nimi jednají odpovídajícím způsobem.

Obávám se, že většina diskutujících má na mysli školy typu ČVUT, kde studium spočívá v tom, že mladý člověk je pět let soustavně ponižován, řeší extrémně těžké úkoly, nedostane naprosto žádnou podporu a nenaučí se nic, co by bylo použitelné v praxi. Vedl jsem loni přijímací pohovor s jedním absolventem ČVUT a jako by na mne dýchla 80. léta. Ten mladý muž má sice titul inženýra, ale úplně ztratil pět let!

Předpokládám ale, že pokud se čtyřicátník nebo padesátník rozhodne studovat, dokáže si vybrat úplně jiný typ školy.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Tomáš Houška | 24. 8. 2012 13:33

Nemohu si pomoci a neokomentovat to Bože, to je ale blábol. :-(
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jakub Vojta | 23. 8. 2012 18:16

Jakožto andragog a mladý člověk, který má zároveň zkušenosti se vzděláváním lidí 40+ i 55+ bych rád okomentoval mýtus č. 6:
Chápu, že se jedná o publicistický článek, přesto by měl dodržovat základní pravidla o psaní faktů. Především, že starší lidé mají mnohem rychlejší schopnost vstřebávat nové poznatky. Fyziologicky je mozek na nejvyšším stupni schopnosti učit se, ukládat informace z krátkodobé do středně a dlouhodobé paměti zhruba ve 18 - 25 letech, pak už to jde z kopce. Naopak s přibývajícím věkem se vlivem, řekněme moudrosti, zvyšuje schopnost spojovat části do celku a vidět věci v hlubších souvislostech. Pokud mají 19 letí a 40 letí jiné výsledky ve stejném prostředí (stejná instituce, stejné zkoušky, ...), pak to může být dáno rozdílnými mírami motivačních/stimulačních podnětů.
Případným dalším problémem pak může být metoda výuky, tedy 20 letí se učí a přijímají různé podněty jinak než např. 40+ letí, a nikoli hůře, prostě jinak. Stejně to může být naopak, lektor s učební metodou vhodnou pro lidi 20-25 let bude lamentovat, jaktože to ti např. 40+ mají problém absorbovat.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Petr Hampl | 23. 8. 2012 14:16

Souhrnná odpověď:

Jako mládenec jsem absolvoval tři roky ČVUT FEL, kde jsem úspěšně prošel zkouškami z matematických analýz (tři zkoušky), teorie elektromagnetického pole (dvě zkoušky) a lineární algebry. A troufám si tvrdit, že se svým dnešním pomalým čtyřicátnickým mozkem bych to zvládnul s řádově poloviční námahou. Rychleji bych rozpoznal, co je důležité. Lépe bych si organizoval čas. Nebál bych se ozvat se, když něčemu nerozumím.

Pochopitelně, jestli už někdo 15 let nestudoval a má nerozhýbaný mozek, bude to pro něj na začátku dost bolestivé. Podobně, jako kdyby měl fotbalista po letech znovu začít trénovat. Ti, kdo se nenechají po roce odradit, zjistí, že je to skvělé. Těžké jsou pouze vztahy k učitelům. Někteří, kteří mu ve 20 lety připadali jako znamenití, mu budou po letech praxe připadat jako obyčejní žvanilové.

Souhlasím, že jestli máte doma malé dítě, je lepší pár let počkat. A ještě tři podstatné rady:
1) Nebojte se studovat pomalu. Když padesátníkovi, který chodí do práce, zabere studium pětileté školy deset let, není to ostuda.
2) Vyberte si školu, která se hodně věnuje dálkařům. A ne takovou, která je zařízena na denní studenty a dálkaře jen trpí.
3) Udělejte si audit svého životního stylu. Já jsem kupříkladu zjistit, že když vyměním auto za vlak, získám tím tolik času, že to na studium stačí.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Libor Kosour | 23. 8. 2012 14:45
reakce na Petr Hampl | 23. 8. 2012 14:16

Otazka je, zda byste tim ctyricatnickym mozkem a telem dokazal zvladat opet cca 10 predmetu soucasne, prebihani mezi jednotlivymi budovami skoly, atd. A zda byste vydrzel nechat si kalet na hlavu ucitelu, kteri to maji v oblibe.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Hampl | 23. 8. 2012 15:32
reakce na Libor Kosour | 23. 8. 2012 14:45

Ovšem, že nedokázal!

Bylo by pošetilé hlásit se ve 40 na školu, která je šita na míru velmi mladým lidem.

Nicméně dnes už je situace taková, že - s výjimkou medicíny - je možné pro každý obor najít slušnou školu zaměřenou na dálkové nebo distanční studium. Pokud vám nevadí studovat v angličtině.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Stanislav Dvořák | 23. 8. 2012 10:53

První mýtus, dle mě není mýtus.
Autor úplně zanedbává sociální kontakty. Ne nadarmo se říká: Není až tak důležité co znáš, ale koho znáš! Kontakty jsou daleko důležitější než vědomosti, i když uznávám, že by tomu tak být nemělo.
Nyní si dovolím se rouhat, ale jsem přesvědčen, že existuje i mýtus nízkých daní. Rozhodující je na co a jak efektivně jsou daně vynaloženy nikoliv jejich výše.
Proto existuje názor, než neefektivní, raději žádné, ale to se dostáváme z deště pod okap. Problémy nevyřešíme, ale vytvoříme si jiné.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Hampl | 23. 8. 2012 14:22
reakce na Stanislav Dvořák | 23. 8. 2012 10:53

Výzkum se provádí tak, že se lidé rozdělí do skupin podle příjmu rodičů. V rámci každé skupiny se pak zkoumá souvislost mezi vystudovanou univerzitou a příjmem. Ukazuje se, že souvislost není statisticky významná!

A dodám ještě osobní zkušenost (byť není statisticky důležitá). Odstudoval jsem rok MBA programu na škole se strašlivě drahým školným, která bývala dost prestižní a která má mezi absolventy spoustu velkých generálních ředitelů. Když zajdu na setkání absolventů, potkám tam pouze lidi, kteří zůstali i s tím drahým MBA na úrovni specialistů či nižších manažerů nebo mají vlastní firmy do pěti zaměstnanců. Opravdoví velcí ředitelé se scházejí jinde.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Robert Kubíček | 23. 8. 2012 09:55

Zaujal mě bod "Mýtus šestý: Je lepší studovat v raném věku". Nedávno jsem byl na akci, kde byla velka penetrace movitých a inteligentních lidí. Zabřednul jsem do skupiny sobě blízkých, tj. šachistů. A jelikož se jednalo o společenskou akci a všem bylo cca 30+, bylo možné se volně bavit. Došli jsme při rozhovoru k závěrům, že již zdaleka nemáme tolik nadšení a síly. Kolem 20 let věku jsme zvládali vysokou školu, hrát šachy v ČR, Německu, Rakousku a mnohdy ještě dál. Měli k tomu nějakou brigádu nebo zaměstnání, často byli mnohem víc mezi lidmi atd.
Ano, teď je to o tom, že víme, co bychom se rádi dozvěděli, ale jen se starat o děti je tak náročné, že studium není možné. Přitom bych tak rád studoval. Dělám něco špatně?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Petr Škapa | 23. 8. 2012 09:29

Autor má evidentně nějaké špatné zkušenosti s dvacetiletými "dětmi", nicméně jako sociolog by měl vědět, že generalizace není potvrzením obecného pravidla.

Jako vysokoškolský pedagog by zase mohl zkusit pojmout diametrální rozdíl mezi kombinovanou formou studia humanitních a ekonomických oborů na ústavu typu Vysoké školy ekonomie a managementu a prezenčním studiem na vysokých školách technického, přírodovědného a lékařského typu. Třeba jaderná fyzika nebo medicína se jinak než prezenčně vystudovat nedají. Těžko si představit zástupy čtyřicátníků, kteří se minimálně na pět let nechají dobrovolně vyřadit z pracovního procesu ...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Stanislav Dvořák | 23. 8. 2012 11:00
reakce na Petr Škapa | 23. 8. 2012 09:29

Celé studium ve vyšším věku by asi byl problém. Ale třeba atestace u lékařů, nebo postgraduál se domnívám, že jsou přínosné až po získání praxe.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Otakar Hokynář | 28. 8. 2012 14:53
reakce na Stanislav Dvořák | 23. 8. 2012 11:00

medicína se především studuje jako celek, se zkouškami prakticky ze všech oborů (samo, většinou jde o bazál), po absolvování se teprve zařazují lékaři do oborů a po několika letech skládají specializace z oborů- atestace.
Dřív byly dvoustupňové- cca po 3 letech se skládala atestace z některého základního oboru, a po dalších 3-6 letech se skládala buď druhá atestace ze základního oboru (třeba primářská interní dvojka)nebo z nástavbového oboru (diabetologie, endokrinologie, plicní)
Ten starší model měl jednu výhodu- lékař s první atestací již mohl legálně(pokud dostal důvěru) sloužit samostatně noční včetně jednotek intenzívní péče.Ono sice reálně často sloužil JIPku tři měsíce po škole s tím, že garant služby někde byl na nedostupném telefonu, ale pssstt.. :-) Občas to bylo docela maso, ale zas se člověk hodně naučil.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Škapa | 23. 8. 2012 12:10
reakce na Stanislav Dvořák | 23. 8. 2012 11:00

Bez atestace nemůže lékař samostatně pracovat a její získání je podmíněno minimálně pětiletým působením v určitém oboru. Takže zde to bez praxe ani nejde.

S postgraduálním studiem je to složitější ... Dle mého názoru je ideální několik let pracovat, získat zkušenosti a případné povinné zkoušky způsobilosti a teprve potom se s jistým přehledem a nadhledem dát na vědu. Obzory čerstvého absolventa a člověka s praxí se někdy mohou velmi lišit. Nicméně si dovedu představit i situaci, kdy má student během VŠ studia rozpracovaný slibný projekt a po promoci chce pokračovat a dotáhnout věc do konce.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Petr HamplPetr Hampl
Tatík, který se živí normální prací (majitel malé firmy, expert na prodejní metodiky a marketing složitějších technologií) a po večerech se zabývá sociologií....více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!