Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Dokázali jsme, že člověk je... Pozor na příliš rychlé zobecňování výsledků experimentů!

Behaviorální ekonomie je dnes módní disciplína. Otázkou ale často zůstává, jakou její experimenty mají vazby k reálnému světu. Nevěřte všemu, a to ani tehdy, když za to dostal někdo Nobelovu cenu.

Výzkumníci se někdy spokojí s výsledkem, který se jim zamlouvá, a experiment už dále nerozšíří. Často naráží takové rozšíření i na praktické překážky. Každopádně při zobecňování se mějme na pozoru. Ukážeme si to dnes a zítra na několika více a méně zajímavých experimentech.

Máme svou hrdost, kterou neprodáme...

Začněme známou ultimátní hrou. Hraje dvojice hráčů, první dostane za úkol rozdělit bank o velikosti dejme tomu sta žetonů odpovídajících penězům. Druhý může rozdělení buď přijmout, pak si hráči bank v navrženém poměru skutečně rozdělí, nebo odmítnout – a v takovém případě ani jeden z hráčů nedostane nic. Pointa je celkem zřejmá: kdo navrhuje rozdělení, nesmí si ve svůj prospěch přisadit příliš mnoho, protože tím protihráče naštve. Takže třeba při rozdělení 70 : 30 je už dost velká šance, že nikdo nedostane nic, celkem bezpečné bývá navrhovat 60 : 40. A teď se z toho začne vyvozovat, že lidé se nechovají racionálně (podle určitého vnímání racionality by přece bylo výhodné přijmout jakékoliv rozdělení, třeba i 99 : 1, lepší dostat něco než nic), eventuálně, že mají nějak zakódované rovnostářství.

Jenomže vtip je v tom, že podobné modelové hry se hrají s malými částkami. Vmést protihráči do obličeje 30 korun je celkem snadné, asi to mnohým za příjemný pocit stojí. Ale co kdyby se hrálo o částky, které už něco doopravdy znamenají? Problém je, že s jinými než nízkými odměnami se tyto výzkumy moc nedělají. Chcete-li mít nějak statisticky relevantní výsledky, musíte zapojit dost dobrovolníků, zdroje jsou omezené a výzkumná instituce kvůli tomu nechce přijít na buben. Mimochodem, první model popisující hru, kde by v banku bylo dejme tomu deset milionů dolarů, zformuloval již v roce 1995 Lester Telser, dosud se ovšem nenašel dostatečně movitý a zapálený mecenáš, který by zorganizoval test.

... aspoň dokud pořádně nepřitlačíte

Naštěstí (alespoň z hlediska zvídavých výzkumníků) mají naše drobné leckde na druhém konci zeměkoule větší cenu, a tak se lze pustit do hry i s trochu vyššími sázkami. Vzhůru do Indonésie!

Přidržme se článku, který o provedeném experimentu v roce 1999 publikovala Lisa A. Cameronová v Economic Inquiry.

Experimenty z USA ukázaly, že lidé se pořád stejně chovali ještě při dělení 100 dolarů – to už je částka, jak se dnes říká, zajímavá, ale asi sami cítíte, že to ještě pořád nemá tu správnou váhu. V Indonésii se experimentovalo s dělením částek až ve výši trojnásobku měsíčního příjmu účastníků. V tom případě lidé byli vcelku nakloněni přijmout i dělení v poměru 25 : 75. Organizace experimentu byla poměrně komplikovaná, s mnoha kontrolními skupinami. V prvním kole se vždy dělily malé částky, aby účastníci pochopili principy, v dalším kole už různé skupiny hrály o různě vysokou částku.

Většinou se interpreti zaměřují na hráče číslo dvě, zajímavé je ale i to, co dělá výše částky s prvním hráčem. Pokud je pro něj dejme tomu polovina už dost peněz, odváží se riskovat, že se ten druhý vztekle postaví na zadní? Došlo by se třeba i k tomu, že by první z hráčů nabízel podíl výhodnější pro druhou stranu? Nebo naopak nabídne menší podíl, protože očekává, že druhý na to i tak přistoupí (samozřejmě netuší, jaké preference má druhá strana, ale může uvažovat stylem „podle sebe soudím tebe“)?

Výsledky ukazují na nárůst opatrnosti prvního hráče. U vyšších částek se nabízelo častěji rozdělení 50 : 50. Oba tyto faktory, tedy opatrnost prvního hráče a současně ústupnost druhého, pak vedly k tomu, že čím vyšší hra, tím častěji došlo ke shodě. Interpretovat se to dá různě, třeba i tak, že čím výše bychom stoupali po společenském žebříčku, tím méně se protivníci budou pouštět do zničujících válek. Vznikají souboje na život a na smrt častěji kvůli stokoruně než miliardové bankovce? Ale zase, pozor – to už je jen interpretace. Stále mějme na paměti, že se skutečně vysokými částkami se zatím neexperimentovalo. Zde bychom pak mohli narazit třeba i na další komplikující faktor, tzv. mezní užitek (v tom smyslu, že odměny ve výši jedné nebo dvou miliard korun nám už splývají).

Příliš mnoho je někdy příliš mnoho

Teď druhý výzkum podniknutý ve třetím světě, zmiňuje ho Dan Ariely v knize Jak drahá je intuice (Práh 2011). Týká se tentokrát úspěchu v závislosti na finanční motivaci a Indonésii vyměníme za Indii. Vědci v pokusech nabízeli za hodinu vykonávání určité činnosti dotyčnému postupně až jeho roční plat (to by se zjevně v západních zemích prodražilo); pokud ovšem při řešení problému nebo v testu manuální zručnosti uspěje.

Kolem odměny ve výši půlročního příjmu přitom nastal zlom. Až do té doby vyšší odměna lidi motivovala k lepším výsledkům při plnění úkolu, pak však náhle došlo k přemotivování. Lidé byli jakoby hypnotizováni příslušnou částkou a už se na samotný úkol nedokázali pořádně soustředit. Ariely z tohoto hlediska podotýká, že např. obrovské bonusy pro vrcholné manažery nemusejí vůbec vést k tomu, aby dotyční pracovali efektivněji.

Zítra kromě jiného o opičí prostituci...

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK