Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Bitva u Chlumce po americku: Obamova armáda porazila selskou vzpouru

Amerika přechází od tradičního anglosaského modelu, založeného na střídání vlád, k modelu skandinávskému, v němž pravidelné volby fungují jako potvrzení jediné vládnoucí strany. Po volbách je to zcela zřetelné. Stejné procesy, jaké změnily americkou společnost, probíhají i v některých evropských zemích. Můžeme čekat velmi podobný výsledek.

Když čtenář prochází americké konzervativní komentáře, doslova na něj dýchne pocit beznaděje a zoufalství. Stačí totiž shrnout základní fakta.

Mandát přibližně do roku 2030

Barack Obama byl nejslabším soupeřem, jakého si americká pravice mohla představit. Nejde jen o katastrofální výsledky zahraniční i domácí politiky, ale také o frekvenci korupčních skandálů a provalených zneužití moci. Stačí připomenout pár nejznámějších:

  • Solyndra. Firma na výrobu solárních panelů dostala půlmiliardovou dotaci v době, kdy úřady prokazatelně věděly, že míří do bankrotu. Investorem, který si na transakci namastil kapsu, byl Steve Westly, který pro Obamu shání sponzorské příspěvky a který „umí“ členy představenstva Microsoftu a Google.
    Mimochodem na kampaň prezidentovi přispělo 80 procent příjemců dotací na zelené technologie
  • Černí Panteři. Vláda zakázala federálním státním zástupcům vyšetřovat zastrašování voličů, které se dopouštěla radikální černošská marxistická skupina. Pár prokurátorů raději rezignovalo a bylo hotovo. V Obamově Americe se žádné Bradáčové nepěstují.
  • Fast and Furious. FBI dodala americkým a mexickým gansterům a drogovým dealerům asi 1600 armádních samopalů. Skandál se provalil poté, co byly použity při vraždě amerických pohraničníků. Smysl celé akce je nejasný, ale dost možná šlo především o získání podpory veřejnosti pro omezení prodeje zbraní běžným občanům.
  • A teď naposledy aféra Benghází. Americký velvyslanec v Libyi byl lynčován poté, co opakovaně žádal o posílení ochrany a byla mu odmítnuta. V době útoku měli Američané v oblasti dostatečnou sílu, aby své lidi ochránili, v kritické chvíli však přišel rozkaz „držet se zpátky“. Není jasné, kdo zákaz vydal, je však obtížně představitelné, že se tak mohlo stát bez prezidentova vědomí. Bílý dům mlží, mění verze a čeká, až se na celou záležitost zapomene.

Kdyby pro Obamu platila stejná pravidla jako pro Nixona, musel by rezignovat už několikrát.

A k tomu ta okázalá arogance a komunikační neobratnost! Není tomu ani rok, co televizní stanice ukazovaly ve stejný den tisícové fronty na „veletrhu pracovních příležitostí“ a Baracka Obamu trávícího dovolenou v nejluxusnějším americkém letovisku Martha Vineyard, oblíbené destinaci hollywoodských hvězd. Kolik politiků dává takové nahrávky na smeč?

Republikáni nenechali nic náhodě. Se skřípěním zubů nominovali středového kandidáta. Odsunuli stranou všechny body programu, které mohly působit kontroverzně. Shromáždili nejvíc peněz, kolik jen bylo možné. Vedli promyšlenou a profesionální kampaň.

Výsledek znáte. Obama zvítězil rozdílem třídy. To je podobné, jako když fotbalové mužstvo rok usilovně trénuje a pak prohraje třígólovým rozdílem se soupeřem, jehož hráči mají všichni zlámané nohy. Jestliže republikáni nedokázali vyhrát ve své nejlepší formě proti takhle slabému soupeři, není nejmenší naděje, že by se jim to mohlo povést v roce 2016 nebo 2020. Není v zásadě nic, co by mohli udělat lépe. Neumějí sehnat více peněz, neumějí zorganizovat lepší kampaň a nejspíš už ani nezbývá programový kompromis, jaký ještě nevyzkoušeli.

Pro poražené to znamená depresi a přemýšlení o osobní budoucnosti, pro vítěze jistotu, že ať podniknou cokoliv, nemůžou v příštích volbách prohrát. A dá se toho podniknout opravdu hodně. Například takové zvýšení daní a regulací, které skokově způsobí zánik skoro milionu pracovních míst. Žádné kompromisy s poraženými! volá v New York Times Paul Krugman. Jeden z mála skeptičtějších levicových hlasů představuje komentátorka Newsweeku Megan McArdleová. „I kdybychom zabavili majetek všem voličům republikánů, nebude to stačit na splnění slibů, které jsme dali,“ píše. Ale to se týká spíš vzdálenější budoucnosti. Pro nejbližších řekněme 20 let má levice volné pole. Republikáni sice ještě ovládají Kongres, ale Obama se naučil vládnout pomocí dekretů. Parlamentní podporu nepotřebuje.

Marxismus naruby: Levicoví boháči a pravicová chudina

Co se tedy vlastně s Amerikou stalo? Objasnit nám to může kniha Charlese Murraye (dle mého soukromého mínění nejlepšího světového sociologa) Coming apart s podtitulem Stav bílé Ameriky. Ukazuje americkou bílou populaci jako rozdělenou do dvou tříd, mezi nimiž je jen obtížně prostupná bariéra. Třídy nesdílí společné hodnoty, sympatie ani solidaritu. A rozdíl se neustále zvětšuje. Kam až paměť a výzkumy sahají, Amerika nezažila podobné třídní rozdělení uvnitř jedné rasy.

Tomu odpovídají i „ideální typy“ voličů, jak nám je relativně detailně ukazují výzkumy. Pokud hlasoval pro Obamu běloch, měl nejspíš vysokoškolské vzdělání a nadprůměrný příjem. Pracuje ve státní správě nebo pro soukromou firmu, jejímž zákazníkem je státní správa. Může být právník, konzultant nebo učit na vysoké škole. Během posledních let si navzdory krizi polepšil. Bydlí ve velkém městě. Dělá mu starosti globální oteplování a diskriminace muslimů a myslí si, že bez nevzdělaných buranů z nižších společenských tříd by na světě bylo lépe.

Ideální typ Romneyho voliče má v nejlepším případě maturitu a provozuje vlastní živnost nebo pracuje v menší soukromé firmě. Bydlí na venkově, je ženatý (nebo vdaná) a má aspoň dvě děti. Jak výstižně říká Ronald Brownstein, jsou to ti, jejichž životní úroveň se výrazně snížila a kteří se zoufale snaží nespadnout do třídy příjemců státních dávek.

Bankéři, pracovníci zábavního průmyslu a kapitáni korporací stojí na straně té první skupiny, dělníci z továren, vojáci a policisté na straně té druhé. Jestli jste v mládí chodili na hodiny marxismu a máte pocit, že to má být obráceně, máte pravdu. Situace se skutečně otočila – levicoví bankéři a pravicové dělnictvo.

Nejvýkonnější volební mašinerie v dějinách

Nižší třídy jsou početnější, takže by teoreticky neměl být problém u voleb vyhrát. Jenže to je představa stejně naivní, jako kdyby si sedláci u Chlumce mysleli, že když jich je víc, můžou porazit vycvičenou armádu vybavenou střelnými zbraněmi. Od té doby, co existuje teorie veřejné volby, však víme, že tomu tak nebývá. Navíc je v tomto případě menšina inteligentnější a lépe organizovaná. Co má tedy navíc?

První věc. Má ve vlastnictví média. Jestliže novináři jako sociální skupina patří k určité společenské třídě a jestliže pokládají za svou odpovědnost posouvat veřejné mínění určitým směrem, má to pochopitelně dopad. Na některé sociální skupiny víc, na jiné méně. Na ženy víc, na muže méně. I když Američané ve výzkumech trvale odpovídají, že sdělovací prostředky nepokládají za objektivní, přesto ovlivněni jsou. I když je působení médií „hlavního proudu“ mírněno existencí skupiny Fox a nezávislými lokálními rádii, neznamená to, že je eliminováno.

Druhá věc. Má peníze. Nejde jen o reklamní prostor v médiích (Obamova kampaň začala o tři měsíce dříve než Romneyho). Vedle toho dokázal prezident investovat ještě před započetím kampaně 350 milionů dolarů do vybudování sítě středisek tak, aby v každém nerozhodném státě v každé čtvrti fungoval profesionální lokální manažer s plným zázemím. V Chicagu pak působil tým psychologů (ve volební centrále pracovalo 700 zaměstnanců na plný úvazek), kteří na základě informací z těchto center a z internetu připravovali komunikační programy zaměřené na ty nejmenší skupiny. Doporučuji ke čtení analýzu šéfa Personal Democracy Media (analytická skupina zabývající se využíváním moderních technologií v politice) Andrewa Rasieje. Práce s daty v Obamově týmu, jak ji popisuje, byla skutečně impozantní. Včetně schopnosti rozebrat cílové skupiny až na jednotlivé osoby a vymýšlet pro ně cílené strategie. U některých se řešilo, čím je přesvědčit, u jiných, jak je aspoň odradit od účasti ve volbách. (Což pravděpodobně fungovalo – proti roku 2008 zůstaly doma čtyři miliony amerických bělochů. Kdyby se zúčastnili, dopadly by volby jinak.)

Romneyho lidé podle všeho neměli ani tušení, jaký aparát proti nim stojí. Spoléhali se na běžné výzkumy a až do posledních hodin si mysleli, že mají navrch. Až ve dnech po volbách vítězové blahosklonně vyprávějí, co všechno museli podniknout a vykonat.

Silné etnické menšiny rovná se konec demokracie

Ale to všechno by ještě pořád nestačilo. 60 procent amerických bělochů volilo Romneyho. Takže třetí věc. Demografie. Je zajímavé, že ani jeden výzkum předvolební veřejného mínění neukázal takovou převahu hlasů, s jakou nakonec Obama vyhrál. Jak je to možné? I to už díky detailním exit polls víme. Volby rozhodli lidé, kteří tvrdili, že k volbám rozhodně nepůjdou. Řada z nich ani není registrovanými voliči. A někteří z nich jsou dokonce v USA ilegálně (osobní dokumenty se u voleb většinou nekontrolují).

Třetí ideální typ voliče je totiž černoch nebo Portorikánec, který se příliš nezajímá o politiku, ale u kterého v den voleb zazvoní zaměstnanec kampaně a doveze ho do volební místnosti. Pokud žijete v zemi, kde takoví příslušníci menšin představují čtvrtinu obyvatelstva, a máte dobře zorganizovaný personál, nemůžete prohrát.

Tím se dostáváme k menšinám. Jsou situace, kdy příslušníci menšin volí jako všichni ostatní. Není důležité, zda je volič Číňan, ale spíš, zda je to čínský podnikatel nebo čínský dělník. Ale někdy se stane, že se menšina začne chovat jako blok. Všichni její příslušníci volí stejně a na zemi, ve které žijí, nahlížejí primárně optikou drancování a dělení kořisti. Pokud takový blok vznikne, pravděpodobně neexistuje způsob, jak mu představit jiný názor. Co se týče voleb, jsou uši zavřené. Černošští podnikatelé mechanicky volí socialisty a černošští křesťané stejně mechanicky radikální marxisty. Nepomůže, ani když je pravicový kandidát černoch. Černoši prostě volí nalevo a nic to nezmění. Pokud je levice dokáže dostat do volebních místností, má vyhráno.

Pro Evropany může být zajímavé, že stejný nebo podobný mechanismus začíná fungovat v zemích se silnou islámskou menšinou. Například ve Francii levice vyhrála dvoje volby po sobě s méně než pětiprocentním rozdílem: a pokaždé v tom bylo deset procent hlasů arabských muslimů. S rostoucím procentem muslimů se nejspíš i z Francie stane země jedné politické strany. To samé můžeme vidět v Belgii i v některých částech Velké Británie.

Demokracie je zkrátka politickým systémem vymyšleným pro relativně homogenní národy, ne pro země s uzavřenými etnickými menšinami. Homogenitou zde není myšlena etnická stejnost, ale skutečnost, že se všichni pokládají za občany stejného státu, vnímají vůči němu stejnou loajalitu a občanství je pro ně důležitější než pokrevní spřízněnost. Vznikne-li dostatečně velká a uzavřená etnická menšina, systém svobodných voleb se zhroutí.

Což takhle začít platit AMEUREM?

Případovou studií takového vývoje může být Kalifornie, která se se spolehlivě fungujícími hlasy obrovské španělsky mluvící menšiny stala státem jedné strany a kde jsou volby napínavé jen v tom, jestli demokraté dostanou sedmdesát nebo osmdesát procent. Před dvaceti lety byla Kalifornie nejbohatším státem unie, dnes je státem nejzadluženějším s jednou z nejvyšších nezaměstnaností. Téměř všechno se dotuje a reguluje. Vláda podniká masivní investice do rozvoje vědy a vzdělávání – s nulovým dopadem na prosperitu. Výdaje na školství jsou téměř nejvyšší v USA, výsledky dětí v testech patří k nejhorším. Daně, které už dnes patří k nejvyšším v USA, se pravidelně zvyšují. Navzdory tomu se deficit zvyšuje raketovým tempem. Není snad měsíce, aby nepřišla zpráva, že další město vyhlásilo bankrot. Vláda musí předčasně propouštět vězně, protože nemá peníze na financování věznic, a učitelé si musí občas vybírat nedobrovolnou dovolenou. A pochopitelně je tu nejpřísnější systém předpisů a regulací. Není divu, že během posledních deseti let se z Kalifornie odstěhovalo 1,5 milionu lidí (vesměs ti nejpodnikavější a nejpracovitější). Nahradili je španělsky mluvící žadatelé o státní podporu.

O Kalifornii se mluví jako o Řecku Ameriky a demokraté dostali mandát aplikovat stejný model na celé Státy.

Pravice v takové situaci stojí před dilematem. Snažit se zabránit aspoň nejhorším škodám – a nést spoluodpovědnost? Nebo se stáhnout, nechat levici, aby zemi dovedla do hořkého konce, a připravovat se na příští politický režim?

Mimochodem, možná, že právě v těchto chvílích se v nějaké chytré hlavě v Bruselu nebo Washingtonu rodí projekt společné evropsko-americké měny. Nebylo by těžké ji prosadit. 

Petr Hampl

Petr Hampl

Tatík, který se živí normální prací (majitel malé firmy, expert na prodejní metodiky a marketing složitějších technologií) a po večerech se zabývá sociologií. Momentálně si dálkově dodělává doktorát na FF UK, kde už dříve... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 32 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Petr Hampl | 15. 11. 2012 17:22

Kalifornie versus Texas. Ano, Vaše hypotéza je zcela správná.V Kalifornii je mnohem víc bílých levičáků (zábavní průmysl a státní zaměstnanci). V Texasu, kde téměř všichni bílí volí Republikány, je pro Hispánce těžší je přehlasovat.

Nicméně přesto je jen otázkou času,kdy i v Texasu bude Hispánců tolik, že se z Texasu stane stabilní levicový stát. Aspoň aktivisté Demokratické strany o tom zcela otevřeně hovoří.

+1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK