Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Investice do vzdělání: Mýty a realita

| 23. 8. 2012 | Vstoupit do diskuze – 14 komentářů

Školství je obor výjimečný mimo jiné tím, že lidé, kteří v něm pracují, mají nadprůměrnou schopnost vytvářet mýty a přesvědčovat veřejnost o mnoha věcech, které jsou fakticky nepravdivé. Na některé z nich se podíváme v následujícím textu.

Investice do vzdělání: Mýty a realita

Mýtus první: Studium na prestižní univerzitě zvyšuje kariérní šance

Všude na světě se univerzity s nejdražším školným předhánějí v tvrzení, jaký je příjem jejich absolventů tři roky po dokončení školy, deset let po dokončení školy a tak dál. Uváděná fakta jsou pravdivá, ale pokud nějaký chuďas svému dítěti našetří za cenu strašlivých obětí na drahou vysokou školu, bude zklamán. Ve skutečnosti je to totiž tak, že:

  • děti bohatých rodičů vydělávají hodně peněz (statisticky),
  • děti chudých rodičů vydělávají málo peněz (statisticky).

Protože na Harvard chodí spíše potomci bohatých rodičů a na okresní univerzitu v Iowě spíš děti chudých rodičů, dosahují absolventi Harvardu vyšších příjmů. Výběr školy v tom však nehraje roli. To neříká výstup nějaké šokující studie, ale standardní a opakovaně potvrzovaná výzkumná zjištění. Dobře je shrnuje třeba Miroslav Disman v klasické učebnici Jak se vyrábí sociologická znalost.

Ve skutečnosti je to spíš tak, že záleží na tom, jakého stupně vzdělání člověk dosáhne a v jakém oboru. A je jedno, na které škole. Nicméně ani zde si nemůžeme být úplně jistí skutečnou příčinou. Jak totiž prokázal Charles Murray, existuje silný vztah mezi dokončením školy a výškou IQ. Chytřejší lidé jsou většinou studijně úspěšnější. Takže nemůžeme vyloučit ani možnost, že vysoká škola vlastně jen „označuje“ ty lidi, kterým by se beztak v životě dařilo.

Mýtus druhý: V zemích, kde se na vzdělávání vynakládá více peněz, má školství vyšší úroveň

Porovnání různých států je obtížné, protože každý má jinou tradici, jiné kulturní zvyklosti a často i jiné genetické kvality obyvatelstva. Nicméně tam, kde můžeme vedle sebe postavit srovnatelné, bývá souvislost spíše opačná. Větší státní výdaje na vzdělání rovná se horší výsledky dětí ve srovnávacích testech. Učebnicovým příkladem jsou Kalifornie a Texas – dva velké státy na jižním okraji USA s téměř stejným podílem hispánských přistěhovalců. Kalifornská vláda vynakládá podstatně více peněz – a kalifornské děti toho umí míň. Nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto vztahu je síla odborů. Silné učitelské odbory znamenají vysoké náklady pro daňové poplatníky a mizernou úroveň výuky.

Podobný trend je ostatně vidět i v České republice. Platy učitelů (v poměru vůči zbytku obyvatelstva) se neustále zvyšují a výsledky dětí se neustále zhoršují.

Mýtus třetí: Kvalitnější vzdělávací systém znamená bohatší zemi

Jak je možné, že Spojené státy americké, jejichž úroveň všeobecného školství je všeobecně vysmívána (oprávněně, právě tam studuje moje dcera, takže to mohu potvrdit), jsou zemí s tak silnou ekonomikou? Nikde jinde nevzniká tolik nových firem a tolik nápadů. Dokonce i Obamův pokus zlikvidovat národní ekonomiku přežívají Američané úspěšněji než Evropané paralelní snahu evropské komise. Oproti tomu: Němci byli ve dvacátých letech minulého století nejvzdělanější a nejkultivovanější národ světa, a víme, jak to dopadlo.

Podle všeho je to spíš tak, že vzdělaní lidé (nemyslím všeobecný rozhled, ale dobrou znalost matematiky a jazyků i rozvinuté technické dovednosti) představují určitý potenciál, který může a nemusí být využit. V určitém smyslu bychom je mohli přirovnat k nerostným surovinám. Potenciál je využitý, pokud se najdou podnikatelé, kteří přicházejí s novými projekty, zakládají nové firmy a dokážou kvalifikovanou práci zužitkovat tak, aby vznikaly hodnoty a byly uspokojovány potřeby zákazníků. Nízké daně a prostředí vstřícné vůči novým podnikům hrají daleko větší roli než dobrý vzdělávací systém. Proto se třeba Singapuru nebo Tchaj-wanu daří o tolik lépe než evropským zemím, navzdory jejich obrovským investicím do školství.

Určitou extrémní ilustraci tohoto principu představuje Severní Korea. K čemu jsou nejpracovitější obyvatelé na světě s velmi vysokou inteligencí, když chybí podnikatelé, kteří by tento „materiál“ využili?

Mýtus čtvrtý: Víc vzdělaných lidí znamená vyšší hospodářský růst

Realita je spíše opačná. Třeba v západní Evropě je zřetelně vidět, že po každé velké vlně investic do vzdělávání následovalo rozšíření státní správy, utužení regulací a utlumení ekonomiky.

Obvyklé vysvětlení je takové, že národní ekonomiky neposkytují dost míst pro nové absolventy (zvláště humanitních oborů, ale třeba i pro lékaře a právníky), takže vzniká extrémní tlak na vytváření vládou subvencovaných pracovních míst. Tedy víc úřadů, víc pravidel, vyšší daně, obtížnější podnikání a pomalejší pracovní růst.

Jako skvělá ukázka poslouží západní svět po druhé světové válce. Hospodářský růst padesátých let. Pak státní investice do vzdělání na začátku šedesátých. Pak vlna studentských revolucí na jejich konci. Pak masivní nárůst regulací a stagnace sedmdesátých let.

Mýtus pátý: Příliš mnoho vysokoškoláků znamená příliš mnoho povalečů

To je něco, co může být do určité míry pravda, jak jsme ukázali v předcházejícím odstavci. Ale pozor, platí to pouze pro „kariérní“ vysokoškoláky! Pokud čtyřicetiletý švec vystuduje obuvnickou vysokou školu, začne možná podnikat inteligentněji, ale profesionální intelektuál se z něj již nestane. Dokonce ani když paní středního věku, pracující na bankovní pobočce, vystuduje dějiny umění, většinou neopustí svou práci a nestane se aktivistkou nebo revolucionářkou.

Právě na tom je založen koncept Open University, který si tak oblíbila Margaret Thatcherová:

  • kvalitní vysokoškolské vzdělání by mělo být přístupné každému (nikoliv 40 procentům populace, ale stu procent!),
  • studovat by měli především ti, kdo už mají práci a jsou životně i kariérově zakotveni,
  • stát by měl přispívat na školné (nikoliv ho platit) především těm, kdo už odvedli dost peněz na daních.

Studovat by tedy měli lidé přes třicet, kteří už mají práci a chtějí se zlepšovat. Nikoliv dvacetileté děti, kterým se zatím nechce pracovat.

Mýtus šestý: Je lepší studovat v raném věku

Samozřejmě, že není! To do určité míry souvisí s předchozím. Na jedné straně je pravda, že dvacetiletý člověk má na studium víc času (živí ho rodiče, nemá ještě vlastní rodinu a tak dál), nicméně proti tomu stojí skutečnost, že starší lidé jsou nesrovnatelně motivovanější, a především mají nesrovnatelně vyšší schopnost vstřebávat nové poznatky. Vědí něco o životě, dokážou si pod přednášenými koncepcemi něco představit, umí k nim přistupovat kriticky a jsou schopni diskuze. A není to diskuze spočívající v tom, že zarostlý mladík agresivně a mechanicky opakuje „vlastní názor“, vyčtený z nějaké jednoduché ideologické brožurky!

Vím, o čem mluvím, protože učím devatenácti- i čtyřicetileté. Všichni procházejí stejným programem, ale výsledky jsou dramaticky rozdílné.

Mýtus sedmý: Jsou lidé, kteří nepotřebují kvalitní vzdělání

Tento mýtus je důsledkem představy, že lidský život má v zásadě vypadat stylem „vystuduju – třicet let makám ve stejné fabrice – v pětapadesáti jdu do důchodu“. Ale tak jednoduché to už nikdy nebude! Život se prodloužil a věci se mění rychleji než kdy předtím. Ubývá kariérních drah, na kterých se člověk může celý život věnovat stejné profesi. A tam, kde to pořád ještě možné je, se skladba práce mění.

Stačí připomenout „obyčejnou“ sekretářku. Když jsem nastupoval do svého prvního zaměstnání, byla to Janička, která panu šéfovi vařila kafe, uměla neuvěřitelně rychle psát na stroji a byla půvabná. Dnes se pokládá za samozřejmé, že asistentka zvládne srovnatelně obtížné úkoly jako před dvacíti lety náměstek ředitele. Pochopitelně, že nemůže vystačit se stejnou průpravou. Když se rozhlédneme kolem, jen velmi obtížně hledáme profesi, kde by k podobnému posunu nedošlo.

Budeme si tedy muset zvyknout na to, že nestačí vystudovat jednou za život, ale že nové studium (možná přímo nové vysokoškolské studium) budeme potřebovat každých deset až patnáct let. Což taky znamená, že budeme skoro všichni umírat (nezmiňuji hypotetickou možnost odchodu do důchodu) jako inženýři. 

Petr Hampl

Petr Hampl

Tatík, který se živí normální prací (majitel malé firmy, expert na prodejní metodiky a marketing složitějších technologií) a po večerech se zabývá sociologií. Momentálně si dálkově dodělává doktorát na FF UK, kde už dříve... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK