Behaviorální ekonomie: Ať z modelu není modla

• Dokázali jsme, že člověk je... Pozor na příliš rychlé zobecňování výsledků experimentů!

V jednoduchém modelu takzvaného vězňova dilematu – pokud neznáte, Wikipedie vás rychle zasvětí – „trestáme“ při použití strategie „půjčka za oplátku“ lumpy prostě tím, že s nimi odmítáme kooperovat. Posledně jsi pro mě nic neudělal ty, teď pro tebe nehnu prstem já (a to tě bude něco stát). Nicméně ve skutečné lidské společnosti se netrestá jen pouhým vyloučením či ignorováním, ale běžně funguje také aktivní trestání černých pasažérů – a to dokonce i tehdy, když to trestajícího něco stojí.

Dobrý skutek? Potrestat!

Z tohoto hlediska je na tom trestající vlastně hůř než ten, kdo nad přestupníkem mávne rukou. Protože ani jeden z toho prakticky nic nemá, ale trestač fakticky ztrácí. A jakoby najednou bylo zas třeba dalších modelů, které by nám racionálně vysvětlily, proč tedy vůbec někdo trestá. V této souvislosti potom zní podivně představa, že se trestají nejen černí pasažéři, ale i „černí pasažéři druhého řádu“, tj. ti, kdo si lumpů nevšímají. Takový model alespoň navrhli Ernst Fehr a Urs Fischbacher (rozbor v kontextu evoluce člověka – Martin Uhlíř: Jak jsme se stali lidmi, Dokořán 2007).

Modely jsou to hezké, jenže když se pokusy provedly mezi s živými lidmi, ukázala se ještě jedna věc, kterou předtím nikdo nepředvídal; máme, alespoň občas, tendenci trestat nejen přestupníky, ale i altruisty. Prostě jen tak, pro radost (odkaz – škodolibost v aukcích).

Existuje hra nazvaná poněkud složitě „na obecné blaho s trestáním“. Hráči při ní mohou vkládat své žetony do společného banku, kde se tyto prostředky znásobí a pak se rozdělí bez ohledu na to, kolik kdo do banku přispěl. Ve variantě s trestáním pak může vždy hráč obětovat kousek svých peněz, aby někomu jinému způsobil podstatnou škodu. Ano, samozřejmě, že lidé trestají ty, kdo do banku dají nápadně málo. Často však neváhají obětovat vlastní peníze, aby potrestali toho, kdo dal do banku naopak všechno – největšího altruistu. Možná je to dokonce míněno výchovně – „dej si pozor, když budeš takhle blbej, dopadneš špatně“.

Tuto hru podrobněji popisuje Jaroslav Flegr v knize Pozor, Toxo! (Academia 2011) a připomíná v této souvislosti existenci úsloví „každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán“. Výsledky by se daly chápat jako většinová preference průměrného chování.

Opičí prostituce

Možná, že ekonomické chování nemusíme testovat jen v chudých zemích, ale i na zvířatech. Keith Chen z Yale University, naučil nejprve malpy kapucínské používat peníze – tj. opice zjistily, že za plíšek můžou dostat pamlsek. A dál si vědci opravdu vyhráli, dávali opicím možnost nakupovat různé věci, měnily se i ceny – opice reagovaly změnou poptávky.

Nakonec primáti začali používat peníze nejen při transakcích s lidmi, ale i mezi sebou! V přírodě existující výměna sexu za potravu se změnila v regulérní obchodní cash transakci.

 Steven D. Levitt a Stephen J. Dubner v knize Superfreakonomics (Dokořán 2009) dodávají, že další výzkumy byly zakázány – zřejmě někým, kdo věřil, že zvířátka jsou vždy hodná a pokud náhodou ne, určitě jen proto, že je zkazili zlí lidé.

(Relevantní námitka ovšem je, že primáti nejsou nijak jednolitou skupinou a různé druhy se výrazně liší svým sociálním uspořádáním; proto se logicky bude odlišovat i jejich vztah ke kooperaci, směně, sexualitě apod. O lidech tedy podobné výsledky na jiných primátech, na rozdíl třeba od obecně kognitivních výzkumů, zase nutně tolik nevypovídají.)

Zešílet z nekonečna

V rámci modelů s nejasným vztahem k realitě stojí za zmínku ještě tzv. Pascalův paradox, který ukazuje, jak se ztrácíme v příliš velkých, nekonečných číslech. V tomto případě se na samotnou realizaci experimentu v praxi ještě čeká.

Dejme tomu, že jste v pekle, a máte jeden pokus zahrát si hru o to, zda se navždy přemístíte do nebe, nebo v pekle navěky zůstanete. Každý den se pravděpodobnost vašeho úspěchu ve hře zvyšuje – třeba tak, že šance prohrát klesá ve stylu 1 : 2, 1 : 4, 1 : 8... Nikdy však nebude nulová.

Hrajete o všechno a šanci máte jenom jednu. Bude tedy lepší vydržet den utrpení v pekle navíc a zvýšit pravděpodobnost svého úspěchu. Totéž však bude platit i zítra, pozítří... Pokud tedy hru nakonec pokaždé odložíte, zůstanete trpět navždy – a kdybyste hráli už první den, snad byste na tom byli lépe, alespoň s 50procentní šancí. Kde se stala chyba?